Maison La Roche - Jeanneret

Le Corbusier : Obrat v architektuře
Jakmile je možno nesporně konstatovati, že se nějaká nová myšlenka již uplatnila, stojíme hned před bodem obratu a ukazuje se nový konflikt.
Nové myšlenky prorazily si bezpodmínečně cestu. Naši předkové bojovali s apoštolskou horlivostí o uznání určité principielní obnovy. Dvacet let se to všade zápasilo. Všeobecný odpor. Nyní všeobecné vítězství. Jedna generace sestoupila do hrobu a s ní zároveň ukončila se minulými věky zatížená epocha, a jiná generace, mladá, dostihujezralosti k uskutečnění nových ideí. Kamkoli se podíváme, všade je reakce v posledním tažení. Opravdu nadšený zájem zmocňuje se poslušného širokého obecenstva, které rádo vzplane, a které skutečně je úplně si vědomo, že kráčí na nové cestě, vstříc novému osudu.
Stavební umění může se vyvíjeti jenom jako následek určitých předpodmínek. Až když nějaká epocha (harmonická souhra techniky, zevního blahobytu a duchového úsilí) dozrála, až když lze přehlédnouti její vymoženosti, až když její idee jsou formulovány a uznány, teprve potom může se architektura rozvinouti a státi se výrazem životních podmínek doby. Pak mluví stavební umění zřetelnou řečí.
Posledních dvacet let bylo věnováno estetickým proklamacím, znovuzískání někdejšího blahobytu, mechanickým vynálezům.
Estetické zásady byly formulovány a vyzkoušeny: ve světle zkušenosti vyjasnily se debaty. V nejhrubších rysech jsme všichni o směrnicích estetiky, jejím smyslu, o jejím základu za jedno. Víme kam jdeme. Časopis se zasílá přes hranice své země a za týden zná svět jeho myšlenky. Uzavřené okrsky existují již jen pod zemí, skutečné universální úsilí vládne a vede k probádání všeho lidského. Toť cíl, k němuž po nejhorším individualistickém zmatení spěje dobová myšlenka. Snaha o dosažení tohoto cíle znamená nekonečný pokrok vzhledem k uplynulým stoletím.
A proto je pokrok vzhledem k minulým stoletím tak nekonečně veliký, že zcela nové faktory staly se nositeli této idee: Neslýchaná technika, přeskupení sociálních tříd. Jsme postaveni před absolutně novou úlohu.
Po dlouhém zrání století rozumu, vědy a mechanismu, jenž poskytuje nám nářadí ku stavbě, stojíme nyní teprve před prahem, v prvopočátcích naší architektury. Skutečně nechápeme ještě ani teď zcela jasně, že důsledky dobové přeměny pro stavební umění ukáží se nám v zcela novém vzhledu. Všechny dosavadní konvence a methody musí býti od základy přetvořeny.
Oblast působnosti budoucího stavebního umění přináší nový problém, jehož základní myšlenky se již dnes vyhraňují a jehož prostředky uskutečnění jsou rovněž již dnes v našich rukou.
Postavíme-li si problém architektury v tomto smyslu, nemůže býti omezen na dům nebo palác pro sebe, nýbrž rozšiřuje se na celek města. Vycházeje od celku města, rozšiřuje se problém dále na celé okresy, župy, říše a pro úsporu sil dotýká se především center kvalifikované produkce. Postupně rozvíjí se celý systém rozdělení sil. Jeho počátek je v malé dílně, která stává se součástí velikého industrielního podniku a směřuje až do Ženevy, k sídlu Společnosti Národů, která by měla míti za úkol řízení a vedení všech energií zeměkoule.
Celek města sestává z mnohonásobně združovaných prvků: ulice, městské čtvrti; administrativní a obchodní střediska, zahradní města a průmyslové revíry. Každá z těchto skupin má býti vytvořena z nejdokonalejších a nejúčinnějších elementů. Žádá se ideální vzorná stavba pro ideální městský celek. Ideální úřad, ideální byt, ideální radnice, ideální residence. Kdy budeme míti ideální stavebnictví, které by podle čtverečních metrů, jež jsou k disposici, dovedlo dokonale vystavěti průmyslové části města?
Takový ideál vyžaduje výrobu v seriích. Jenom serie dává moderní produkci možnost spojiti výbornou kvalitu s levnou cenou.
Jedině ve stavebnictví ze všech dnešních pracovních oborů neexistuje dosud výroba v seriích.
To proto, že stavební řemeslo bylo dosud výhradně v rukou architektů. Ale dnes je tu bod obratu. Nemůžeme vykonati nic účelného bez serie.
Když se mne ptá kolega: „Co to vlastně děláte?“, odpovídám: „Hledáme nějaké dveře, nebo nějaké okno.“ Kolega to shledává zhusta zcela nesmyslným, praví, že princip jednoty je v plném rozporu s podstatou architektury. „Počet forem je nekonečný, každé individum má právo na individuelní formu.“ Tak se odlišuje smyšlení. Tady se rozcházejí cesty.
Pokud se průmysl nechopí stavebnictví, zůstaneme v temnu. Ideální stavba měst zůstane utopií a společnost posléze zajde nedostatkem světla a vzduchu.
V nejhrubších rysech jsme za jedno o směrnicích soudobé estetiky.
Moderní stavební umění za posledních dvacet let stálo ve znamení dekorativního umění. Dnes upadá, poněvadž dekorativní umění je mrtvo. Je mrtvo, poněvadž nemůže vytvořiti nic positivního. Účelnost je dnešním sudidlem.
Pracovité a klidné prostředí, v němž žijeme, musí být účelně vybudováno: město jako účelné prostředí naší práce. Architektura jest, právě tak jako ostatní umění, potěšením ducha, ale toto potěšení stane se jen tehdy, je-li hmota ukoje a rozum uspokoje. Obé nedovede dokorativní umění.
Rád bych zhotovil krabičku zápalek. Nikoliv, to může dobře udělat jen dělník z továrny na sirky, jenž zná materiál a stroje.
Nemohu se odhodlati nakresliti židli. Udělati dobrou židli předpokládá dobré nářadí a zkušenosti. Znám nářadí jen nedokonalé a chybí mi zkušenost.
Při frivolní nedůslednosti dekorativního umění nemohla se nová architektura vyvíjeti.
Úhrnem:
Smysl estetických směrnic pro soudobé stavební umění pochopili jsme z ovzduší doby. Ale potřebu dokonalosti, přesnosti, rekordního výkonu, jež nám leží na srdci, nemůžeme ještě uspokojiti, protože průmysl se ještě nechopil stavebnictví. Mechanika nenašla dosud základní elementy, pro tyto cely (nazývám tak rámec našeho života, a věci i nářadí, s nimiž přicházíme ve styk) čistou ideální formu; s touto nesmírnou prací nebylo dosud ani započato. Musíme učiniti tyto životně důležité cely stavební, (dveře, okna, vnitřní zařízení – dům je skříň o mnoha oddílech) předmětem našeho studia. To je nyní pro architekta nejdůležitějším stavebním programem, mysem, který je třeba obeplouti. Estétům se to nemůže podařiti, zajdou na svou fantasii a libovůli.
Pokud potrvá boj o tento stavební ideál, jehož prvé bitvy se právě odehrávají, máme za úkol pracovati tuto dokonalou parcelu, kterou pak bude možno násobiti do nekonečna.
Průmysl má na všecko stroje, technika má své inženýry k dispozici, materiál blíží se čím dále, tím více k nejvyšší dokonalosti.
Nechť architekti, kteří mají přece za úkol probádat život práce, aby poznali, co jen nám nejslužebnější, odhodlají se konečně nalézti element, který by byl průmyslem v sériích vyroben a doveden příkladnému zdokonalení.
Stavitelé, kteří slouží tomuto novému ideálu, nebudou pak státi bezradně před neupotřebitelnými anachronickými celami, estéti poznají při své práci užitečnost této exaktnosti, exaktnost je klíčem všech přísných měřítek – a jsou to přísná měřítka, která tvoří nejkrásnější proporce: i takový Parthenon!
Boj o tuto novou estetiku není dosud vybojován, nemáme dosud ideální elementy, ony ideální součástky, které musí být vytvořeny, které jsou klíčem k přísným měřítkům a k vznešeným proporcím. Toť obrat v architektuře, u něhož jsme.