Přirozená architektura – příprava expozice

Od naší poslední návštěvy Benátek uběhly dva roky. Tehdy představovalo architektonické bienále pouze jednou ze zastávek na cestě z rozpáleného Balkánu do zasněžených Alp, a přesto místní obchodníci naplno využili příležitost, jak oškubat české turisty. Poslední bienále, kde v našem federálním pavilonu vystavovali zerozero ledničky, jsme stihli až ke konci výstavy. Tentokrát jsme se do města na laguně vypravili ještě před vypuknutím celého architektonického kolotoče, který se roztočí 29. srpna a potrvá až do 21. listopadu 2010. Díky pochopení autorů letošní expozice jsme dostali příležitost zažít neopakovatelnou atmosféru při instalování projektu Martina Rajniše v československém pavilonu.
Na jedné polovině Novotného stavby z roku 1925 roste pod dohledem e-MRAK a mladých libereckých architektů Mjölk dřevěná hráň. Vnitřní zenový prostor, který uklidňuje svým teplým světlem a vůní schnoucího dřeva, pak dynamicky expanduje před pavilon, kde vytváří poutavý nástup do pavilonu. Ve druhé polovině budou zavěšeny zmenšené modely Rajnišových realizací v měřítku 1:6. Vše budou do nekonečna rozšiřovat boční zrcadlové stěny. Tento efekt si půjde nejlépe vychutnat z pochůzí terasy na hráni, kam se půjde dostat po točitém schodišti.
V paměti je snazší rozvzpomenout se na ročníky, kdy se československá expozice neshledala s přílišným pochopení. Tentokrát vše nasvědčuje tomu, že by mohl nastat obrat. Nespočívá to jen v osobě Martina Rajniše a jehož zkušenostech s výstavní expozicí z EXPO 1986 ve Vancouveru nebo editorské činnosti Jany Tiché s Irenou Fialovou, ale především v usilovné práci obětavých studentů z většiny českých škol architektury.
Při sestavování expozice pracuje tým deseti lidí až deset hodin denně, přesto se nemusí potýkat s časovou tísní jako u jiných pavilonů, všichni tu ale mají jiného společného nepřítele, a tím jsou neslyšní, malí, ale výkonní italští komáři. Byl to zcela nový zážitek na vlastní kůži zažít benátské bienále během hektických příprav ještě před vypuknutím celé slávy, kam se na zahájení sjede všechna architektonická smetánka. Již způsob přípravy vypovídá mnoho o povaze národa. Navíc se naskýtá příležitost poznat blíže autory expozic v okolních pavilonech. Realizaci toho československého mají na svědomí z velké části zapálení studenti architektury, kteří se budou také starat o bohatý kulturní program, aby expozice žila po dobu dalších tří měsíců během celého bienále. V e-MRAKu se rozhodli získat hlavní cenu Zlatého lva a tomu podřídili vše. Kdyby se jim to však nepodařilo, tak už teď sbírají body za přátelskou atmosféru a pozitivní duch, který se vznáší nad celým realizačním týmem.
Našim cílem však nebylo jen staveniště v benátských Giardini, ale také dvě muzea ve čtvrti Dorsoduro, která se v minulém roce otevřela ve zrekonstruovaných skladištích. Prvním je galerie věnovaná benátskému malíři Emilio Vedova od Renzo Piano. Ve Spazio Vedova nyní probíhá výstava sochařky Louise Bourgeois. Druhým prostorem byl Punta della Dogana z roku 1677 zrekonstruovaný japonským architektem Tadao Ando, kam François Pinault, francouzský obchodník s luxusním zbožím, umístil část ze svých rozsáhlých sbírek moderního umění. Tadao Ando již před čtyřmi lety zrekonstruoval pro potřeby Pinaultovy nadace Palazzo Grassi na Canal Grande. Cestu jsme zakončili na rodinném hřbitově Brion v San Vito d'Altivole, kde byl podle své poslední vůle pohřben ve vertikální poloze Carlo Scarpa, jehož život byl s Benátkami neodmyslitelně spjatý.