Architektonické školství - Ivan Koleček

> Úvodní referát > Záznam diskuse Názory diskutujících: > Yvette Vašourková > Jakub Kynčl > Ladislav Lábus > Emil Přikryl > František Sedláček > Aleš Student > Jiří Suchomel

Reakce vyzvaných osobností: > Mirko Baum > Karel Doležel > Helena Jiskrová > Ivan Koleček > Miroslav Masák > Alois Nový > Petr Pelčák > Marian Zervan

---

Architektonické školství versus architektonické studium

Tato úvaha není souvislým textem ani pokračováním ostravské diskuse. Je těžko diskutovat bez přímých reakcí, naopak je jednodušší psát, protože nemusíme žádat o slovo. Využiji této situace k tomu, co mne v "architektonické" cestě poznání nejvíce zaujímá.

Kde se na této cestě nachází etapa, kterou je škola, je pro každého architekta asi jiným obdobím. Můžeme si položit otázku, kdy jsme se stali architektem, jestli jsme se jím stali někdy definitivně a kdy jím také můžeme přestat být.
Asi jsme se jím stali, když jsme jako architekti začali uvažovat, a můžeme jím asi přestat být, když se jako architekti přestaneme chovat.
Vzhledem k těmto situacím se někde nachází škola architektury jako část našeho vývoje stejně jako stavění, které si jako právo musíme nejprve vydobýt a být za něj v rámci etiky architekta zodpovědní nebo jím může být marketing a manažerství, pokud jej v hranicích této etiky dokážeme prosadit. Vladimír Karfík vyprávěl, jak si F. L. Wright uvázal motýlka a vzal do ruky manažerský kufřík a odjel, většinou do Chicaga, když zjistil, že v kanceláři nebude dostatek práce.

V ostravské debatě mne nejvíce zaujala tři témata, která jsou pro mne potřebnými otázkami k dalšímu pohledu na roli školy v "životě" architekta:

• umět stavět, nebo umět myslet po skončení školy
• řada osmi architektonických škol
• příprava "budoucího" architekta na jeho vstup do profese.

Tato otázka je pro mne nejvýznamnější, ale nechtěl bych ji brát z oficiálního postavení architekta v českých poměrech stavění jako architekta-projektanta (na popiskách dokonce zodpovědného projektanta). Potom je už jeho činnost velkou částí "stavebního světa" brána jen z tohoto pohledu. Jako by potom zůstávala jeho zodpovědnost, a ne právo rozhodovat.
Postavení architekta v procesu stavění považuji za podstatné. Nevadí, že je často brán jako ten, kdo ruší, komplikuje situace, zdržuje a klade zbytečné otázky. A navíc se s ním musí jednat, protože přeci jen dává razítka. Pokud se tímto způsobem na nás někdo dívá, nějak mne to ujišťuje, že architekty ještě zůstáváme. Podstatné je, aby naše kritické myšlení provokovalo pozitivně vývoj stavění k architektuře. Tedy umět stavět, nebo umět myslet. Pokud to první je samozřejmé, to druhé je podstatné.

Při zrodu architektonického díla se scházejí tři sudičky, osvícený stavebník, dobrý architekt a zručný řemeslník. Pokud se jejich myšlení přibližuje architektovu, tím lépe. Hadriánovu vilu postavil římský císař, katedrály gotičtí mistři a poprvé se v novodobé historii architektury začalo mluvit o architektovi po soutěži na kopuli Florentského dómu, ve které byl vybrán Bruneleschiho návrh místo řešení gotických mistrů.
Tedy raději osm škol, kde se učí architektura, hlavně by měly být různorodé, univerzitní, technické nebo umělecké. Myslím, že není plýtváním, když na stavebních úřadech nebo ve stavebních podnicích budou profesionálové blízcí architektonickému myšlení. Plýtváním ale je, když se podíváme kolem sebe a zjistíme, co se kolem nás horečně staví. Ale za to architektonické školy těžko mohou.
Chtěl bych zde vsunout několik vět profesora Přikryla, i když jsou vytrženy z kontextu rozpravy:

• pokud by všechno, co u nás stavíme, patřilo do říše architektury…
• otázka tedy zní, zda produktem architekta je architektura…
• kde je hranice mezi řemeslem, které je tím nutným, a architekturou, která je tím podstatným…

Několikrát se v diskusi objevily reference na Švýcarsko nebo jeho školu v Curychu. Vyhněme se srovnávání, ale protože tady žiji a pracuji, několik slov o zdejší profesi a jejích školách.

Švýcarská profese architekta

Profese architekta není zákonně chráněna, tedy teoreticky může podepisovat žádost o stavební povolení kdokoliv. Prakticky se to tak těžko děje. Právo, jak bylo již někde řečeno, s sebou nese zodpovědnost a ta je velice rozsáhlá. K jedinému, k čemu ten, kdo podepisuje, přímou odpovědnost nemá, je to, co je těžko měřitelné, samozřejmě architektura.
Stavební inženýři zde neexistují, architekt projektuje a vede stavbu, staví. Tento princip dává architektovi velkou "moc", rozhoduje o posledním šroubku a kontroluje každý účet. Tedy "moc" a zodpovědnost. Někde je tam zakletá hodnota stavění, které se stává logicky architekturou. Z těchto dvou základních situací - právo rozhodovat a odpovědnost architekta - vyplývá systém vzdělání a kultura stavění. Vzdělání se odehrává v několika stupních: učení, vysoká specializovaná škola nebo polytechnika.
Systém veřejných soutěží, většinou realizovaných, neboť dnes i výběrová řízení otevírají možnosti novým generacím. Zde se objevuje důležitost nezastavitelné cesty vývoje. Její dynamičnost začínající školním studiem pokračuje prolínáním komplexní činnosti architekta, stavění se stává studiem a studiem nemůže zůstat bez konkrétních výsledků zkušenosti stavět. Stavět se dá těžko učit ve škole, zde jsme znovu u otázky "umět stavět, nebo umět myslet" jako výsledek studia na architektonické škole. Zde vidím důležitost umění stavět v prvních obdobích profese architekta.

Škola architektury v rámci Polytechniky v Lausanne

Podstatnou otázkou posledního období školy v Lausanne bylo potvrzení přítomnosti architektury v nově zorganizované Polytechnice. Mohlo se to stát v rámci širšího přístupu k tvorbě životního prostředí. Škola architektury se stala Sekcí architektury Fakulty stavěného a přírodního prostředí (ENAC - Environement Naturel, Architekture, Construction). Architektura se tím nakonec posunula také do nově pojatých "přítomností" architekta v měřítku krajiny, jak stavěné (území železnic, silnic, vodních toků), tak organizace území jako celků. Jako u většiny architektonických škol je nejdůležitější výuka ve velkých ateliérech plných mladých architektů-asistentů s omezeným působením na škole, paralelně doplněným jejich vlastní profesionální činností. Je stejnou hodnotou ateliérů jako osobnost profesorů, v podstatě praktikujících architektů, jmenovaných nebo tradičně pozvaných nových osobností architektonického světa. Většinou se jedná o čtyři ateliéry ve tříletém bakalářském studiu nebo jednoročním studiu Master (magisterský stupeň). Studium Master je zakončeno půlročním projektem, tedy diplomovou prací. Dvanáctiměsíční stáž v podstatě přeruší studium prvního stupně, jeho třetí rok je brán jako příprava ke studiu Master. Jeho téma navrhuje sám student profesorovi, kterého si musí najít a dosáhnout schválení tématu. Ten se potom stává vedoucím práce a společně s expertem nezávislým na škole závěrečný projekt hodnotí.

Na závěr poznámka ke vztahu mezi úlohou architektonické školy a reálností studia architektury. To se pro mne stává dynamickým procesem poznání s kritickým pohledem na vlastní práci.
Uvědomění si role architekta v dnešní společnosti, kterou může hrát jen on, pokud je k ní připraven a ochoten. To znamená vzít na sebe odpovědnost kulturně stavět, vytvořit životní prostředí, ve kterém se i on vyskytuje.
Znamená to sestoupit ze skleněné věže, chodit po pevné půdě (přeci jen územím architektury), ale neupadnout. Škola ho může připravit k prvním krokům, architektonická praxe ho automaticky naučí chodit, ale jít musí v rovnováze mezi experimentem, tvorbou a technickou aplikací v kontextu světa stavění svou cestou sám.

---

Ivan Koleček je architekt žijící v Lausanne, kde pracuje ve vlastním ateliéru. Od roku 1990 působí na FA VUT v Brně. V roce 2005 zde byl jmenován profesorem.