Hřbitov Žale

Pro potřeby rychle se rozrůstající Lublaně vznikl koncem třicátých let minulého století na severovýchodním okraji města nový komplex, který spíše než tradiční pohřební stavby připomínal soubor drobných kaplí téměř nahodile rozmístěných v parku. V Plečnikových návrzích lze spatřovat inspiraci v antice a jiných historických obdobích, čemu se však architekt pokusil vyvarovat, bylo vzbuzovat ponurou hřbitovní atmosféru. U jednotlivých pavilonů lze vysledovat vlivy, ale nelze je přirovnávat k žádným známým historickým vzorům. Svou kompozicí pavilonů proložených drobnými prvky jako sloupy, kašny, lavičky se pokoušel probouzet naději a zahánět strach ze smrti.
Plečnikem preferovaný název 'Zahrada všech svatých' se brzy po dokončení změnil na staroslovanské pojmenování místa smutku – Žale, kam smuteční procesí vstupovalo symetrickou branou oddělující svět živých a zesnulých. Dvoupatrová kolonáda s volným prostorem mezi architrávy ubírá svou lehkostí z tíže smutku pozůstalých. Po vykonání obřadu v některé ze třinácti kaplí mělo procesí pokračovat k monumentálnímu východu na severovýchodním konci areálu navazujícímu na hřbitov. Z finančních důvodů a protestních iniciativ občanů musela řada podobných dalších námětů zůstat jen na papíře.
Po průchodu stromovou alejí se smuteční průvod ocitá před rozevřenou dvoupatrovou sloupovou kolonádou, za jejímž monumentálním obloukem lze ještě před projitím do “nového světa“ spatřit mohutný dórský sloup hlavní pohřební kaple a před ním umístěný nižší baldachýn transformující textilní motivy do umělého kamene, což nebyla jediná Semperovská myšlenka, která byla Plečnikem v Žale uplatněna. Na rozdíl od jasně symetrického vstupu následující jednotlivé kaple a další drobná architektura umístěná mezi stromy a keři nenese téměř žádný na první pohled jasně patrný řád a kompoziční rozmístění. Tvary kaplí jsou odvozeny od primárních architektonických typů jako mohyla, řecká svatyně nebo byzantský kostel. Plečnik využíval tuto rozmanitost, aby vyjádřil myšlenku rovnosti všech náboženství. Malé márnice měli původně sloužit jako soukromé kaple s rodinnými hroby. Po protestech kaple nakonec nesou jména po místních farnostech a slovinských světcích. Později přibyla kaple Adama a Evy pro ateisty.
Na konci areálu se truhlářská dílna na výrobu rakví, jejíž konstrukční uspořádání opět vycházelo ze Semperových myšlenek, kdy moderní architekti mohou s odkazem starého umění zacházet podle své vůle a historický tvar si dále přizpůsobovat novým potřebám a vhodný “kostým“ (teorie oblékání) volit s ohledem na účel stavby. V “rakvárně “ lze nalézt Semperovy čtyři „praformy“ obsahující základní ideu obytného domu, které jsou odpovědí na prvotní lidské potřeby a s nimi spjaté “pratechniky“ (keramika, tesařství, odění, zděni). Z toho důvodu je střecha od hmoty stavby oddělena a stojí na samostatných podporách. Stěny vyplňující prostor mezi okny se svým ornamentem podobají koberci “utkanému“ z malých kousků kamene a cihel. Na drobných stavbách v hřbitovním areál se mohla široce rozvinout bohatá Plečnikůva paleta jedinečných architektonických výkladů klasické architektury.
V roce 1979 přestal areál sloužit ke svému pohřebnímu účelu, ale díky prosbám lublaňských obyvatel se zde od roku 1991 opět konají smuteční obřady.