Devět rodinných domů na Červeném kopci

Brněnská Kamenná kolonie, rozvrstvená v terasách bývalého kamenolomu na severozápadním úbočí Červeného kopce, vznikla jako nouzové sídliště drobných dělnických stavení, srůstajících postupně v malebné celky, tvořící překvapivé efekty živelného urbanizmu, připomínající spíše izolované středověké město, než pouhou periferii někdejší průmyslové metropole. Stejně jako samotné město Brno pozbývá zvolna svůj dominantní průmyslový potenciál a hledá nová odvětví rozvoje, Kamenná čtvrť ztrácí charakter sociálního bydlení a mění se ve výjimečnou atraktivní zónu, uzavřenou již dávno v intravilánu urbanizovaného území. Již samotný přírodní charakter lokality se strmými svahy, obnaženými stěnami někdejších lomů a působivým rámcem lesních porostů předurčují toto území k citlivému přístupu. Výjimečnost lokality je umocněna podmanivým charakterem rostlé zástavby, její neopakovatelnou rozmanitostí a přitom vnitřní jednotou výrazových prostředků, prostých materiálů a proporcí. Genius loci Kamenné čtvrti je spjat s výhledy na vnitřní město na protějším břehu Svratky a především je vystupňován kontrastem s monumentálními hmotami architektur brněnského výstaviště. Jediným pohledem současně vnímáme drobné měřítko Kamenné čtvrti a obrovitou kupoli pavilonu Z, obojí pak ve strhující perspektivě. V tomto prostoru stojí architekt před nelehkým úkolem, intuitivně si uvědomuje hodnoty zakódované v území, které však nelze romanticky napodobit, současně však do parcely racionálně promítá objemy a dispozice diktované požadavky současného životního stylu, technického komfortu a dostupných materiálů - to vše v rámci neúprosných ekonomických limitů.
Tento úkol se autorům podařilo naplnit, aniž by rezignovali na výrazové prostředky současné architektury. Realizovaný soubor rodinných domů vyrůstá z kontextu měřítkem drobných, logicky avšak hravě členěných hmot, přičemž může být vnímán jako celek - jednolitá organizovaná struktura, doplňující reliéf lomové stěny z červeného kamene, která soubor uzavírá. Těleso domu je tvořeno samostatným dvoupodlažním bílým hranolem s pultovou střechou, naznačující souvislost s formami zdejší zástavby. V přízemí půdorysy domů srůstají v souvislý obrazec, jakýsi meandr, který předstupuje do ulice hmotami jednotlivých vstupů. Tyto nízké hranoly, kontrastně obložené keramickými pásky, rytmicky člení prostor vzniklé ulice a umocňují perspektivní vnímání prostoru. Garáže vsunuté citlivě mezi domy jsou tím opticky potlačeny a působí dojmem pouhých přemostění mezi objekty. Podařilo se tak úspěšně zvládnout aktuální estetický problém, kdy garáž obvykle sebevědomě ovládá celé vstupní průčelí domu. Skutečnost, že obytný soubor je tvořen řadovými rodinnými domy a současně každý objekt je zřetelně odlišen od sousedů, je nejvýraznějším přínosem tohoto řešení v kontextu, z něhož obytný soubor vyrůstá. Také průčelí obrácená do intimních zahrad jsou jasně definována plochami štítů a členěna prosklením obývacích pokojů, takže vykazují čistý geometrický rytmus. Přehledný interiér uvádí požadavky současného bydlení do souladu s rozmanitostí celkového objemu stavby - centrálně umístěné schodiště je završeno střešním oknem, ložnice v patře umožňují kontakt s terasou nad přízemními garážemi a okna přes nároží odlehčují hmotu domu. Architektura, která stojí před námi, není přísná, nekompromisně minimalisticky abstraktní, ani neofunkcionalistická. Je tradiční v tom smyslu, že je přirozená. Již desítky let trvají spory o to, zda mají být architektura a stavební kultura posuzovány podle všeobecně dostupného standardu, nebo podle zcela výjimečných, neopakovatelných a nákladných tvůrčích kreací a nerealizovaných utopií. Takový spor nelze rozhodnout, protože každý tvůrčí čin má v dějinách kultury své místo, ačkoli bývá hodnocen z různých stanovisek. Rodinné domy na Červeném kopci neosloví zhýčkaného obdivovatele náročných řemeslných detailů, nevšedního zpracování ušlechtilých přírodních nebo průmyslových materiálů, protože tyto domy nabízejí dostupný standard – kontaktní zateplení fasád, bílá plastová okna masivních profilů, běžné typové prvky. V důsledku neúprosných tepelně technických požadavků musí být současná architektura vždy zateplována a oblékána, bez ohledu na to, zda je pohledový materiál kámen, keramika, kov, sklo nebo dřevo. Vždy je to plášť, buďto luxusní nebo konfekční. Rozhoduje povrch a jeho výtvarný výraz. Možnosti jsou teoreticky obrovské, ale běžně jsou finančně dostupná jen některá obvyklá řešení. Proto mohou čerstvě dokončené domy na Červeném kopci zblízka působit trochu uměle, plastově, jako výstavní modely. Měli bychom to však chápat jako podnět k hledání nových možností, jak propůjčit fasádě domu hlubší výraz, kvalitnější prožitek materiálu a hodnotnější detail - a jsou vůbec tyto náročné vlastnosti v podobných případech dostupné?