Nelson-Atkins Museum of Art

„Idea našeho návrhu přístavby ke klasickému kamennému chrámu a okolní krajině vychází z uctivého kontrastu kamene a pírka. Přístavba není objektem: představili jsme nový příklad fúze krajiny a architektury. Nová lehká architektura skleněných čoček kontrastující s kamennou budovou je roztroušena po krajině rámující zahradu se sochami.
Základní spojnicí mezi námi a architekturou nové přístavby je pohyb těla křižujícího překrývající se perspektivy, procházejícího napříč krajinou a jeho volný pohyb při prolétání se mezi světelnými čočkami.“

Místo, kde leží Nelson-Atkins, mu mohou ostatní muzea jen tiše závidět. Strohá kamenná stavba s ionským sloupovím je umístěna na vrcholku kopce a majestátně vyhlíží na terasovitě sestupující trávník a vzbuzuje spíše dojem královského paláce než veřejné stavby na americkém středozápadě. V roce 1999 se muzeum rozhodlo pustit do dvousetmilionové rekonstrukce, jejíž součástí mělo také být uspořádání soutěže na rozšíření muzea. Bylo vybráno šest projektů. Většina finalistů, mezi nimiž byl také držitel Pritzkerovy ceny Tadao Ando nebo francouzský architekt Christian de Portzamparc, se držela doporučení umístit přístavbu v severní zadní části, kde je dostatečná plocha pro rozšíření. Steven Holl však neměl žádný zájem na tom, aby byla jeho stavba ukryta někde vzadu. Rozhodl se nevyhovět doporučení a umístil svůj návrh podél východního okraje muzejního okrsku, kde zasahuje do parku se sochami. Klíčovými prvkem projektu bylo světlo a začlenění okolní krajiny. Raději než aby svým návrhem blokoval hlavní severní fasádu, našel si Holl místo podél mírně svažitého východního okraje 22 akrového muzejního campusu. Jeho odvážný návrh přišel s neočekávaným řešením pro potřeby muzea. Marc Wilson, ředitel Nelson-Atkins muzea, v rozhovoru s Paulem Goldbergerem vzpomíná, že „Steven byl jediným, kdo měl opravdovou myšlenku, a v tom okamžiku jsme věděli, že to bylo přesně to, co jsme hledali.“ Hollovy návrhy bývají obecně intelektuálně velmi podnětné, ale také ne vždy uzpůsobeny zcela potřebám klienta. Komise se i přes tento fakt rozhodla vybrat jeho soutěžní projekt, který pak v realizace doznal jen několika málo změn, což je u staveb takového měřítka nevídané. Nová část muzea pojmenována podle zakladatele účetní firmy H&R Block Henryho Blocha a jeho ženy Marion byla veřejnosti poprvé otevřena 9. června 2007 a rozšířila tak kapacitu stávajícího muzea o více jak 70 procent.
Původní muzeum Nelson-Atkins se zdá ve své symetrii neúprosné. Klasicistní duch byl poznamenán během realizace pravoúhlostí období z 30. let minulého století. Kolonády po obou stranách vás zavedou do sloupové centrální haly, která se hodí spíše k podepisování paktů než prohlížení umění. Do tohoto kontextu umístil Holl napravo od muzea pět nepravidelných forem (pojmenovaných jako “čočky“) z průsvitného skla.  Jakoby na svahu kaskádovitě rozházené „čočky“ jsou mezi sebou propojeny řadou podzemních výstavních místností. Holl těmito formami rozrušil symetrii a navždy tak změnil obraz stávajícího muzea. Na vrcholu kopce se nachází první a největší ze “světelných soch“ vytvářející pravoúhlé nádvoří, kudy se vchází do muzea. Před hlavním vstupem vznikla ve spolupráci s newyorským land-artovým umělcem Walterem de Maria vodní hladina se světlíky pro podzemní parkoviště.
Čočky přenášejí světlo důvtipným způsobem do podzemních galerií. Cris McVoy, Hollův spolupracovník a druhý autor stavby, se odvolává, že výsledné tvary byly částečně inspirovány paralaxou nebo-li zdánlivým posunem objektu způsobeného změnou pozice, z níž je na něj pohlíženo. Tak například “čočka“ obsahující vstupní lobby a knihovnu začíná na ose s původním muzeem, která se pak mírně přesouvá směrem k ostatním “čočkám“. Celkem pět těchto skleněných soch se vynořuje ze země a vytváří dynamickou interakci mezi architekturou a krajinou, vnitřkem a vnějškem, průsvitností a opacitou, klidem a sílou. Vícevrstvé “čočky“ světlo shromažďují, rozptylují, lámou a zhmotňují jako ledové kry. Během dne přivádějí “čočky“ světlo proměnných kvalit do galerií, zatímco v v noci zahrada září jejich vnitřním světlem. Park se sochami zasahuje také na střechu galerií. Meandrující stezka na terénu mezi “čočkami“ přechází plynule do galerií ležících dole.
I přes citelný zásah v blízkosti exponované historické budovy zaznívají z úst odborníků na adresu nového muzea většinou příznivé reakce. Kritik architektury a držitel Pulitzerovy ceny Paul Goldberger o něm napsal, že jde o „jedno z nejlepších muzeí za poslední pokolení“.

Při psaní textu bylo čerpáno z domovských stránek Nelson-Atkins Museum of Art a dále pak:
Paul Goldberger: Lenses on the Lawn, The New Yorker, 30.04.2007
Maria Sudekum Fischer: Bloch Building Opens, San Francisco Gates, 04.06.2007
Nicolai Ouroussoff: A Translucent and Radiant Partner With the Past, The New York Times, 06.06.2007