Euralille
Až do roku 1986 byl hlavním znakem severofrancouzského města Lille těžký průmysl. Přítomnost hutí, uhelných dolů a ostatních oborů těžkého průmyslu dávala tušit, že v současné postindustriální atmosféře bude osud Lille velmi trpký. Lille však 26. ledna roku 1986 potkalo ohromné štěstí.
Myšlenka celoevropského prostoru se projevila především v potřebě vybudování rychlé spojující dopravní sítě. Tou se do výrazné míry stala vysokorychlostní železniční síť TGV. A právě tento způsob dopravy představoval pro budoucnost Lille spásu. Narozdíl od obdobných center těžkého průmyslu leží Lille v Evropě na více než důležitém místě. Vlády Francie a Velké Británie se onoho památného dne usnesli na tom, že Lille se stane první zastávkou TGV na francouzském území na trase překonávající kanál La Manche prostřednictvím Eurotunelu. Pozice Lille v systému evropské dopravy posílila další větev vedoucí na východ na Brusel, Porúří a Frankfurt. Lille je dnes v podstatě srdcem evropské TGV spojujícím všechny důležité trasy v jednom bodě.
Železniční uzel se stal výrazným impulsem pro další rozvoj oblasti. Lille už nebylo spojováno s těžkým průmyslem, ale došlo k nebývalému rozvoji terciární sféry, tedy služeb a výrobních činností spojených s duševní prací, obchodem apod. A všechny tyto události se výrazně odrazili ve struktuře města.
Po rozhodnutí vlády vybudovat v Lille uzel sítě TGV proběhlo výběrové řízení na zpracovatele urbanistického plánu. Do soutěže se přihlásila řada světových architektů, mj. Norman Foster, Vittotio Gregotti, Rem Koolhaas, Yves Lion, O.M. Ungers nebo Claude Vasconi. Z tohoto spektra byl vybrán na základě doporučení nezávislé poroty Holanďan Rem Koolhaas a jeho architektonická kancelář Office of Metropolitan Architecture. Tak byl položen dostatečně únosný základní kámen celého projektu. Po dokonalém konceptuálním studiu problému navrhnul Koolhaas "těžiště přitažlivosti regionu pro 70 miliónů obyvatel". Svou rozlohou se řadí projekt Euralille například k londýnskému Canary Wharf. Velmi cenné rozvojové území bylo získáno po zboření vojenských obranných zařízení, které v Lille patřily i po 100 letech armádě.
Území, kde mělo vzniknout nové nádraží železnice TGV se souvisejícími funkcemi, byl klasický "greenfield". Tedy zelená louka, v případě Lille spíše šedá louka parkoviště souvisejícího s přiléhajícím nádražím Lille-Flandres. To si i po vzniku uzlu TGV zachovalo svůj původní ráz a dnes funguje jako regionální nádraží. Území vyhrazené pro realizaci nové části města bylo dosti výrazně omezeno dopravními vztahy v území, a to dálnicí na východě, železničními vlečkami stávajícího nádraží a severní radiálou. Proto byla trasa TGV umístěna pod povrch a prochází tunelem. Jednotlivé směry se bezkolizně míjejí v různých hloubkách. Výrazná osa sever-jih linie TGV se ale projevuje i na povrchu.
Trasy TGV a stávajícího nádraží vytvořili v území výrazný trojúhelníkový motiv. Koolhaas vytvořil základní urbanistickou matrici území a pro jednotlivé budovy vybral společně s investory architekty, kteří celému projektu dodali lesku.
Nejvýraznější stavbu, která leží mimo těžiště území, nicméně svou formou poutá nejvíce pozornosti, však navrhnul sám. Obří vejce vyplňuje Lille Grand Palais - konferenční a kulturní centrum schopné pojmout 6 000 diváků. Stavba je na své parcele dobře situovaná, nicméně nevytváří téměř žádné veřejné městské urbánní prostory.
O něco lépe je na tom obchodní a kulturní centrum ležící mezi stávajícím nádražím a TGV terminálem. Jeho autorem je Jean Nouvel. S rozlohou 52 000 m² je jistě jedním z nejgigantičtějších obchodních center v Evropě. Svou vnitřní strukturou vytváří krytá prostranství se systémem pasáží. Komerční funkční mix je zvýrazněn kompozicí 5 administrativních věží. Důležitá je rovněž pátá fasáda objektu.
Autorem nádraží je hlavní architekt SNCF Jean-Marie Dutilleul s výraznou účastí inženýra Petera Rice, který má na svědomí nádherné organicky tvarované zastřešení vestibulu. Výrazná podélná hmota nádraží vytváří na západní straně území bariéru proti dálnici a prochází jí tzv. Corbusiérův viadukt.
Nad nádražím se vznášejí výrazné vertikální dominanty komplexu, a to administrativa banky Crédit Lyonnais od Christiana de Portzamparca, World Trade Center od Claude Vasconiho a hotelu od japonského architekta Kazuo Shinohary. Celou kompozici uzavírá na severu velký veřejný park.
Svou formou vytváří celý komplex výraznou konkurenci starému městu, proto bývá označován jako nové Lille, pro svůj celoevropský význam se ujal termín Euralille.
Chceme-li se vyjádřit k nově vzniklému Euralille, musíme si uvědomit stav a potřeby soudobé společnosti. Konzumní styl života postindustriální společnosti ovlivňuje většinu činností a rozhodnutí. Nejinak tomu bylo v případě Euralille.
Euralille je v podstatě samostatným městem, funkční spektrum obsahuje vše od bydlení přes obchody až po kulturní zařízení. Výroba je v souvislosti s přechodem k postindustrii potlačena a přesunuta do sektoru služeb a obchodu. Vzniklo tak v podstatě nové město, jakási konkurence starému Lille. Ve finále si však myslím, že je tomu dobře, protože čím více různorodější je městská struktura, tím je město atraktivnější a příjemnější pro obyvatele a návštěvníky. Lille tak na jedné straně nabízí bohatou historii, na straně druhé moderní dynamickou čtvrť odpovídající obrazu současné společnosti.
Co lze Euralille vytknout je poněkud přemrštěná hmota většiny staveb. U Grand Palais bych objem stavebního programu chápal, přece jen na uzlu evropské železniční dopravy lze očekávat nadprůměrný zájem o kongresy, setkání, kulturní akce apod. U obchodního domu Centre Euralille však působí objemová stránka stavby až hrozivě. V podstatě uvnitř vzniká suplement tradičního města. To vše na úkor venkovních veřejných ploch. Nicméně podle mého názoru tento fakt konzumentům nevadí. Euralille je primárně určeno pro život v interiérech staveb. Náměstí nebo jiné městotvorné prostory jsou zastoupeny velkým veřejným parkem, avšak já osobně bych čekal více než jen prvotní ohromení návštěvníků přemrštěnými hmotami budov.
Je úžasné, jak celé nové centrum funguje. Nádraží přineslo do území skutečnou zájmovou sílu a na životě Euralille je to vidět. Nadměstské funkce povyšují význam Lille, což je důležité pro image města. Fenoménem Lille je nyní namísto těžkého průmyslu moderní dynamický celoevropský maják křižovatky tras TGV. Železnice hraje stále v obraze města významnou roli.
Snad náš vstup do Evropské unie přinese podobnou zkušenost některému českému městu. Byla by to jistě zajímavá zkušenost.
Myšlenka celoevropského prostoru se projevila především v potřebě vybudování rychlé spojující dopravní sítě. Tou se do výrazné míry stala vysokorychlostní železniční síť TGV. A právě tento způsob dopravy představoval pro budoucnost Lille spásu. Narozdíl od obdobných center těžkého průmyslu leží Lille v Evropě na více než důležitém místě. Vlády Francie a Velké Británie se onoho památného dne usnesli na tom, že Lille se stane první zastávkou TGV na francouzském území na trase překonávající kanál La Manche prostřednictvím Eurotunelu. Pozice Lille v systému evropské dopravy posílila další větev vedoucí na východ na Brusel, Porúří a Frankfurt. Lille je dnes v podstatě srdcem evropské TGV spojujícím všechny důležité trasy v jednom bodě.
Železniční uzel se stal výrazným impulsem pro další rozvoj oblasti. Lille už nebylo spojováno s těžkým průmyslem, ale došlo k nebývalému rozvoji terciární sféry, tedy služeb a výrobních činností spojených s duševní prací, obchodem apod. A všechny tyto události se výrazně odrazili ve struktuře města.
Po rozhodnutí vlády vybudovat v Lille uzel sítě TGV proběhlo výběrové řízení na zpracovatele urbanistického plánu. Do soutěže se přihlásila řada světových architektů, mj. Norman Foster, Vittotio Gregotti, Rem Koolhaas, Yves Lion, O.M. Ungers nebo Claude Vasconi. Z tohoto spektra byl vybrán na základě doporučení nezávislé poroty Holanďan Rem Koolhaas a jeho architektonická kancelář Office of Metropolitan Architecture. Tak byl položen dostatečně únosný základní kámen celého projektu. Po dokonalém konceptuálním studiu problému navrhnul Koolhaas "těžiště přitažlivosti regionu pro 70 miliónů obyvatel". Svou rozlohou se řadí projekt Euralille například k londýnskému Canary Wharf. Velmi cenné rozvojové území bylo získáno po zboření vojenských obranných zařízení, které v Lille patřily i po 100 letech armádě.
Území, kde mělo vzniknout nové nádraží železnice TGV se souvisejícími funkcemi, byl klasický "greenfield". Tedy zelená louka, v případě Lille spíše šedá louka parkoviště souvisejícího s přiléhajícím nádražím Lille-Flandres. To si i po vzniku uzlu TGV zachovalo svůj původní ráz a dnes funguje jako regionální nádraží. Území vyhrazené pro realizaci nové části města bylo dosti výrazně omezeno dopravními vztahy v území, a to dálnicí na východě, železničními vlečkami stávajícího nádraží a severní radiálou. Proto byla trasa TGV umístěna pod povrch a prochází tunelem. Jednotlivé směry se bezkolizně míjejí v různých hloubkách. Výrazná osa sever-jih linie TGV se ale projevuje i na povrchu.
Trasy TGV a stávajícího nádraží vytvořili v území výrazný trojúhelníkový motiv. Koolhaas vytvořil základní urbanistickou matrici území a pro jednotlivé budovy vybral společně s investory architekty, kteří celému projektu dodali lesku.
Nejvýraznější stavbu, která leží mimo těžiště území, nicméně svou formou poutá nejvíce pozornosti, však navrhnul sám. Obří vejce vyplňuje Lille Grand Palais - konferenční a kulturní centrum schopné pojmout 6 000 diváků. Stavba je na své parcele dobře situovaná, nicméně nevytváří téměř žádné veřejné městské urbánní prostory.
O něco lépe je na tom obchodní a kulturní centrum ležící mezi stávajícím nádražím a TGV terminálem. Jeho autorem je Jean Nouvel. S rozlohou 52 000 m² je jistě jedním z nejgigantičtějších obchodních center v Evropě. Svou vnitřní strukturou vytváří krytá prostranství se systémem pasáží. Komerční funkční mix je zvýrazněn kompozicí 5 administrativních věží. Důležitá je rovněž pátá fasáda objektu.
Autorem nádraží je hlavní architekt SNCF Jean-Marie Dutilleul s výraznou účastí inženýra Petera Rice, který má na svědomí nádherné organicky tvarované zastřešení vestibulu. Výrazná podélná hmota nádraží vytváří na západní straně území bariéru proti dálnici a prochází jí tzv. Corbusiérův viadukt.
Nad nádražím se vznášejí výrazné vertikální dominanty komplexu, a to administrativa banky Crédit Lyonnais od Christiana de Portzamparca, World Trade Center od Claude Vasconiho a hotelu od japonského architekta Kazuo Shinohary. Celou kompozici uzavírá na severu velký veřejný park.
Svou formou vytváří celý komplex výraznou konkurenci starému městu, proto bývá označován jako nové Lille, pro svůj celoevropský význam se ujal termín Euralille.
Chceme-li se vyjádřit k nově vzniklému Euralille, musíme si uvědomit stav a potřeby soudobé společnosti. Konzumní styl života postindustriální společnosti ovlivňuje většinu činností a rozhodnutí. Nejinak tomu bylo v případě Euralille.
Euralille je v podstatě samostatným městem, funkční spektrum obsahuje vše od bydlení přes obchody až po kulturní zařízení. Výroba je v souvislosti s přechodem k postindustrii potlačena a přesunuta do sektoru služeb a obchodu. Vzniklo tak v podstatě nové město, jakási konkurence starému Lille. Ve finále si však myslím, že je tomu dobře, protože čím více různorodější je městská struktura, tím je město atraktivnější a příjemnější pro obyvatele a návštěvníky. Lille tak na jedné straně nabízí bohatou historii, na straně druhé moderní dynamickou čtvrť odpovídající obrazu současné společnosti.
Co lze Euralille vytknout je poněkud přemrštěná hmota většiny staveb. U Grand Palais bych objem stavebního programu chápal, přece jen na uzlu evropské železniční dopravy lze očekávat nadprůměrný zájem o kongresy, setkání, kulturní akce apod. U obchodního domu Centre Euralille však působí objemová stránka stavby až hrozivě. V podstatě uvnitř vzniká suplement tradičního města. To vše na úkor venkovních veřejných ploch. Nicméně podle mého názoru tento fakt konzumentům nevadí. Euralille je primárně určeno pro život v interiérech staveb. Náměstí nebo jiné městotvorné prostory jsou zastoupeny velkým veřejným parkem, avšak já osobně bych čekal více než jen prvotní ohromení návštěvníků přemrštěnými hmotami budov.
Je úžasné, jak celé nové centrum funguje. Nádraží přineslo do území skutečnou zájmovou sílu a na životě Euralille je to vidět. Nadměstské funkce povyšují význam Lille, což je důležité pro image města. Fenoménem Lille je nyní namísto těžkého průmyslu moderní dynamický celoevropský maják křižovatky tras TGV. Železnice hraje stále v obraze města významnou roli.
Snad náš vstup do Evropské unie přinese podobnou zkušenost některému českému městu. Byla by to jistě zajímavá zkušenost.
0 komentářů
přidat komentář
