Nájemní dům Anny Siebenscheinové
Anna Siebenscheinová se narodila v roce 1878, jako třetí z osmi dětí Sigmunda a Betti Kulkových v Buchlovicích na Uherskohradišťsku. V Brně se seznámila s Janem Siebenscheinem (1869-1949), se kterým měla dvě dcery, nejprve Zuzanu (1916-2001) a rok později ještě Liselotte (1917-2000). V meziválečném Brně vlastnila Anna Siebenscheinová spolu se svojí sestrou Herminou Steiner krejčovský salon Maison Kulka-Steiner. V roce 1937 zakoupila Anna Sieben- scheinová parcelu na právě vznikající ulici Mezírka s úmyslem, vystavět si zde vlastní nájemní dům.
Stavební parcela, kam Anna Siebenscheinová soustředila svůj zájem, se nacházela v lokalitě, která začala výrazně měnit svůj charakter v období mezi světovými válkami a kde právě v této době probíhala masivní stavební činnost. Od konce 18. století charakterizoval prostor mezi dnešními ulicemi Lidickou a Kounicovou především areál manufaktury na jemná sukna, na nějž navazovala dělnická kolonie, tvořená nízkými domky, v nichž žili pracovníci manufaktury. Na místě samotné manufaktury vznikl po její demolici v letech 1926-1927 nejprve hotel Passage od Bohuslava Fuchse, domy dělnické kolonie pak začaly ustupovat o několik let později v souvislosti s výstavbou nájemních domů na vznikajících ulicích Mášově a Mezírce[1]. Zatímco část ulice Mezírka stačila vzniknout ještě v meziválečném období, v její zbývající části směrem do Kounicovy ulice zmizely pozůstatky dělnického bydlení až počátkem 50. let 20. století. O dekádu později zde byly vystavěny velkorysé objekty Hotelu Continental a Administrativní budovy Československých cihlářských závodů.
Dokumentace k nájemnímu domu Anny Siebenscheinové se dochovala jednak v archivu Brněnských vodáren a kanalizací, kde jsou uloženy instalatérské plány datované do července 1937, a dále pak stavební plány, nacházející se ve fondu U9 v Archivu města Brna, které jsou datované do stejného roku a opatřeny navíc razítkem architekta Vítězslava Korna. Nájemní dům Anny Siebenscheinové je v tuto chvíli druhou doposud známou Kornovou realizací v předválečném Brně. Jeho známějším dílem je nájemní dům s cukrárnou a kavárnou Josefa Sedláčka na Josefské ulici z let 1936-1937. Architekt vypracoval plány domu Anny Siebenscheinové v průběhu roku 1937, takže již v březnu následujícího roku mohla investorka požádat o stavební povolení, které ji bylo uděleno v dubnu 1938. Vyrozumění pak Anna Siebenscheinová obdržela v květnu téhož roku. Stavbu domu zajišťoval stavitel Antonín Pisinger a podle údajů z karty nemovitosti byl pětipatrový dům s podkrovím zkolaudován a předán k užívání 13. července 1938. Ironií osudu je, že již o dva dny později, 15. července 1938, majitelka domu Anna Siebenscheinová zemřela a dědici se staly její dvě dcery Zuzana Pollak a Liselotte Fertig.
Povolení ke stavbě udělila Rada zemského hlavního města Brna za podmínky dodržení nejen tehdy platného zákona o stavebním ruchu a ustanovení stavebního řádu, ale vynutila si dodržet i několik zvláštních podmínek, které přímo ovlivnily vyznění stavby: ,,2./ Novostavba budiž pokud se týče výšky hlavní římsy a hřebene střechy, jakož i sklonu střechy do ulice přesně navázána na sousední stavbu po pravé straně. 3./ Arkýř do ulice budiž v posledním patře nahrazen balkonem. Vyložení jeho budiž jeden metr jak u sousedního domu po pravé straně."[2] Uvedeným požadavkům architekt vyhověl, takže uliční průčelí přizpůsobil o rok staršímu nárožnímu domu, na který v pravé ose plynule navázal arkýřem rozpínajícím se do výšky čtvrtého podlaží, a který je v pátém patře zakončen balkonem[3]. Hladké, střízlivě pojaté fasádě dominuje motiv horizontálních pásových oken, protažených přes vystupující hmotu arkýře. Parter domu je obložen travertinem, přičemž do pravé osy umístil architekt vstup do domovní části. Ve zbývající části parteru měla být, alespoň dle původní dokumentace, situovaná trojice garáží, z nichž realizovaná byla nakonec pouze jedna, zbývající plochy vyplnily komerční prostory. Vstupní prostory, stejně jako schodiště a další společné prostory domu, překvapují značnou úsporností a racionalitou, zatímco velkorysost byla věnována zejména ústřední čtveřici bytů mezi prvním a čtvrtým patrem. Jejich dispozice vychází z centrální velké předsíně, odkud se vstupuje do většiny místností v bytě. Směrem do vnitrobloku je situovaná kuchyně, zázemí pro služku a ložnice majitelů. Naopak směrem do ulice se nachází dvojice místností, obývací pokoj a salon, vzájemně od sebe oddělených prosklenou stěnou a osvětlených horizontálním pásovým oknem, v jehož ohybu je navíc vložen balkon.
Kromě těchto čtyř rozsáhlých bytů se v domě nacházely ještě tři menší byty v pátém patře, v suterénu a u vstupu na půdu, a také jedna svobodárna.
Po nacistické okupaci začaly majitelky domu pociťovat protižidovská nařízení, včetně nařízení říšského protektora ze dne 21.6.1939 o židovském majetku. Jejich důsledkem bylo vystěhování majitelů domu do nájemního bytu na dnešní ulici Körnerovu 9. Nacisty dosazeným správcem jejich domu na ulici Mezírka se stal Friedrich Klimesch, který byl v roce 1941 odvolán a vystřídán novým správcem Oskarem Arnoldem, a ještě v září téhož roku přešel dům do majetku Vystěhovaleckého fondu (Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren). Právě z tohoto období pochází dosud nejstarší fotografie objektu, kterou si pořídila nacistická správa při arizaci židovského majetku. Na fotografii jsou mimo jiné zachyceny plakáty s písmenem ,,V", umístěné na objektu, které byly součástí nacistické propagandy z léta roku 1941. V březnu a dubnu 1942 pak byly původní majitelky Zuzana Pollak a Liselotte Fertig, spolu se svými rodinami a otcem Janem Siebenscheinem deportováni do koncentračních táborů. Holokaust se však majitelům domu podařilo přežít, takže po válce vznesly na dům restituční nároky a objekt tak přešel opětovně do jejich vlastnictví. V roce 1960 byli původní vlastníci nuceni dům nabídnout do majetku státu.
V současné době je nájemní dům v majetku Společenství vlastníků a před několika lety prošel rekonstrukcí, během které došlo ve většině bytů k výměně výplní otvorů a odstranění řady autentických prvků. Necitlivému přístupu odolala pouze jediná bytová jednotka, ve které se dochovala původní dispozice, autentické výplně, kování aj.
Na závěr bych ještě rád připojil osobní vzpomínku na Jana Fertiga, vnuka Anny Siebenscheinové, žijícího v současné době ve Spojených státech: "Moji rodiče [pozn. Liselotte Siebenscheinová a Pavel Fertig] se vzali v Brně 23. března 1939, tedy týden po vzniku protektorátu. V roce 1942 bylo do koncentračního tábora Terezín deportováno asi 9000 brněnských Židů. Zuzana Pollak (roz. Siebenscheinová) byla 31. března 1942 v transportu Af, moji rodiče 8. dubna 1942 v transportu Ai. Moje matka byla v té době v sedmém měsíci těhotenství. Anna Ruth [pozn. sestra Jana Fertiga] se narodila v Terezíně 3. června 1942 a zemřela zde 12. října 1942. V letech 1943-1944 byli Zuzana, můj otec, jeho rodiče a většina dalších příbuzných rodin Kulka, Siebenschein a Fertig dále deportováni "na východ" – všichni příliš mladí nebo příliš staří na práci byli po příjezdu zavražděni. Zuzana a můj otec přežili Osvětim a četné tábory nucených prací."
Pavlu Rohlenovi
1) Na některých plánech novostaveb na ulici Mezírka z 30. let 20. století se objevuje název ulice Alexandrova. K tomuto pojmenování ulice však nikdy nedošlo.
2) Anna Siebenscheinová – povolení stavby pětipatrového domu s podkrovím do dvora. Opis dokumentu uložen v archivu Brněnských vodáren a kanalizací.
3) Sousední dům Mezírka 5/Mášova 23 realizovala Stavba činžovních domů ul. Jana Máši v Brně, stavitelé Eduard Hlobil, Albin Hofírek. Kolaudace proběhla 20. října 1937.
Zdroje
Archiv Brněnských vodáren a kanalizací, a.s.
Archiv města Brna
Geni.com
Internetová encyklopedie dějin města Brna
Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj
Moravský zemský archiv
Stavební parcela, kam Anna Siebenscheinová soustředila svůj zájem, se nacházela v lokalitě, která začala výrazně měnit svůj charakter v období mezi světovými válkami a kde právě v této době probíhala masivní stavební činnost. Od konce 18. století charakterizoval prostor mezi dnešními ulicemi Lidickou a Kounicovou především areál manufaktury na jemná sukna, na nějž navazovala dělnická kolonie, tvořená nízkými domky, v nichž žili pracovníci manufaktury. Na místě samotné manufaktury vznikl po její demolici v letech 1926-1927 nejprve hotel Passage od Bohuslava Fuchse, domy dělnické kolonie pak začaly ustupovat o několik let později v souvislosti s výstavbou nájemních domů na vznikajících ulicích Mášově a Mezírce[1]. Zatímco část ulice Mezírka stačila vzniknout ještě v meziválečném období, v její zbývající části směrem do Kounicovy ulice zmizely pozůstatky dělnického bydlení až počátkem 50. let 20. století. O dekádu později zde byly vystavěny velkorysé objekty Hotelu Continental a Administrativní budovy Československých cihlářských závodů.
Dokumentace k nájemnímu domu Anny Siebenscheinové se dochovala jednak v archivu Brněnských vodáren a kanalizací, kde jsou uloženy instalatérské plány datované do července 1937, a dále pak stavební plány, nacházející se ve fondu U9 v Archivu města Brna, které jsou datované do stejného roku a opatřeny navíc razítkem architekta Vítězslava Korna. Nájemní dům Anny Siebenscheinové je v tuto chvíli druhou doposud známou Kornovou realizací v předválečném Brně. Jeho známějším dílem je nájemní dům s cukrárnou a kavárnou Josefa Sedláčka na Josefské ulici z let 1936-1937. Architekt vypracoval plány domu Anny Siebenscheinové v průběhu roku 1937, takže již v březnu následujícího roku mohla investorka požádat o stavební povolení, které ji bylo uděleno v dubnu 1938. Vyrozumění pak Anna Siebenscheinová obdržela v květnu téhož roku. Stavbu domu zajišťoval stavitel Antonín Pisinger a podle údajů z karty nemovitosti byl pětipatrový dům s podkrovím zkolaudován a předán k užívání 13. července 1938. Ironií osudu je, že již o dva dny později, 15. července 1938, majitelka domu Anna Siebenscheinová zemřela a dědici se staly její dvě dcery Zuzana Pollak a Liselotte Fertig.
Povolení ke stavbě udělila Rada zemského hlavního města Brna za podmínky dodržení nejen tehdy platného zákona o stavebním ruchu a ustanovení stavebního řádu, ale vynutila si dodržet i několik zvláštních podmínek, které přímo ovlivnily vyznění stavby: ,,2./ Novostavba budiž pokud se týče výšky hlavní římsy a hřebene střechy, jakož i sklonu střechy do ulice přesně navázána na sousední stavbu po pravé straně. 3./ Arkýř do ulice budiž v posledním patře nahrazen balkonem. Vyložení jeho budiž jeden metr jak u sousedního domu po pravé straně."[2] Uvedeným požadavkům architekt vyhověl, takže uliční průčelí přizpůsobil o rok staršímu nárožnímu domu, na který v pravé ose plynule navázal arkýřem rozpínajícím se do výšky čtvrtého podlaží, a který je v pátém patře zakončen balkonem[3]. Hladké, střízlivě pojaté fasádě dominuje motiv horizontálních pásových oken, protažených přes vystupující hmotu arkýře. Parter domu je obložen travertinem, přičemž do pravé osy umístil architekt vstup do domovní části. Ve zbývající části parteru měla být, alespoň dle původní dokumentace, situovaná trojice garáží, z nichž realizovaná byla nakonec pouze jedna, zbývající plochy vyplnily komerční prostory. Vstupní prostory, stejně jako schodiště a další společné prostory domu, překvapují značnou úsporností a racionalitou, zatímco velkorysost byla věnována zejména ústřední čtveřici bytů mezi prvním a čtvrtým patrem. Jejich dispozice vychází z centrální velké předsíně, odkud se vstupuje do většiny místností v bytě. Směrem do vnitrobloku je situovaná kuchyně, zázemí pro služku a ložnice majitelů. Naopak směrem do ulice se nachází dvojice místností, obývací pokoj a salon, vzájemně od sebe oddělených prosklenou stěnou a osvětlených horizontálním pásovým oknem, v jehož ohybu je navíc vložen balkon.
Kromě těchto čtyř rozsáhlých bytů se v domě nacházely ještě tři menší byty v pátém patře, v suterénu a u vstupu na půdu, a také jedna svobodárna.
Po nacistické okupaci začaly majitelky domu pociťovat protižidovská nařízení, včetně nařízení říšského protektora ze dne 21.6.1939 o židovském majetku. Jejich důsledkem bylo vystěhování majitelů domu do nájemního bytu na dnešní ulici Körnerovu 9. Nacisty dosazeným správcem jejich domu na ulici Mezírka se stal Friedrich Klimesch, který byl v roce 1941 odvolán a vystřídán novým správcem Oskarem Arnoldem, a ještě v září téhož roku přešel dům do majetku Vystěhovaleckého fondu (Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren). Právě z tohoto období pochází dosud nejstarší fotografie objektu, kterou si pořídila nacistická správa při arizaci židovského majetku. Na fotografii jsou mimo jiné zachyceny plakáty s písmenem ,,V", umístěné na objektu, které byly součástí nacistické propagandy z léta roku 1941. V březnu a dubnu 1942 pak byly původní majitelky Zuzana Pollak a Liselotte Fertig, spolu se svými rodinami a otcem Janem Siebenscheinem deportováni do koncentračních táborů. Holokaust se však majitelům domu podařilo přežít, takže po válce vznesly na dům restituční nároky a objekt tak přešel opětovně do jejich vlastnictví. V roce 1960 byli původní vlastníci nuceni dům nabídnout do majetku státu.
V současné době je nájemní dům v majetku Společenství vlastníků a před několika lety prošel rekonstrukcí, během které došlo ve většině bytů k výměně výplní otvorů a odstranění řady autentických prvků. Necitlivému přístupu odolala pouze jediná bytová jednotka, ve které se dochovala původní dispozice, autentické výplně, kování aj.
Na závěr bych ještě rád připojil osobní vzpomínku na Jana Fertiga, vnuka Anny Siebenscheinové, žijícího v současné době ve Spojených státech: "Moji rodiče [pozn. Liselotte Siebenscheinová a Pavel Fertig] se vzali v Brně 23. března 1939, tedy týden po vzniku protektorátu. V roce 1942 bylo do koncentračního tábora Terezín deportováno asi 9000 brněnských Židů. Zuzana Pollak (roz. Siebenscheinová) byla 31. března 1942 v transportu Af, moji rodiče 8. dubna 1942 v transportu Ai. Moje matka byla v té době v sedmém měsíci těhotenství. Anna Ruth [pozn. sestra Jana Fertiga] se narodila v Terezíně 3. června 1942 a zemřela zde 12. října 1942. V letech 1943-1944 byli Zuzana, můj otec, jeho rodiče a většina dalších příbuzných rodin Kulka, Siebenschein a Fertig dále deportováni "na východ" – všichni příliš mladí nebo příliš staří na práci byli po příjezdu zavražděni. Zuzana a můj otec přežili Osvětim a četné tábory nucených prací."
Michal Doležel
PoděkováníPavlu Rohlenovi
1) Na některých plánech novostaveb na ulici Mezírka z 30. let 20. století se objevuje název ulice Alexandrova. K tomuto pojmenování ulice však nikdy nedošlo.
2) Anna Siebenscheinová – povolení stavby pětipatrového domu s podkrovím do dvora. Opis dokumentu uložen v archivu Brněnských vodáren a kanalizací.
3) Sousední dům Mezírka 5/Mášova 23 realizovala Stavba činžovních domů ul. Jana Máši v Brně, stavitelé Eduard Hlobil, Albin Hofírek. Kolaudace proběhla 20. října 1937.
Zdroje
Archiv Brněnských vodáren a kanalizací, a.s.
Archiv města Brna
Geni.com
Internetová encyklopedie dějin města Brna
Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj
Moravský zemský archiv
0 komentářů
přidat komentář
