Rozhovor se Tsuyoshi Tane

Z kraje června se u příležitosti zahájení výstavy “Archeologie budoucnosti“ v českobudějovické Galerii současného umění naskytla příležitost položit několik otázek japonskému architektovi Tsuyoshi Tane na téma pracovních zkušeností, architektonických soutěžích, paměti míst nebo jeho sběratelské vášni.

Jeho kolegové z pařížského ateliéru ATTA celý týden pečlivě instalovali v DUČB tisíce exponátů. Po Tokiu, Sao Paulu a Basileji zavítala výstava teprve na čtvrté místo, kde se musela vyrovnat s menší plochou a kratší dobou trvání. Ve vstupní místnosti vás přivítá instalace poskládaná z odpadového materiálu posbíraného na českobudějo- vických staveništích v kombinaci s velkoplošnou projekcí. Po odhrnutí závěsu následuje trojice místností s tisíci artefakty (pracovními modely, historickými předměty, referenčními fotografiemi). V závěrečné místnosti je pak aktualizovaná přehlídka všech projektů Tsuyoshi Tane včetně vítězného projektu tokijského hotelu Imperial, jehož dokončení je naplánováno na rok 2036, nebo drobný zahradní domek v areálu firmy Vitra, který Tsuyoshi Tane odhalil hned následující týden po návštěvě Českých Budějovic. Díky úsilí Michala Škody se českému publiku představila další světová osobnost, o které ještě hodně uslyšíme. Výstavu “Archeologie budoucnosti“ prezentující obsáhlou tvorbu ATTA si můžete v DUČB prohlédnout až do konce srpna.

Co vás přimělo po studiu architektury v Japonsku vypravit se sbírat první pracovní zkušenosti do Evropy?
Narodil jsem se v Tokiu, ale architekturu jsem studoval na univerzitě Tokai na ostrově Hokkaido, který má spíše vesnický charakter.

Navíc se jedná o chladný a zasněžený ostrov.
Tehdy jsem dostal nabídku výměnné stáže do Švédska. Předtím jsem ani nepomyslel, že bych někdy vycestoval mimo Japonsko.

Navíc do podobně chladného prostředí ve Skandinávii.
Až tam jsem se začal více zajímat o skandinávskou kulturu, společnost a design, který se mi zdál velmi zajímavý. Pak jsem se ze Švédska přesunul do Dánska a potom se přestěhoval do Londýna, kde jsem pracoval pro Davida Adjaye. Zároveň jsme se zúčastnili soutěže na Estonské národní muzeum, kde jsme zvítězili a to odstartovalo naši samostatnou kariéru.

Tehdy se vítězný tým kromě vás skládal také z Liny Ghotmeh z Libanonu a Dan Dorell z Izraele. Jak jste se seznámili?
Měli jsme v Londýně společné přátele. Každý jsme sice pracovali někde jinde, ale měli jsme chuť vytvořit něco společně, až jsme objevili soutěž v Estonsku, kam jsme se přihlásili a náš návrh vyhrál.

Takže jste jste se s Linou a Danem scházeli po večerech a pracovali na soutěži?
Byly to náročné dva týdny téměř beze spánku. Přes den jsme chodili do kanceláře a po večerech jsme pracovali na soutěži.

Společný ateliér jste pak založili v Paříži?
Když jsme vyhráli soutěž, tak už oba společníci bydleli v Paříži. Přemýšleli jsme, co dál. Zda budeme sídlit v Londýně nebo Paříži.

Mezi oběma městy je výborné vlakové spojení.
Nakonec jsem se rozhodl také přestěhovat do Paříže a rozjet zde svou kariéru. Nebylo to vůbec dopředu plánované. Vše vyplynulo z vítězství v soutěži. Na projektu jsme pak pracovali dalších deset let, než bylo muzeum dokončené. Pak jsme se rozhodli vydat vlastní cestou a každý si otevřel svůj ateliér (všichni však zůstali v Paříži).

To je pro mnohé architekty vysněný začátek. Zajeli jste se do Estonska podívat na místo, předtím než jste začali navrhovat soutěžní projekt?
Nezajeli. Návštěva místa je často nezbytná, ale stejně důležitá je také badatelská práce. Někdy se historie a paměť mohou lišit. Historie je psaná lineárním způsobem. Je zarámovaná pohledem jedné osoby nebo určitě země. Dějiny jedné země mohou být v rozporu s nahlížením na dějiny jiné země. Někdy mohou být dezinterpretovány nebo zneužity v politice. Více než historie mě zajímá paměť, která se váže k místo a dokáže být velmi konkrétní. Můžeme ji postupně odkrývat a objevit mnoho věcí. Návštěva místa je velmi důležitá, ale někdy je zážitek až příliš silný.

Zejména pak v Estonsku, kde se jednalo o bývalou základnu sovětských vojsk, kde je historie v mnoha aspektech mrazivá.
Obávám se, že pokud bych viděl leteckou základnu před vytvořením prvního konceptu, tak by mi to svázalo ruce. Podobně to bylo s projektem nového japonského národního stadionu Kofun v Tokiu, kde jsme navštívili místo až po ujasnění myšlenky, abychom si potvrdili, že jdeme správnou cestou. Zpočátku se jedná o velmi konceptuální práci, která se posléze aplikuje na dané místo.

Ve svém manifestu (úvod katalogu z nakladatelství Toto z roku 2018) zmiňujete, že “místo se zrodí až společně s architekturou“, z čehož uvozuji, že bez architektury nemohou existovat místa. Mohou také existovat místa bez paměti?
Existuje mnoho různých úrovní. Když se naskytne pozemek v centru města nebo na historickém místě, tak můžeme odhalit velmi mnoho vzpomínek. Můžeme zde najít nejen příběh místa, ale také lidí, kteří sem v různých historických etapách přinášeli různé předměty. Odehrává se zde výměna mezi mnoha lidmi a kulturami. Naopak na venkově není historie místa nebo paměť přírody patrná hned na první pohled.

Doslovně se musí kopat více do hloubky.
Paměť však nemusí být nutně spjatá pouze s jedním místem. V historii a naší paměti lze najít řadu příkladů, kdy si přinášíme různé myšlenky z různých kultur. I když na počátku máme stejné podmínky i prostředí, tak nakonec při postupném odhalování objevíme něco zcela jiného.

Při vytváření konceptu se více zaměřujete na paměť z toho důvodu, že je více subjektivní a založená také na pocitech než přesně popsaná historie?
Je třeba odlišovat od osobních vzpomínek a kolektivní paměti, o kterou se více zajímám.
Kolektivní paměť vnímám jako hlubokou stopu zanechanou v minulosti. Hraje významnou roli pro chápání kultury. Osobní paměť je spjatá se vzpomínkami na minulost, ale kolektivní paměť je hnací silou pro vytváření budoucnosti. Tímto způsobem shromažďujeme vzpomínky, kde se jednotlivé vrstvy stávají součástí kolektivních vzpomínek, která se zvolna proměňují v architekturu. Architektura potřebuje společné prostory. Z toho důvodu je pro nás paměť důležitá.

Výstava Archeologie budoucnosti byla poprvé představena rok před vypuknutím epidemie Covid-19, takže naplno si expozici mohli užít jen tokijští návštěvníci. Repríza v Basileji se již konala za přísných bezpečnostních opatření a nebyla tak přístupná široké veřejnosti. Jak se stalo, že výstava zavítala i do Českých Budějovic? Možná jste poprvé zavítal nejen do Budějovic, ale také do České republiky.
Těší nás, že výstava může opět putovat do dalších zemí. Pandemie nezastavila pouze naše záměry, ale zasáhla všechny po celém světě. Museli jsme si převézt modely zpět do ateliéru. Jednoho dne se se mnou spojil Michal Škoda, že by chtěl naši výstavu představit v Českých Budějovicích. Lidé ze zahraničí si pod pojmem Česká republika většinou vybaví jen Prahu, ale z Michalova jednání jsem cítil, jak velký význam této výstavě přikládá, takže jsme si ihned porozuměli.

Co pro vás hraje při navrhování architektury nejdůležitější roli? Je to prostor, materialita, řemeslo nebo kombinace všeho?
Nejdůležitější je vždy místo. Nejde ani tak o budovu samotnou. Místo je pro mě vším. Místo nejde přesunout nebo ho něčím nahradit. Místa (place) jsou pamětí a prostorem (space). Místo vytváří čas. Na místě se pak shromažďují lidé a vznikají zde vzpomínky to je způsob, jak může být architektura v tomto směru nápomocná.

Mimo jiné jste také napsal: „S architekturou vzniká místo. Architektura utváří místa pro konání událostí.“ Takže bez architektury místo (place) neexistuje.
Předtím se jedná o lokalitu (site), kterou začneme naším úsilím přetvářet v místo, kde se začnou lidé scházet, konat události a začne žít. Pochopitelně, že v dnešní době také vznikají velké prosklené budovy, které mohou vzniknout bez potřeby konkrétního místa. Je to však výsledek globálního nebo mezinárodního stylu, který nelze nazývat architekturou. Jde pouze o produkt. Budovy sice disponují technickým vybavením a slouží lidem, ale my bychom se měli více zajímat o architekturu a vše, co ji utváří.

Na výstavě jsou kromě vaší práce vystaveny také různé historické předměty. Jde o vaši osobní sbírku? Slouží vám jako inspirační zdroj?
Rád navštěvuji obchody se starožitnostmi. Také dnes jsem v Budějovicích jeden navštívil. Jsou to sbírky předmětů, které již předtím někdo vlastnil. Já si je z těchto sbírek vezmu, abych je využil ve svém životě a s největší pravděpodobností je v budoucnu zase někomu daruji. Velmi se to podobá architektuře. Vnímám, že architektura není naším vlastnictvím. Jen ji na krátký čas používáme a pak ji ještě za našeho života nebo potom předáme někomu dalšímu. Z předmětů můžete cítit předchozí majitele. Některý je starý sto let, jiný 10 000 let. Ze všech však cítíte, že se jich dotýkal někdo před vámi. Nyní je v mém vlastnictví a v budoucnu poslouží někomu dalšímu. Podobně jako architektura.