Kongresový palác a auditorium

…Tohle je už asi tak čtyřiaosmdesátá realizace ze slunné Hispánie, která se podobá těm předchozím jako vejce vejci – navzdory svým výstředním formám. Snad úplně všechny ty stavby mají totiž jedno společné:

Pod palčivým sluncem Pyrenejského poloostrova působí všechny neuvěřitelně nevlídně a bezútěšně. Ať se jedná o stavby architekta ledasjakého renomé, jedna každá z nich, knihovna, sociální byty nebo polyfunkční budova, doslovně křičí do poloprázdného okolí zoufalou zprávu o své smutné, osamělé existenci – sluncem vybělená skála strmící v moři asfaltové pustiny!
Nikde zpravidla není vidět ani minimální snaha o vytvoření pevné blokové struktury, nikde stinná strana ulice, kde by člověk na okamžik našel chladivou úlevu. Kde zůstala zapomenuta zkušenost starých Španělů s jejich tradicí vlídných a stinných ulic? A není-li už možno ze zvláštních důvodů učinit dům součástí okolní městské tkáně, proč není na průčelí široká markýza, která v tom vedru středomoří chodce zve, aby přistoupili k domu blíž? Kde je jaké podloubí nebo alespoň pergola?
Trávu nikde nevidět, občas jen nějaké rozchodníky umocňují pocit vyprahlosti. Zato všude kolem každé z těch novostaveb rozprostírají se kilometry rozpáleného asfaltu a rozžhavené dlažby, obvykle s podivnými lavičkami - patrně na "grilování". Pohledem fotografovy kamery zírám na rozhicované průčelí těch domů a při samotné představě, že se musím ke vzdálenému vchodu plahočit žhoucím peklem těch prázdných prostorů okolo, mi po zádech začíná stékat pot.
S konejšivým stínem stromů nelze počítat, protože buď nebývají vůbec v parteru navrženy, nebo jen tak řídce, že slouží nanejvýš jako dekorace. Z barev v naprosté většině případů převládá oslepující běloba fasád střídaná nějakým zvláště zaprášeným odstínem šedé.

Není mi jasné, proč je zapotřebí v zemi, kde jsou polovinu roku třicetistupňová vedra spíše pravidlem než výjimkou, takhle bezohledným způsobem připomínat zoufalou vyprahlost zdejšího kraje...

...Zdá se to jen mně? (7:- +)