Robert Maillart

Švýcarský mostní inženýr, jehož radikální užití předpjatého betonu revolučně ovlivnilo architektonický vzhled obloukových mostů. Jejich osobitost spočívá v integrálním včlenění mostovky do konstrukce, čímž se tato stává nejen ekonomicky úspornou, ale i esteticky účinnou. Maillartovy konstrukce měly svou úsporností a elegancí snad největší vliv na využití betonu v architektuře. Je též považován za vynálezce hřibových stropů.
Po maturitě na gymnáziu v Bernu a praxi na škole pro hodinářské mechaniky v Ženevě začíná Maillart roku 1890 studovat stavební inženýrství na technice v Curychu (ETH). Jeho profesorem je Wilhelm Ritter, velký propagátor železobetonu. Po skončení studií pracuje nejdříve u projekční a inženýrské firmy Pümpin a Herzog v Bernu (1894-97), následné ve stavební kanceláři města Curychu (Tiefbauamt, 1897-99), kde navrhuje za spolupráce městského architekta Gustava Gulla most Stauffacher.
V letech 1899-1901 je Maillart zaměstnán v kanceláři Froté a Westermann v Curychu, kde projektuje most přes řeku Inn v Zuoz. Jde o vůbec první příklad „maillartovského" stavebního umění: spojení mostovky s mostní klenbou. V roce 1902 zakládá vlastní firmu Maillart & Cie, projekční a stavební kancelář se sídlem v Curychu-Wollishofenu. V letech 1904-05 buduje most přes Rýn u Tavanasa jako první příklad mostu s prolamovanými bočními stěnami (zničen při sesuvu půdy v roce 1927).
Současně teoreticky i experimentálně pracuje na vývoji hřibových stropů. Jeho úsilí vrcholí v roce 1908 udělením mezinárodního patentu. První stavbou provedenou s hřibovými stropy systému „Maillart" je skladištní budova v Curychu (1910). Kromě vedení firmy působí Maillart též na ETH, kde má od roku 1911 částečný učitelský úvazek. Projektuje a staví nejen mostní konstrukce, ale například i vodárenskou věž v Manrese v Itálii. V roce 1912 otevírá pobočku firmy v Rize a staví v Lotyšsku a Rusku - převážně skladištní a tovární haly s hřibovými stropy. Když za ním v roce 1914 přijede rodina na letní byt, netuší, že se do Švýcarska vrátí až za pět let.
První válečná léta přinášejí Maillartovi nejprve množství zakázek - například stavbu elektrárny, kde zaměstnával až 1000 dělníků, ale poté se před blížící se frontou musí odstěhovat nejdřív do Petrohradu a následně do Charkova na Ukrajinu, kde v roce 1916 umírá jeho manželka. Maillart s dětmi a švýcarskými spolupracovníky se stává svědkem říjnové revoluce, postupně přichází o veškerý majetek v Rusku a nakonec je rád, že se mu v roce 1918 podaří utéci před bolševickým pronásledováním.
Po návratu do Švýcarska už nemůže zabránit krachu firmy Maillart & Cie, s finanční podporou svého bratra však zakládá alespoň projekční kancelář v Ženevě - postupně přibývají pobočky v Bernu a Curychu. Dalších dvacet let pokračuje ve „zkrášlování" švýcarských Alp množstvím nápadně štíhlých, půvabných oblouků, z nichž možná nejznámější je most Schwandbach s elipsovitě zakřivenou jízdní dráhou, postavený v roce 1933.
Další mosty stojí mimo jiné u Schiers (1929-30), Valtschielbach-Donath (1925-26), Vessy u Ženevy (1936-37). V roce 1937 mu je uděleno čestné členství v RIBA (Royal Institute of British Architects) - spolu s Eugénem Freyssinetem.
Po jeho smrti byla v roce 1947 v New Yorku (Museum of Modern Art) uspořádána první souborná výstava „Robert Maillart: Engineer" a u příležitosti padesátého výročí úmrtí byla jeho osobnost připomenuta podobnou výstavou ve Švýcarsku (Museum für Gestaltung, Zürich).