Renaat Braem
*29. 8. 1910 – Antverpy, Belgie
†31. 1. 2001 – Essen, Belgie
Menegrmlei 23, B-2100 Antverpy
[email protected]
https://inventaris.onroerenderfgoed.be/personen/482
[email protected]
https://inventaris.onroerenderfgoed.be/personen/482
Biografie
Renaat Antoon Braem byl belgický architekt a urbanista. Architekturu vystudoval na antverpské akademii výtvarných umění v roce 1935. Ve stejném roce získal cenu udělovanou Godecharleovou nadací (Godecharleprijs). Finanční odměnu utratil za stáž v pařížském ateliéru Le Corbusiera, který ho na oplátku nominoval členem CIAM (Congrès International d'Architecture Moderne). Jeho první realizace z konce 30. let minulého století vycházely z Le Corbusierovy myšlenky "stroje na bydlení", který tvrdil, že při utváření poválečné společnosti je třeba "přísně oddělit bydlení, práci, provoz a volný čas". Bydlení je nejlepší ve výškových budovách umístěných uprostřed zeleně. U rodinných domů se však stále více odkláněl k organické architektuře, kde hrálo důležitou roli spojení s přírodou. Braem je také někdy nazýván "architektem chudých", neboť považoval za důležité sociální aspekty a postavil mnoho sídlišť. Tvrdil, že architektura by měla poválečného člověka osvobozovat. Při stavbě se nesoustředil jen na funkčnost, ale rád také experimentoval s stavebními konstrukcemi a materiály.
V době vzniku vzbuzovaly Braemovy návrhy silnou kontroverzi. Ať už je to jeho realizace policejního ředitelství v Antverpách, nemocnice v Middelheimu, bytový projekt v Kielu nebo sportovní hala v Deurne. Někdo jeho dílo buď miluje, jiný nenávidí, ale neexistuje žádná střední cesta. Braemovy stavby zanechaly na antverpském panoramatu nezaměnitelnou stopu.
Kromě toho byl také autorem několika publikací. V roce 1968 vyšla kniha Het lelijkste land ter wereld (Nejošklivější země na světě) a o osmnáct let později Het schoonste land ter wereld (Nejkrásnější země na světě) svědčící o jeho vztahu lásky a nenávisti k belgické architektuře.
V letech 1947-75 působil jako profesor architektury a urbanismu na NHIBS v Antverpách. Spoluzaložil několik architektonických časopisů, inicioval vznik mnoha výstav a v pozdějším věku se také sám věnoval malířství a sochařství. Jeho celoživotní snaha o propojení architektury s uměním vedla k tomu, že se také podílel na založení Middelheimského muzea.
Renaat Antoon Braem byl belgický architekt a urbanista. Architekturu vystudoval na antverpské akademii výtvarných umění v roce 1935. Ve stejném roce získal cenu udělovanou Godecharleovou nadací (Godecharleprijs). Finanční odměnu utratil za stáž v pařížském ateliéru Le Corbusiera, který ho na oplátku nominoval členem CIAM (Congrès International d'Architecture Moderne). Jeho první realizace z konce 30. let minulého století vycházely z Le Corbusierovy myšlenky "stroje na bydlení", který tvrdil, že při utváření poválečné společnosti je třeba "přísně oddělit bydlení, práci, provoz a volný čas". Bydlení je nejlepší ve výškových budovách umístěných uprostřed zeleně. U rodinných domů se však stále více odkláněl k organické architektuře, kde hrálo důležitou roli spojení s přírodou. Braem je také někdy nazýván "architektem chudých", neboť považoval za důležité sociální aspekty a postavil mnoho sídlišť. Tvrdil, že architektura by měla poválečného člověka osvobozovat. Při stavbě se nesoustředil jen na funkčnost, ale rád také experimentoval s stavebními konstrukcemi a materiály.
V době vzniku vzbuzovaly Braemovy návrhy silnou kontroverzi. Ať už je to jeho realizace policejního ředitelství v Antverpách, nemocnice v Middelheimu, bytový projekt v Kielu nebo sportovní hala v Deurne. Někdo jeho dílo buď miluje, jiný nenávidí, ale neexistuje žádná střední cesta. Braemovy stavby zanechaly na antverpském panoramatu nezaměnitelnou stopu.
Kromě toho byl také autorem několika publikací. V roce 1968 vyšla kniha Het lelijkste land ter wereld (Nejošklivější země na světě) a o osmnáct let později Het schoonste land ter wereld (Nejkrásnější země na světě) svědčící o jeho vztahu lásky a nenávisti k belgické architektuře.
V letech 1947-75 působil jako profesor architektury a urbanismu na NHIBS v Antverpách. Spoluzaložil několik architektonických časopisů, inicioval vznik mnoha výstav a v pozdějším věku se také sám věnoval malířství a sochařství. Jeho celoživotní snaha o propojení architektury s uměním vedla k tomu, že se také podílel na založení Middelheimského muzea.
