Nízkoprahový klub v Nové Pace

Roku 1721 byla na západní straně novopackého náměstí v sousedství farního kostela sv. Mikuláše postavena škola s městskou solnicí a špitálem. Objekt vždy sloužil jako vzdělávací zařízení, jen se časem proměňovala jeho podoba v reakci na zvyšující se kapacitu žáků a typ školy, který v ní aktuálně sídlil. Svou nynější velikost a novorenesanční tvář dostala roku 1889 dle návrhu místního architekta a stavitele Jaroslava Breta. Posledním uživatelem domu byl nízkoprahový klub, který několik let provizorně fungoval v jeho nadzemní části, zatímco suterén zůstal kvůli špatnému stavu bez využití.

A právě s nízkoprahovým zařízením je spojena první fáze celkové rekonstrukce historické budovy, na jejímž konci se téměř celý dům opět vrátí dětem. Kromě klubu by v objektu měla být i pobočka Domu dětí a mládeže, místnosti pro spolky a malý komerční prostor v parteru, orientovaný do Masarykova náměstí.

Nízkoprahový klub, který vzniká v sanovaném suterénu a staronové jednopodlažní přístavbě v Mikulášské ulici, bude sloužit dětem a mládeži ve věku 8 až 20 let, ohroženým sociálním vyloučením. Poskytne jim možnost bezpečně trávit volný čas, nabídne pomoc a podporu při řešení životních situací, se kterými si neví rady.

Součástí první etapy je i kultivace veřejného prostoru mezi bývalou školou a kostelem, odkud se do novorenesančního domu vstupuje. Meziprostor je zvýrazněn obloukovým průchodem v kamenné stěně, umístěným na podélné pohledové ose náměstí. Na průchod navazuje segmentové pískovcové schodiště, které je po stranách lemováno rampami do nízkoprahového centra a na zvýšený parter mezi domy. Dříve nepřístupný oplocený kout města se tímto stane novým prostranství zpřístupněným veřejnosti. Společný parter má sjednocený mlatový a kamenný povrch oživený zelenou střešní zahradou s pochozím světlíkem nad nízkoprahem a betonovým altánem s lavicí.

Do samotného klubu se přichází po klesající bezbariérové rampě vedoucí podél severní strany domu. V nově přistavěném závětří se vstup do klubu odděluje od vstupu do starého domu k výtahu, který je plánován v další fázi projektu. Za závětřím se venkovní rampa mění v podzemní chodbu prohlubující se podél stěny do podzemní přístavby. Na jejím konci proniká do temného prostoru ze střešního světlíku nad proskleným vnitřním atriem neočekávaný proud světla, který osvětluje podzemní místnosti a spolu s grafikou na stěně chodby dodává klubu již od vstupu pozitivní atmosféru. Atrium je z jedné strany obklopeno malou halou se šatnou, pak se kolem něj obtáčí zahlubující se chodba, která končí v prostorné polozapuštěné klubovně s okny otočenými do ulice.

Klubovna je mobiliářem členěna na počítačový koutek, tvořivou a herní část s lezeckou stěnou. V proskleném atriu mohou mladí klienti odpočívat. Na klubovnu navazuje chodba s přístupem do místnosti pro pohovory a po okruhu se lze z ní vrátit zpět šatny. V prostorách historického domu jsou umístěny toalety, kancelář se zázemím pro zaměstnance, technické zázemí, sklep a klenutá chodba sloužící jako spojnice k budoucímu výtahu.

Zemní práce pro podzemní přístavbu prováděné v těsné v blízkosti farního kostela sv. Mikuláše si vyžádaly zvýšenou opatrnost vzhledem k neznalosti založení sousední kulturní památky. Odůvodněně se dala předpokládat existenci hřbitova v jeho okolí. Záchranný archeologický průzkum skutečně prokázal, že v místě hřbitova se pohřbívalo minimálně po 400 let. Archeologové identifikovali, zdokumentovali a vyzvedli cca 250 kosterních pozůstatků pohřbených v několika vrstvách, kteří budou po probádání pietně uloženy do podzemní schrány.