Československý pavilon na světové výstavě Expo 58
V roce 1955 rozhodla československá vláda o účasti na Světové výstavě v Bruselu. Svou účastí dokumentuje současný stav kulturní a technické vyspělosti i životní úroveň československého lidu, výsledky jeho práce a jeho podíl na budování lidštějšího světa.
Pro expozici byl Jindřichem Santarem vypracován scénář, který vychází z ústředního tématu této výstavy. Bylo zvoleno heslo "Jeden den v Československu", vyjádřené ve zkratce oddíly Práce—Kultura—Odpočinek. Tyto tři části, rozpracované do dvanácti dílčích expozic, obsahují vše podstatné a typické, čeho dosáhl československý lid při budování země a co bylo dochováno z historie až do dnešního dne.
Po dohodě s belgickou výstavní společností bylo pro československý pavilón určeno staveniště u "Brány parku", izolované od ostatních mohutnými alejemi. Umístění má, přes nevýhodu určitě izolovanosti a zastínění, velkou výhodu v možnosti samostatné architektonické koncepce a ve vyloučení náhodného, často rušivého, vlivu sousedních objektů.
Na projekt pavilonu byla v létě 1956 vypsána užší architektonická soutěž na podkladě scénáře a dané velikosti výstavní plochy. K realizaci byl určen projekt F. Cubra–J. Hrubého–Z. Pokorného, architektů Státního projektového ústavu pro výstavbu měst a vesnic v Praze, kteří se stali vedoucími projektanty celé komplexní akce, to jest projektu pavilónu, objektu restaurace, vnitřních expozic, vnějších architektonických a sadových úprav, vnějšího slavnostního osvětlení i prodejních stánků v přilehlé aleji.
Při rozvržení objektů bylo nutno respektovat náročnost volných pohledů ze všech stran. Hlavní nástup byl orientován do třídy vedoucí od "Brány parku" k centru výstaviště, s maximálním odstupem hlavní fronty od komunikace a tím i od velké hmoty sovětského pavilonu. Na tomto slavnostním plató byly umístěny výškové dominanty. Sledovali jsme záměr, aby objekty zůstaly zasazeny v přírodním prostředí, a to jednak respektováním vzácných chráněných stromů, jednak vytvořením vlastního vnitřního nádvoří parkového charakteru s ponecháním původního porostu. Tato myšlenka "prorůstání přírodního prostředí pavilonem" byla dále zesilována oboustranným prosklením spojovacích křídel, aby u návštěvníka procházejícího expozicemi byl udržován stálý pocit přítomnosti přírody.
Samostatný objekt restaurace je do celkového řešení komponován tak, aby svým tvarem i měřítkem, svou odlišností tvořil se souborem terasy "Karlovarského zřídla" a sadovou úpravou intimnější doplněk k rozlehlým výstavním halám.
Architektonickým dozněním objektů na vlastním staveništi je řada malých prodejních stánků v zeleném pásu přilehlé aleje. Tvoří přechod mezi zelení parku a výstavními objekty.
Projektanti se zaměřili na uplatnění takových hledisek vnější a vnitřní architektury, která by odpovídala nejen povaze akce – výstavní pavilon, světová výstava – ale i přirozenému vývoji naší novodobé architektury. Bylo také jasné, že vedle hledisek formálních musí být uplatněn ve výrazu stavby i její smysl, obsahová náplň a vliv pokrokové průmyslové techniky.
Uvědomovali si závažnost velké a vyspělé konkurence architektů padesáti zemí, realizujících více než jedno sto pavilónů, soutěžících o pozornost a uznání. Během konceptní práce docházeli stále pevněji k přesvědčení, že vývoj novodobé architektury je čím dále tím více ovlivňován a je v souladu s prvky plynoucími z vyspělé průmyslové techniky, dokonalostí fabrikátů, typizací prvků a požadavky předvýroby a montážnosti. Dále že snahy o vymyšlení individuální nápadné formy – pokud jsou draze placenou individuální stavební a řemeslnou výrobou – jdou mimo hlavní proud vývoje a jsou možné jen v poloze výlučnosti. Znamenají solitéry, ze kterých je možno většinou čerpat jen dílčí formální poučení.
Uvědomovali si, že individuálnost pavilónu má být především v tom, že slouží individuálnímu obsahu – téma, že vyrůstá z určitého prostředí kulturního i výrobního. Proto také trvali na ujasnění výstavní náplně před započetím vlastního projektu.
Z uvedených důvodů navrhli jsme výstavní pavilon v jednoduchých formách přiznávajících obsah, konstrukci a montážní charakter. Architektonický účin je založen na seskupení hmot se střídáním velkých ploch plných a velkých ploch cele prosklených. Křídla a jednotlivá průčelí byla rozvržena tak, aby ze všech stran bylo zachováno velké měřítko pavilonu.
Použití co nejjednodušších forem, linií i ploch stavby má i ten důvod, že velké stromy, krásné, tvarově bohaté cedry a vzácné jehličiny se stávají důležitou kompoziční součástí celku. Nutnost čistého vyznění nástupního monumentálního sousoší a technické dominanty nás vedla k co největšímu oproštění od nápadných forem nepodložených obsahem a i od dílčích vnějších efektů dekorativní povahy.
Práce na vnější architektuře byla skončena projektem osvětlení, které bylo navrženo jako šestiminutový kinetický cyklus s použitím několika barev a střídavým osvětlováním objektů, přírodního okolí, sousoší a věže.
Vnitřní architektura všech prostorů byla vytvářena současně v konceptu s architekturou vnější. Hlediska, která ji usměrňovala, byla především: spojitost s architekturou vnějšku a splnění specifických nároků na řešení prostorů i tematické výstavby.
Podobně jako při úvahách o konceptu budovy, tak při zvažování všech možností vnitřní architektury, jsme předem zamítli typ velkého "monoprostoru". Má tu nevýhodu, že návštěvník příliš brzy – a takřka jedním pohledem – se seznamuje zhruba s celým obsahem. Domníváme se, že při tematické výstavě je správnější, aby nebyl ochuzován o nové prostorové dojmy.
Rozhodli jsme se tedy pro soustavu vnitřních diferencovaných prostorů.
Snažili jsme se, aby již základní vyvinutí této soustavy vnitřních prostorů záměrně budovalo dramatickou linii prohlídky, aby v této linii se střídaly prostory nástupní, rozptylné, prostory dominantní a komorní. Tak došlo k uplatnění kontrastu střídání prostorů co do rozměrů a tvarů, malých s velkými, půdorysem protáhlým nebo čtvercovým, prostorů pravidelných s nepravidelnými, nízkých s vysokými. Podobně bylo použito kontrastů co do povahy prostorů složitějších a jednodušších, přesvětlených a temných, se světlem horním, bočným, oboustranným, sálů normálních, galeriových, mostových, podestových a podobně. K tomu pak ještě přistupují další možnosti, jako vazba prostorů s průhledy, vyhlídkami, prolínání prostorů, pohledy shora, zpětné atd.
Splnění účelových hledisek znamenalo nejen splnění základního stavebního programu – výstavní haly, kinodivadelní sál, příslušenství, administrativa, restaurace, hygienická zařízení včetně umělého větrání atd. – ale především navržení takového objektu nebo soustavy, která vytváří z počtu, velikostí, sledu a povahy tematických celků výstavy pro ně co nejvhodnější prostředí a vzájemné vztahy. Domníváme se, že v případě tematické výstavy platí výrazně fakt, že stavba je schránkou obsahu. Toto účelové hledisko pak viditelně prolíná do vnějšku stavby a má zpětný vliv pro vytváření vnější architektury. Tak se vnějšek a vnitřek, vnitřní náplň a technika stavby, exponáty a výtvarná díla stávají nedílnou součástí komplexního celku.
Zdůrazňujeme tuto zdánlivou samozřejmost nejen proto, abychom zdůvodnili svůj postup a řešení pavilónu. Zdá se nám, že je dosud příliš častá praxe rozdělování projektu pavilónu od projektu vnitřku, nebo dodatečná imputace výstavní náplně do daného pavilonu. To je při akci podobného druhu postup méně správný, zastaralý a architektonicky i ekonomicky nevýhodný. Zvážení různých možností z hlediska účelu svědčilo jednoznačné proti monoprostoru, jehož hlavní výhoda – universálnost a přizpůsobivost různému obsahu – platí jen pro výstavní budovy stálého charakteru s mnohonásobným, často komerčním využitím. Zatím se zde jednalo o akci individuální, jednorázovou, na přesný scénář, který vyžaduje řadu prostorů určité povahy v daném sledu. To vedlo k vytvoření prostoru slavnostního, sloužícího pro zkoncentrování pozornosti a prostorů "dramatických" proti prostorům "klidným".
Uvážili jsme také obrovskou rozlohu výstavy, množství pavilonů, spoustu dojmů a masy lidí. Je nutno počítat s velmi unaveným, a proto nepozorným návštěvníkem. Toho je zapotřebí nejprve zaujmout, soustředit a v průběhu prohlídky jeho zájem udržet, případně vystupňovat. To vše svědčilo pro nenásilné vedení návštěvníka do postupně jiných, odlišných prostředí, která ho mají povzbudit k soustředění na další úsek prohlídky.
Ve smyslu všech těchto úvah byla dislokována výstavní náplň do soustavy typizovaných hal, ve které se střídají a kontrastně doplňují dva systémy. Tři typizované plné kubusy čtvercového půdorysu a dvě plně prosklené spojovací haly. Tyto základní prostory byly dále vnitřně členěny volným vkládáním výstavních plošin, zhruba ve výši prvého patra. Tak vznikla skladba sálů různých charakterů. V dispozici pavilónu je důsledně zachováno plynulé vedení návštěvníka od vstupní haly prostorami přízemí, mezipater a galerií až do exposice lázeňství v nádvoří. Zmáhání výšky je rozloženo s ohledem na únavnost tak, že vždy menší počet stupňů spojuje výstavní sály různých podlaží. Bezpečnostní schodiště jsou volně připojena na vnějšku hal jako samostatné prvky architektury. K výstavním halám je připojena partie s věžovou nosnou konstrukcí pro oběžné kolo Kaplanovy turbíny a samostatný objekt restaurace.
Hlavní konstrukce je provedena technikou trubkové ocelové kostry. Pro vytvoření obvodových stěn u kubusových hal byl navržen jednotný systém čtyř nosných rohových sloupů. Haly jsou bez vnitřních podpor. Stěny těchto tří kubusů jsou příhradové nosníky na rozpětí 28 m a výšku 12 m. Spojovací haly s plně prosklenými obvodovými stěnami mají jednoduchou trubkovou konstrukci o stejných rozponech s vloženými galeriemi. Podmínkou zastřešení tří čtvercových kubusů bylo dobré horní světlo. Plný čtvercový střed těchto střech, velikosti 18 × 18 m, je nesen čtyřmi šikmými vzpěrami, zakotvenými do čtyř rohových nosných sloupů vnějších stěn. Po celém obvodu střechy je proveden široký osvětlovací pás z polyesterového laminátu. Konstrukce vnějších stěn je upravena pro montáž lehkých venkovních panelů velikosti 1 × 2 m.
Považovali jsme za důležité řešit technicky otázku, která dnes zajímá mnoho architektů, otázku plné plochy ve fasádě, a to takovým způsobem, abychom se nemusili spokojiti normální technikou vnější plné stěny, tj. stěnou provedenou v omítce nebo v normálním obkladu, nebo stěnou obloženou fabrikáty – deskami, které vyžadují plasticky vystupující lištování spár.
Po vyzkoušení celé řady vývojových prototypů došli jsme k panelu na principu skříňového nosníku o tloušťce 7 cm a rozměrů 100 × 200 cm, provedeného převážně z pěnoskla a umělé pryskyřice. Líc panelu je pokryt skleněnou mozaikou z křišťálového průhledného skla se zatavenými krystaly jantarového skla s použitím similizace. Pro zvýšení třpytu a pro vyloučení zrcadlení nebo oslňování ve velké ploše je vnější líc jednotlivých kamenů této skleněné mozaiky zvláště tvarován. Byl řešen i jednoduchý způsob montáže na šrouby a provedení zapadlých vodotěsných spár, ve kterých je zamáčknuta krycí lišta z eloxovaného hliníku s těsnicím gumovým páskem. Panely mají při své malé váze a tloušťce izolační schopnost 45 cm silné cihelné zdi. Mají i velkou odolnost proti tlaku větru, proti mrazu a vodě. Panely i mozaika mají pro svůj snadný výrobní postup charakter fabrikátů, takže tento princip lze uplatnit v nejširším měřítku v průmyslové výrobě.
U velkých zasklených stěn fasády bylo záměrnou snahou dosáhnout vzhledu svislých průhledných dílců o rozměrech 1,5 × 13 m bez vodorovných příčlí. Proto jsou stěny zasklívány tabulemi velikosti 1,5 × 2 m s vodorovnými těsnicími vložkami z průhledné umělé hmoty. Váha každé tabule je samostatně nesena svislou kovovou konstrukcí.
Hledisko ekonomie stavby bylo respektováno především typizací prvků, respektive typizací a opakováním hal a důslednou předvýrobou součástí stavby.
Jednou z daných podmínek projektu byl požadavek, aby provedené konstrukce po skončení výstavy mohly být s minimálními ztrátami demontovány a přeneseny a využity v Československu. Proto jsou nosné ocelové konstrukce většinou šroubované. To mělo pochopitelně vliv, někdy nepříznivý, na dimenzování jednotlivých konstruktivních prvků.
Závěrem k tomuto oddílu uvádíme, že závažnou součástí stavebního projektu byla spolupráce se skupinou inženýrů a techniků z Hutního projektu vedenou inženýry Dundrem, Dr. Wankem a Tomáškem; na projektu ocelové věže spolupracoval ing. Bendík a na statických výpočtech ing. I. Nový. Byla to spolupráce příkladná, pomohla splnit termíny projektu, které se po schválení scénáře počítaly ne na měsíce, ale na týdny a dny.
Při naší práci byly sledovány v dohodě se scénáristou Jindřichem Santarem tyto hlavní zásady:
Důležitá byla otázka volby nových a pokrokových výrazových prostředků, které by zajistily odlišnost od ostatních účastí. Byla zvolena ve všech směrech kulturní poloha expozic proti obvyklejšímu pojetí se silnými znaky komerčnosti. Přímými nositeli vedoucích myšlenek programu se stala výtvarná díla, která byla často monumentální povahy a která byla provedena v definitivních materiálech – v bronzu, mozaice, mramoru, skle, keramice atd. Scénář vůbec byl převážně vyjádřen uměleckou formou. Kromě toho byly některé vhodné úseky předvedeny filmem, světelnými, pohybovými nebo jinými technickými prostředky.
Nová a odlišná byla myšlenka, aby část scénáře byla obsahem průbojného představení v kulturní síni – Radokova "Laterna magika".
Aby obsah výstavy byl návštěvníku přehledný a pamatovatelný, byly oddíly scénáře zpracovány co nejjednodušeji, lapidárně, s minimem textů. Byl respektován požadavek volného prostoru a nejužší výběr exponátů znamenal, že se staly typickými představiteli celých oborů.
Byli jsme toho názoru, že je správné, aby byli přizváni k účasti, pro solitérní úkoly, kromě výtvarných umělců ti architekti a výtvarníci, kteří mají zkušenosti ve vytváření scény. Ti převzali ztvárnění těch částí scénáře, které byly vhodné pro scénický způsob vyjádření. Tak měla být zajištěna i určitá svěžest instalace a využito specifických hodnot k prospěchu a obohacení celku. Byla realizována spolupráce v úseku "Děti a loutky" s Jiřím Trnkou, v úseku energetiky a zemědělství s F. Trösterem, v úseku sklo a památky s J. Saalem, ve scénách expozice "vkus" s A. Kybalem. Z důvodů jednotnosti stylu byly tvarové i konstruktivní detaily výstavních zařízení prováděny ústředně v našem ateliéru. V několika scénických vyjádřeních spolupracoval J. Svoboda, který také realizoval novou podnětnou scénu "Pražského jara" a "Laterny magiky". V průběhu práce byly vypsány užší soutěže pro školy uměleckého směru. Na základě jejich výsledků navrhl P. Smetana interiér kulturního sálu a propagaci československých lázní v exteriéru.
Pro expozici byl Jindřichem Santarem vypracován scénář, který vychází z ústředního tématu této výstavy. Bylo zvoleno heslo "Jeden den v Československu", vyjádřené ve zkratce oddíly Práce—Kultura—Odpočinek. Tyto tři části, rozpracované do dvanácti dílčích expozic, obsahují vše podstatné a typické, čeho dosáhl československý lid při budování země a co bylo dochováno z historie až do dnešního dne.
Po dohodě s belgickou výstavní společností bylo pro československý pavilón určeno staveniště u "Brány parku", izolované od ostatních mohutnými alejemi. Umístění má, přes nevýhodu určitě izolovanosti a zastínění, velkou výhodu v možnosti samostatné architektonické koncepce a ve vyloučení náhodného, často rušivého, vlivu sousedních objektů.
Na projekt pavilonu byla v létě 1956 vypsána užší architektonická soutěž na podkladě scénáře a dané velikosti výstavní plochy. K realizaci byl určen projekt F. Cubra–J. Hrubého–Z. Pokorného, architektů Státního projektového ústavu pro výstavbu měst a vesnic v Praze, kteří se stali vedoucími projektanty celé komplexní akce, to jest projektu pavilónu, objektu restaurace, vnitřních expozic, vnějších architektonických a sadových úprav, vnějšího slavnostního osvětlení i prodejních stánků v přilehlé aleji.
Stavební projekt
Při koncepci pavilónu byly sledovány tyto hlavní záměry:- urbanistické začlenění do okolí
- uplatnění hledisek vnější a vnitřní architektury
- uplatnění hledisek účelových
- splnění vyšších hledisek technických
Při rozvržení objektů bylo nutno respektovat náročnost volných pohledů ze všech stran. Hlavní nástup byl orientován do třídy vedoucí od "Brány parku" k centru výstaviště, s maximálním odstupem hlavní fronty od komunikace a tím i od velké hmoty sovětského pavilonu. Na tomto slavnostním plató byly umístěny výškové dominanty. Sledovali jsme záměr, aby objekty zůstaly zasazeny v přírodním prostředí, a to jednak respektováním vzácných chráněných stromů, jednak vytvořením vlastního vnitřního nádvoří parkového charakteru s ponecháním původního porostu. Tato myšlenka "prorůstání přírodního prostředí pavilonem" byla dále zesilována oboustranným prosklením spojovacích křídel, aby u návštěvníka procházejícího expozicemi byl udržován stálý pocit přítomnosti přírody.
Samostatný objekt restaurace je do celkového řešení komponován tak, aby svým tvarem i měřítkem, svou odlišností tvořil se souborem terasy "Karlovarského zřídla" a sadovou úpravou intimnější doplněk k rozlehlým výstavním halám.
Architektonickým dozněním objektů na vlastním staveništi je řada malých prodejních stánků v zeleném pásu přilehlé aleje. Tvoří přechod mezi zelení parku a výstavními objekty.
Projektanti se zaměřili na uplatnění takových hledisek vnější a vnitřní architektury, která by odpovídala nejen povaze akce – výstavní pavilon, světová výstava – ale i přirozenému vývoji naší novodobé architektury. Bylo také jasné, že vedle hledisek formálních musí být uplatněn ve výrazu stavby i její smysl, obsahová náplň a vliv pokrokové průmyslové techniky.
Uvědomovali si závažnost velké a vyspělé konkurence architektů padesáti zemí, realizujících více než jedno sto pavilónů, soutěžících o pozornost a uznání. Během konceptní práce docházeli stále pevněji k přesvědčení, že vývoj novodobé architektury je čím dále tím více ovlivňován a je v souladu s prvky plynoucími z vyspělé průmyslové techniky, dokonalostí fabrikátů, typizací prvků a požadavky předvýroby a montážnosti. Dále že snahy o vymyšlení individuální nápadné formy – pokud jsou draze placenou individuální stavební a řemeslnou výrobou – jdou mimo hlavní proud vývoje a jsou možné jen v poloze výlučnosti. Znamenají solitéry, ze kterých je možno většinou čerpat jen dílčí formální poučení.
Uvědomovali si, že individuálnost pavilónu má být především v tom, že slouží individuálnímu obsahu – téma, že vyrůstá z určitého prostředí kulturního i výrobního. Proto také trvali na ujasnění výstavní náplně před započetím vlastního projektu.
Z uvedených důvodů navrhli jsme výstavní pavilon v jednoduchých formách přiznávajících obsah, konstrukci a montážní charakter. Architektonický účin je založen na seskupení hmot se střídáním velkých ploch plných a velkých ploch cele prosklených. Křídla a jednotlivá průčelí byla rozvržena tak, aby ze všech stran bylo zachováno velké měřítko pavilonu.
Použití co nejjednodušších forem, linií i ploch stavby má i ten důvod, že velké stromy, krásné, tvarově bohaté cedry a vzácné jehličiny se stávají důležitou kompoziční součástí celku. Nutnost čistého vyznění nástupního monumentálního sousoší a technické dominanty nás vedla k co největšímu oproštění od nápadných forem nepodložených obsahem a i od dílčích vnějších efektů dekorativní povahy.
Práce na vnější architektuře byla skončena projektem osvětlení, které bylo navrženo jako šestiminutový kinetický cyklus s použitím několika barev a střídavým osvětlováním objektů, přírodního okolí, sousoší a věže.
Vnitřní architektura všech prostorů byla vytvářena současně v konceptu s architekturou vnější. Hlediska, která ji usměrňovala, byla především: spojitost s architekturou vnějšku a splnění specifických nároků na řešení prostorů i tematické výstavby.
Podobně jako při úvahách o konceptu budovy, tak při zvažování všech možností vnitřní architektury, jsme předem zamítli typ velkého "monoprostoru". Má tu nevýhodu, že návštěvník příliš brzy – a takřka jedním pohledem – se seznamuje zhruba s celým obsahem. Domníváme se, že při tematické výstavě je správnější, aby nebyl ochuzován o nové prostorové dojmy.
Rozhodli jsme se tedy pro soustavu vnitřních diferencovaných prostorů.
Snažili jsme se, aby již základní vyvinutí této soustavy vnitřních prostorů záměrně budovalo dramatickou linii prohlídky, aby v této linii se střídaly prostory nástupní, rozptylné, prostory dominantní a komorní. Tak došlo k uplatnění kontrastu střídání prostorů co do rozměrů a tvarů, malých s velkými, půdorysem protáhlým nebo čtvercovým, prostorů pravidelných s nepravidelnými, nízkých s vysokými. Podobně bylo použito kontrastů co do povahy prostorů složitějších a jednodušších, přesvětlených a temných, se světlem horním, bočným, oboustranným, sálů normálních, galeriových, mostových, podestových a podobně. K tomu pak ještě přistupují další možnosti, jako vazba prostorů s průhledy, vyhlídkami, prolínání prostorů, pohledy shora, zpětné atd.
Splnění účelových hledisek znamenalo nejen splnění základního stavebního programu – výstavní haly, kinodivadelní sál, příslušenství, administrativa, restaurace, hygienická zařízení včetně umělého větrání atd. – ale především navržení takového objektu nebo soustavy, která vytváří z počtu, velikostí, sledu a povahy tematických celků výstavy pro ně co nejvhodnější prostředí a vzájemné vztahy. Domníváme se, že v případě tematické výstavy platí výrazně fakt, že stavba je schránkou obsahu. Toto účelové hledisko pak viditelně prolíná do vnějšku stavby a má zpětný vliv pro vytváření vnější architektury. Tak se vnějšek a vnitřek, vnitřní náplň a technika stavby, exponáty a výtvarná díla stávají nedílnou součástí komplexního celku.
Zdůrazňujeme tuto zdánlivou samozřejmost nejen proto, abychom zdůvodnili svůj postup a řešení pavilónu. Zdá se nám, že je dosud příliš častá praxe rozdělování projektu pavilónu od projektu vnitřku, nebo dodatečná imputace výstavní náplně do daného pavilonu. To je při akci podobného druhu postup méně správný, zastaralý a architektonicky i ekonomicky nevýhodný. Zvážení různých možností z hlediska účelu svědčilo jednoznačné proti monoprostoru, jehož hlavní výhoda – universálnost a přizpůsobivost různému obsahu – platí jen pro výstavní budovy stálého charakteru s mnohonásobným, často komerčním využitím. Zatím se zde jednalo o akci individuální, jednorázovou, na přesný scénář, který vyžaduje řadu prostorů určité povahy v daném sledu. To vedlo k vytvoření prostoru slavnostního, sloužícího pro zkoncentrování pozornosti a prostorů "dramatických" proti prostorům "klidným".
Uvážili jsme také obrovskou rozlohu výstavy, množství pavilonů, spoustu dojmů a masy lidí. Je nutno počítat s velmi unaveným, a proto nepozorným návštěvníkem. Toho je zapotřebí nejprve zaujmout, soustředit a v průběhu prohlídky jeho zájem udržet, případně vystupňovat. To vše svědčilo pro nenásilné vedení návštěvníka do postupně jiných, odlišných prostředí, která ho mají povzbudit k soustředění na další úsek prohlídky.
Ve smyslu všech těchto úvah byla dislokována výstavní náplň do soustavy typizovaných hal, ve které se střídají a kontrastně doplňují dva systémy. Tři typizované plné kubusy čtvercového půdorysu a dvě plně prosklené spojovací haly. Tyto základní prostory byly dále vnitřně členěny volným vkládáním výstavních plošin, zhruba ve výši prvého patra. Tak vznikla skladba sálů různých charakterů. V dispozici pavilónu je důsledně zachováno plynulé vedení návštěvníka od vstupní haly prostorami přízemí, mezipater a galerií až do exposice lázeňství v nádvoří. Zmáhání výšky je rozloženo s ohledem na únavnost tak, že vždy menší počet stupňů spojuje výstavní sály různých podlaží. Bezpečnostní schodiště jsou volně připojena na vnějšku hal jako samostatné prvky architektury. K výstavním halám je připojena partie s věžovou nosnou konstrukcí pro oběžné kolo Kaplanovy turbíny a samostatný objekt restaurace.
Hlavní konstrukce je provedena technikou trubkové ocelové kostry. Pro vytvoření obvodových stěn u kubusových hal byl navržen jednotný systém čtyř nosných rohových sloupů. Haly jsou bez vnitřních podpor. Stěny těchto tří kubusů jsou příhradové nosníky na rozpětí 28 m a výšku 12 m. Spojovací haly s plně prosklenými obvodovými stěnami mají jednoduchou trubkovou konstrukci o stejných rozponech s vloženými galeriemi. Podmínkou zastřešení tří čtvercových kubusů bylo dobré horní světlo. Plný čtvercový střed těchto střech, velikosti 18 × 18 m, je nesen čtyřmi šikmými vzpěrami, zakotvenými do čtyř rohových nosných sloupů vnějších stěn. Po celém obvodu střechy je proveden široký osvětlovací pás z polyesterového laminátu. Konstrukce vnějších stěn je upravena pro montáž lehkých venkovních panelů velikosti 1 × 2 m.
Považovali jsme za důležité řešit technicky otázku, která dnes zajímá mnoho architektů, otázku plné plochy ve fasádě, a to takovým způsobem, abychom se nemusili spokojiti normální technikou vnější plné stěny, tj. stěnou provedenou v omítce nebo v normálním obkladu, nebo stěnou obloženou fabrikáty – deskami, které vyžadují plasticky vystupující lištování spár.
Po vyzkoušení celé řady vývojových prototypů došli jsme k panelu na principu skříňového nosníku o tloušťce 7 cm a rozměrů 100 × 200 cm, provedeného převážně z pěnoskla a umělé pryskyřice. Líc panelu je pokryt skleněnou mozaikou z křišťálového průhledného skla se zatavenými krystaly jantarového skla s použitím similizace. Pro zvýšení třpytu a pro vyloučení zrcadlení nebo oslňování ve velké ploše je vnější líc jednotlivých kamenů této skleněné mozaiky zvláště tvarován. Byl řešen i jednoduchý způsob montáže na šrouby a provedení zapadlých vodotěsných spár, ve kterých je zamáčknuta krycí lišta z eloxovaného hliníku s těsnicím gumovým páskem. Panely mají při své malé váze a tloušťce izolační schopnost 45 cm silné cihelné zdi. Mají i velkou odolnost proti tlaku větru, proti mrazu a vodě. Panely i mozaika mají pro svůj snadný výrobní postup charakter fabrikátů, takže tento princip lze uplatnit v nejširším měřítku v průmyslové výrobě.
U velkých zasklených stěn fasády bylo záměrnou snahou dosáhnout vzhledu svislých průhledných dílců o rozměrech 1,5 × 13 m bez vodorovných příčlí. Proto jsou stěny zasklívány tabulemi velikosti 1,5 × 2 m s vodorovnými těsnicími vložkami z průhledné umělé hmoty. Váha každé tabule je samostatně nesena svislou kovovou konstrukcí.
Hledisko ekonomie stavby bylo respektováno především typizací prvků, respektive typizací a opakováním hal a důslednou předvýrobou součástí stavby.
Jednou z daných podmínek projektu byl požadavek, aby provedené konstrukce po skončení výstavy mohly být s minimálními ztrátami demontovány a přeneseny a využity v Československu. Proto jsou nosné ocelové konstrukce většinou šroubované. To mělo pochopitelně vliv, někdy nepříznivý, na dimenzování jednotlivých konstruktivních prvků.
Závěrem k tomuto oddílu uvádíme, že závažnou součástí stavebního projektu byla spolupráce se skupinou inženýrů a techniků z Hutního projektu vedenou inženýry Dundrem, Dr. Wankem a Tomáškem; na projektu ocelové věže spolupracoval ing. Bendík a na statických výpočtech ing. I. Nový. Byla to spolupráce příkladná, pomohla splnit termíny projektu, které se po schválení scénáře počítaly ne na měsíce, ale na týdny a dny.
Projekt expozice a výstavního zařízení
Bližší popis expozice je obsahem samostatného článku předsedy výtvarné komise této výstavy. Proto uvádíme jen zásadní poznámky k celkovému řešení interiérů.Při naší práci byly sledovány v dohodě se scénáristou Jindřichem Santarem tyto hlavní zásady:
Důležitá byla otázka volby nových a pokrokových výrazových prostředků, které by zajistily odlišnost od ostatních účastí. Byla zvolena ve všech směrech kulturní poloha expozic proti obvyklejšímu pojetí se silnými znaky komerčnosti. Přímými nositeli vedoucích myšlenek programu se stala výtvarná díla, která byla často monumentální povahy a která byla provedena v definitivních materiálech – v bronzu, mozaice, mramoru, skle, keramice atd. Scénář vůbec byl převážně vyjádřen uměleckou formou. Kromě toho byly některé vhodné úseky předvedeny filmem, světelnými, pohybovými nebo jinými technickými prostředky.
Nová a odlišná byla myšlenka, aby část scénáře byla obsahem průbojného představení v kulturní síni – Radokova "Laterna magika".
Aby obsah výstavy byl návštěvníku přehledný a pamatovatelný, byly oddíly scénáře zpracovány co nejjednodušeji, lapidárně, s minimem textů. Byl respektován požadavek volného prostoru a nejužší výběr exponátů znamenal, že se staly typickými představiteli celých oborů.
Byli jsme toho názoru, že je správné, aby byli přizváni k účasti, pro solitérní úkoly, kromě výtvarných umělců ti architekti a výtvarníci, kteří mají zkušenosti ve vytváření scény. Ti převzali ztvárnění těch částí scénáře, které byly vhodné pro scénický způsob vyjádření. Tak měla být zajištěna i určitá svěžest instalace a využito specifických hodnot k prospěchu a obohacení celku. Byla realizována spolupráce v úseku "Děti a loutky" s Jiřím Trnkou, v úseku energetiky a zemědělství s F. Trösterem, v úseku sklo a památky s J. Saalem, ve scénách expozice "vkus" s A. Kybalem. Z důvodů jednotnosti stylu byly tvarové i konstruktivní detaily výstavních zařízení prováděny ústředně v našem ateliéru. V několika scénických vyjádřeních spolupracoval J. Svoboda, který také realizoval novou podnětnou scénu "Pražského jara" a "Laterny magiky". V průběhu práce byly vypsány užší soutěže pro školy uměleckého směru. Na základě jejich výsledků navrhl P. Smetana interiér kulturního sálu a propagaci československých lázní v exteriéru.
Architektura ČSR. Praha: Klub Architektů, 1958 (9-10). s. 690. ISSN 0300-5305.
0 komentářů
přidat komentář
