Zemřel architekt a historik Martin Kubelík
Koncem minulého roku odešel Martin Kubelík, skvělý pedagog, významný badatel, světoobčan, antikomunista a člověk s nebývalým rozhledem.
Martin začal přednášet na Fakultě architektury ČVUT na jaře roku 1991 a byl to silný zážitek pro nás pro všechny – studenty napříč ročníky, kteří se jeho přednášek účastnili. Posluchárna byla vždy přeplněná. Jeho přednášky byly jako z jiného světa, vždy dokonale připravené, výborně strukturované, skvěle přednesené a doplněné kvalitními diapozitivy. Ba co ještě – Martin přednášel v češtině, v jazyce, který byl sice jeho rodným, ale s nímž se po roce 1947 setkával pouze v emigraci, zejména od svých rodičů a jejich přátel.
Dodnes si pamatuji, jak přednáškových 90 minut uplynulo jako pouhý mžik. Vše do sebe dokonale zapadalo, a i když jsme jako studenti prvního ročníku nebyli schopni porozumět všemu, o čem Martin hovořil, zdály se nám jeho přednášky až elektrizující. Jeho zápal, nadšení, hluboké znalosti a jeho jazyk 40. let 20. století byl fascinující. A když jsme v poslední lavici vídávali jeho otce Rafaela Kubelíka s jeho druhou ženou Elsie Morrison, připadali jsme si, že jsme součástí čehosi dějinně významného.
Paralelně s výukou na fakultě Martin vedl jako profesor ústav Institut für Baukunst und Bauaufnahmen na Technische Universität ve Vídni. Této pozice se chtěl vzdát a začít trvale působit na pražské fakultě architektury, kde ve výběrovém řízení na vedoucího jednoho z ústavů zvítězil, místo ale nezískal. Údajně na pozici nebyl dostatečně kvalifikován.
Vystudoval architekturu na University of Cambridge a architekturu a dějiny architektury na Rheinisch-Westfalische Technische Hochschule v Cáchách. Pamatuji si, jak nám často zdůrazňoval, že vystudoval také tvůrčí obor a vždy chtěl proces navrhování podrobně znát. Považoval ho za nezbytný pro svoji následnou teoretickou a výzkumnou práci.
Martin, když jsem ho poznala, se se samozřejmostí, ale zároveň s velikou skromností pohyboval mezi dvěma kontinenty, několika státy, a plynule hovořil pěti světovými jazyky. Byl stipendistou Centro Tedesco di Studi Veneziani v Benátkách a Biblioteca Hertziana (Max Planck Institute) v Římě, několik let spolupracoval s Rathgenforschungslabor Staatliche Museen Preussischer Kulturbesitz v Berlíně a byl zakladatelem Laboratoře kvantitativních metod výzkumu památek v Praze.
Před tím, než ve svých čtyřiceti třech letech mohl poprvé navštívit zemi, ve které se narodil a ve které jeho rodiče odmítli žít z důvodů nastupujícího zločinného režimu, a v létě 1947 emigrovali do Švýcarska, Martin vyučoval na univerzitách v Basileji a ve Würzburgu jako asistent kunsthistorických ústavů a působil jako docent na Cornell University v USA.
Objektem jeho výzkumu a zároveň jeho vášní bylo Benátsko, zejména benátské vily, osobnost a dílo Andrea Palladia. Pokud vím, jeho srdci byla velmi blízká italská Vicenza. Výsledky jeho výzkumů byly publikovány v řadě knih a článků. „400 let vil Benátska 1404-1797” je jeho poslední kniha, na které dlouhá léta spolupracoval se svoji ženou Kamilou Kubelíkovou a která znovu vyšla v loňském roce v nakladatelství Jalna.
Martin v Praze neučil pouze na Fakultě architektury ČVUT, ale několik let vyučoval na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské. Byl také zván na Akademii výtvarných umění a na Vysokou školu umělecko-průmyslovou.
Byl to nezapomenutelný učitel, který ovlivnil naši generaci svým originálním přístupem k dějinám architektury, svým výkladem o důležitosti výuky dějin a teorie architektury v rámci architektonického vzdělávání, svojí otevřeností a upřímností, odborností a nadhledem. Koncem 90. let jsme mu jako prvnímu a domnívám se, že i jako jedinému pedagogovi, udělili cenu Olověný Dušan. Velmi si jí vážil, nejvíce ze všech, jak mi jednou osobně sdělil. Martine, chybíš nám.
Regina Loukotová
zdroj: kubelik.info
Martin začal přednášet na Fakultě architektury ČVUT na jaře roku 1991 a byl to silný zážitek pro nás pro všechny – studenty napříč ročníky, kteří se jeho přednášek účastnili. Posluchárna byla vždy přeplněná. Jeho přednášky byly jako z jiného světa, vždy dokonale připravené, výborně strukturované, skvěle přednesené a doplněné kvalitními diapozitivy. Ba co ještě – Martin přednášel v češtině, v jazyce, který byl sice jeho rodným, ale s nímž se po roce 1947 setkával pouze v emigraci, zejména od svých rodičů a jejich přátel.
Dodnes si pamatuji, jak přednáškových 90 minut uplynulo jako pouhý mžik. Vše do sebe dokonale zapadalo, a i když jsme jako studenti prvního ročníku nebyli schopni porozumět všemu, o čem Martin hovořil, zdály se nám jeho přednášky až elektrizující. Jeho zápal, nadšení, hluboké znalosti a jeho jazyk 40. let 20. století byl fascinující. A když jsme v poslední lavici vídávali jeho otce Rafaela Kubelíka s jeho druhou ženou Elsie Morrison, připadali jsme si, že jsme součástí čehosi dějinně významného.
Paralelně s výukou na fakultě Martin vedl jako profesor ústav Institut für Baukunst und Bauaufnahmen na Technische Universität ve Vídni. Této pozice se chtěl vzdát a začít trvale působit na pražské fakultě architektury, kde ve výběrovém řízení na vedoucího jednoho z ústavů zvítězil, místo ale nezískal. Údajně na pozici nebyl dostatečně kvalifikován.
Vystudoval architekturu na University of Cambridge a architekturu a dějiny architektury na Rheinisch-Westfalische Technische Hochschule v Cáchách. Pamatuji si, jak nám často zdůrazňoval, že vystudoval také tvůrčí obor a vždy chtěl proces navrhování podrobně znát. Považoval ho za nezbytný pro svoji následnou teoretickou a výzkumnou práci.
Martin, když jsem ho poznala, se se samozřejmostí, ale zároveň s velikou skromností pohyboval mezi dvěma kontinenty, několika státy, a plynule hovořil pěti světovými jazyky. Byl stipendistou Centro Tedesco di Studi Veneziani v Benátkách a Biblioteca Hertziana (Max Planck Institute) v Římě, několik let spolupracoval s Rathgenforschungslabor Staatliche Museen Preussischer Kulturbesitz v Berlíně a byl zakladatelem Laboratoře kvantitativních metod výzkumu památek v Praze.
Před tím, než ve svých čtyřiceti třech letech mohl poprvé navštívit zemi, ve které se narodil a ve které jeho rodiče odmítli žít z důvodů nastupujícího zločinného režimu, a v létě 1947 emigrovali do Švýcarska, Martin vyučoval na univerzitách v Basileji a ve Würzburgu jako asistent kunsthistorických ústavů a působil jako docent na Cornell University v USA.
Objektem jeho výzkumu a zároveň jeho vášní bylo Benátsko, zejména benátské vily, osobnost a dílo Andrea Palladia. Pokud vím, jeho srdci byla velmi blízká italská Vicenza. Výsledky jeho výzkumů byly publikovány v řadě knih a článků. „400 let vil Benátska 1404-1797” je jeho poslední kniha, na které dlouhá léta spolupracoval se svoji ženou Kamilou Kubelíkovou a která znovu vyšla v loňském roce v nakladatelství Jalna.
Martin v Praze neučil pouze na Fakultě architektury ČVUT, ale několik let vyučoval na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské. Byl také zván na Akademii výtvarných umění a na Vysokou školu umělecko-průmyslovou.
Byl to nezapomenutelný učitel, který ovlivnil naši generaci svým originálním přístupem k dějinám architektury, svým výkladem o důležitosti výuky dějin a teorie architektury v rámci architektonického vzdělávání, svojí otevřeností a upřímností, odborností a nadhledem. Koncem 90. let jsme mu jako prvnímu a domnívám se, že i jako jedinému pedagogovi, udělili cenu Olověný Dušan. Velmi si jí vážil, nejvíce ze všech, jak mi jednou osobně sdělil. Martine, chybíš nám.
Regina Loukotová
zdroj: kubelik.info
1 komentář
přidat komentář
Předmět
Autor
Datum
Navždy v hlavě
21.01.23 05:34
zobrazit všechny komentáře
