Balloonart Halle
"Od začátku jsem měl pocit, že se BEHF skutečně zaobírají projektem. Ostatní architektonické kanceláře nám ukazovaly jen různá UFO." Alexander Munninger, klient
"Jediným čitelným zásahem od nás je vložená galerie. Jediný materiál, který jsme do stavby nově přidali, byl beton." Armin Ebner, architekt
Pozůstatky bývalých vnitroměstských průmyslových staveb nejsou nevítaným odkazem, ale spíše urbanistickou šancí. Londýn například vděčí za novou galerii Tate Modern geniální kombinaci současné architektury a funkčně-archaického průmyslového fondu (bývalá elektrárna). Právě v okrajových čtvrtích, na které otcové měst občas zapomínají, se nachází celý inventář průmyslového stavebního fondu, který čeká na nové funkční využití. Ukázkovým příkladem tohoto mezinárodního trendu je i nedávná přestavba plynojemů ve vídeňském Simmeringu. V sousedním okrsku Vídeň-Favoriten se v tomto směru dlouho nic neudálo. Přitom byl právě desátý vídeňský obvod v době svého rozkvětu průmyslovým jádrem města. Stopy z těchto časů můžeme najít v městské čtvrti v okolí ulic Quellenstrasse, Siccardsburggasse a Buchengasse. Také průmyslový komplex bývalého závodu „Hugo Reinhold Gläser“, z kterého se sice moc nedochovalo, dává tušit, že tam musel na přelomu století panovat čilý ruch.
Když se dnes podíváte na průčelí továrny na Quellenstrasse 149, ocitnete se jakoby v jiném čase – ne ve Vídni, ale v Manchesteru. Tento komplex s dílenskými halami, kovářskou dílnou, kotelnou a strojovnou, s obytným domem pro továrníka stejně jako další budovy postavili dekorativní cihlovou technologií (hlavní část staveb na Quellenstrasse se připisuje architektovi Oskarovi Laskemu seniorovi) v roce 1889. O necelá dvě desetiletí později, v roce 1906, přibyla k souboru přístavba na Siccardburggasse, výrobní hala se skleněnou střechou z malých dílců. Investorem tohoto průmyslového skvostu byl Maximilian Luzzato pocházející z Terstu, který převzal celé zařízení „H.R.Gläser“ a provozoval ho jako strojírenský závod až do svojí smrti v třicátých letech 20. století. Dnes, téměř sto let po jeho vzniku, je možné napsat novou kapitolu dějin tohoto průmyslového odkazu, protože architekti BEHF vdechli při rekonstrukci haly těmto cihlovým zdem nový život.
Přestože je chladný pochmurný listopadový den, působí hala přátelským a světlým dojmem. Z jejich zdí a jemného železného krovu vyzařuje pozoruhodná kvalita. „Sto roků se zde nic neudálo,“ vypráví Alexander Munningen, investor a majitel firmy „balloonart“, který chce halu využívat nejen pro kanceláře, výrobnu a sklad, ale také jako společenské centrum. Mnohé z plánů dotud ztroskotaly na jednoduchém problému – nákladech na vytápění. Tuto zastřešenou, ale v podstatě exteriérovou plochu lze jen těžko vytopit na pokojovou teplotu. Architekti BEHF tak stáli před složitou úlohou, halu maximálně využít a zároveň respektovat požadavky Spolkového památkového úřadu, pod jehož dohled hala jako památka patří. Problémem byla statika střechy. Galerii, která halu obklopuje, tvořily desky na hliněných základech. Přestavba byla teda riskantní výzvou, která vyžadovala studium archivních materiálů, ale také poznatky o aktuálních technologiích památkové obnovy. Součástí obnovy nemělo být jen vytvoření administrativních a výrobních ploch, ale také zřízení podzemního skladu, bez kterého by přestavba z hospodářského hlediska neměla smysl.
Architekti BEHF přistoupili k práci s respektem k původní stavební konstrukci. V jejich chápání „staré zůstává starým a nové stavební části musí být jasně rozpoznatelné“. Žádná rekonstrukce, žádná falešná patina. Aby se zachoval ráz této staré průmyslové katedrály, zachovali v rámci možností stopy starého využití jako i původní barevné vrstvy. Tam, kde to bylo možné, ponechali původní okna, i když v kancelářích dostaly přednost nová okna před starými. Zachovali také originální nákladní jeřáb, jen ho ve podle platných bezpečnostních předpisů přemístili na jeho původní stanoviště. Aby mohl vzniknout klimatizovaný prostor pro kanceláře, rozhodli se BEHF pro koncepci „prostor v prostoru“. Starou otevřenou galerii uzavřeli ocelobetonovými prefabrikáty. Vznikl tak klimaticky oddělený stavební objekt, který je však s halou v neustálém vizuálním kontaktu. Zachovali tak někdejší přímý vizuální vztah mezi kancelářemi na galerii a výrobní halou. Dnes už ale neslouží panu továrníkovi, aby dohlížel na své dělníky, ale spíš ke komunikaci s návštěvníky centra. Architekti BEHF při řešení kanceláří využívají princip „nehierarchizovaného prostoru“. Jednotlivá oddělení administrativní galerie jsou proto od sebe odděleny jen flexibilními skleněnými stěnami. I když se v současnosti téměř třetina galerie nevyužívá, tak se o uzavření kanceláří neuvažuje. Právě naopak se ve spolupráci s vídeňskou univerzitou připravuje plán jejich budoucího využití. Jsou to však především detaily ovlivňující působení tohoto druhu staveb: železné nosníky se nevymění, ale jen natřou ohnivzdornou barvou, zachrání se filigránská konstrukce střechy, podtrhne se kvalita starých zdí. Právě tak se pozůstatek průmyslové epochy vydává na cestu ze zapomenuté minulosti do vzrušující budoucnosti.
"Jediným čitelným zásahem od nás je vložená galerie. Jediný materiál, který jsme do stavby nově přidali, byl beton." Armin Ebner, architekt
Pozůstatky bývalých vnitroměstských průmyslových staveb nejsou nevítaným odkazem, ale spíše urbanistickou šancí. Londýn například vděčí za novou galerii Tate Modern geniální kombinaci současné architektury a funkčně-archaického průmyslového fondu (bývalá elektrárna). Právě v okrajových čtvrtích, na které otcové měst občas zapomínají, se nachází celý inventář průmyslového stavebního fondu, který čeká na nové funkční využití. Ukázkovým příkladem tohoto mezinárodního trendu je i nedávná přestavba plynojemů ve vídeňském Simmeringu. V sousedním okrsku Vídeň-Favoriten se v tomto směru dlouho nic neudálo. Přitom byl právě desátý vídeňský obvod v době svého rozkvětu průmyslovým jádrem města. Stopy z těchto časů můžeme najít v městské čtvrti v okolí ulic Quellenstrasse, Siccardsburggasse a Buchengasse. Také průmyslový komplex bývalého závodu „Hugo Reinhold Gläser“, z kterého se sice moc nedochovalo, dává tušit, že tam musel na přelomu století panovat čilý ruch.
Když se dnes podíváte na průčelí továrny na Quellenstrasse 149, ocitnete se jakoby v jiném čase – ne ve Vídni, ale v Manchesteru. Tento komplex s dílenskými halami, kovářskou dílnou, kotelnou a strojovnou, s obytným domem pro továrníka stejně jako další budovy postavili dekorativní cihlovou technologií (hlavní část staveb na Quellenstrasse se připisuje architektovi Oskarovi Laskemu seniorovi) v roce 1889. O necelá dvě desetiletí později, v roce 1906, přibyla k souboru přístavba na Siccardburggasse, výrobní hala se skleněnou střechou z malých dílců. Investorem tohoto průmyslového skvostu byl Maximilian Luzzato pocházející z Terstu, který převzal celé zařízení „H.R.Gläser“ a provozoval ho jako strojírenský závod až do svojí smrti v třicátých letech 20. století. Dnes, téměř sto let po jeho vzniku, je možné napsat novou kapitolu dějin tohoto průmyslového odkazu, protože architekti BEHF vdechli při rekonstrukci haly těmto cihlovým zdem nový život.
Přestože je chladný pochmurný listopadový den, působí hala přátelským a světlým dojmem. Z jejich zdí a jemného železného krovu vyzařuje pozoruhodná kvalita. „Sto roků se zde nic neudálo,“ vypráví Alexander Munningen, investor a majitel firmy „balloonart“, který chce halu využívat nejen pro kanceláře, výrobnu a sklad, ale také jako společenské centrum. Mnohé z plánů dotud ztroskotaly na jednoduchém problému – nákladech na vytápění. Tuto zastřešenou, ale v podstatě exteriérovou plochu lze jen těžko vytopit na pokojovou teplotu. Architekti BEHF tak stáli před složitou úlohou, halu maximálně využít a zároveň respektovat požadavky Spolkového památkového úřadu, pod jehož dohled hala jako památka patří. Problémem byla statika střechy. Galerii, která halu obklopuje, tvořily desky na hliněných základech. Přestavba byla teda riskantní výzvou, která vyžadovala studium archivních materiálů, ale také poznatky o aktuálních technologiích památkové obnovy. Součástí obnovy nemělo být jen vytvoření administrativních a výrobních ploch, ale také zřízení podzemního skladu, bez kterého by přestavba z hospodářského hlediska neměla smysl.
Architekti BEHF přistoupili k práci s respektem k původní stavební konstrukci. V jejich chápání „staré zůstává starým a nové stavební části musí být jasně rozpoznatelné“. Žádná rekonstrukce, žádná falešná patina. Aby se zachoval ráz této staré průmyslové katedrály, zachovali v rámci možností stopy starého využití jako i původní barevné vrstvy. Tam, kde to bylo možné, ponechali původní okna, i když v kancelářích dostaly přednost nová okna před starými. Zachovali také originální nákladní jeřáb, jen ho ve podle platných bezpečnostních předpisů přemístili na jeho původní stanoviště. Aby mohl vzniknout klimatizovaný prostor pro kanceláře, rozhodli se BEHF pro koncepci „prostor v prostoru“. Starou otevřenou galerii uzavřeli ocelobetonovými prefabrikáty. Vznikl tak klimaticky oddělený stavební objekt, který je však s halou v neustálém vizuálním kontaktu. Zachovali tak někdejší přímý vizuální vztah mezi kancelářemi na galerii a výrobní halou. Dnes už ale neslouží panu továrníkovi, aby dohlížel na své dělníky, ale spíš ke komunikaci s návštěvníky centra. Architekti BEHF při řešení kanceláří využívají princip „nehierarchizovaného prostoru“. Jednotlivá oddělení administrativní galerie jsou proto od sebe odděleny jen flexibilními skleněnými stěnami. I když se v současnosti téměř třetina galerie nevyužívá, tak se o uzavření kanceláří neuvažuje. Právě naopak se ve spolupráci s vídeňskou univerzitou připravuje plán jejich budoucího využití. Jsou to však především detaily ovlivňující působení tohoto druhu staveb: železné nosníky se nevymění, ale jen natřou ohnivzdornou barvou, zachrání se filigránská konstrukce střechy, podtrhne se kvalita starých zdí. Právě tak se pozůstatek průmyslové epochy vydává na cestu ze zapomenuté minulosti do vzrušující budoucnosti.
0 komentářů
přidat komentář
