Muzeum malíře Ando Hiroshige

Museum v Bato slouží k vystavování rozsáhlých sbírek významného malíře Ando Hiroshige působícího v první polovině 19. století (japonské období Edo). Kengo Kuma se při navrhování muzea nechal volně inspirovat  inkoustovou kresbou 'Déšť nad poutníky', na níž je pomocí tenkých linek znázorněn hustý déšť. Architekt se rozhodl přenést tuto techniku do svého návrhu, kde stěny i střecha představuje jednoduchý tvar složený z řady tenkých dřevěných profilů. Tvorba Ando Hiroshige je zástupcem tzv. Ukiyoe, což je japonské umění líčící „výjevy zatopeného světa.“ Jinými slovy se jeho tisky a malby pokouší vystihnout neuchopitelné přírodní prvky: světlo, vítr, déšť, mlhu. Kumovým přáním bylo vytvořit objekt, který by se co nejúspěšněji podobal duchu umělcova vyobrazení přírody. Jednoduchá metoda dřevěného roštu je přitom překvapivě účinná. Účinně napomáhá při změně světla i vztahu k přírodě v blízkém okolí. Proměnlivé rozestupy mezi dřevěnými latěmi umožňují dosáhnout různých úrovní transparentnosti objektu. Je zřejmé, že se Kumovi podařilo využít uspořádání a mřížoví jako architektonický výraz, který Hiroshige používal ve svých malbách znázorňujících proměnlivé přírodní prvky.
Muzeum vypráví příběh Ando Hiroshige, jednoho z největších mistrů uměleckého hnutí Ukiyoe. Po velkém zemětřesení Hanshin se podařilo v roce 1995 nalézt v jednom opuštěném skladu mistrovská díla Ando Hiroshige, která byla darována městu Bato v prefektuře Tochigi, kde je pohřbena rodina Aoki, která díla nalezla. Architektura vede na dálku s vystavovaným umění dialog. Budova se snaží představovat Hiroshigova ducha a jeho technickou zručnost za použití jeho kompozičních a obrazných znaků. Muzeum se skládá z dřevěných latí sloužících k pokrytí střechy a stěn reagujících na měnící se světelné podmínky. Tento neobvyklý technický rys umožnil proměnlivý a zcela odlišný způsob vnímání celku, což je výsledkem kritického přehodnocení umělcovy práce. Hiroshigovy práce ve stylu Ukiyoe líčí pohled na přírodu, v níž prvky světla, deště a mlhy v průběhu času mění svou barvu i tvar.
V tomto projektu se Kuma pokusil vyjádřit základní pilíře Hiroshigeho umění prostřednictvím architektonické řeči: muzeum se stává zrcadlem odrážejícím umělcovu duši a svým ztvárněním metaforicky spojuje přírodu s myšlenkovým obsahem umění uvnitř muzea.