Obchodní komora
Trgovinska zbornica
Novorenesanční objekt z roku 1882 zakoupila v roce 1912 Obchodní a průmyslová komora Kraňského vévodství jako své sídlo, odkud podporovala hospodářské aktivity i po rozpadu Rakousko-uherské monarchie.
V roce 1925 se instituce přejmenovala na Komoru obchodu, řemesel a průmyslu, ale již o rok dříve se obrátila na Jože Plečnika s žádostí o celkovou rekonstrukci budovy. Ve 20. letech minulého století však Plečnik trávil většinu času v Praze, a proto dohledem nad lublaňskými zakázkami pověřil France Tomažiče, který byl jedním z prvních tří Plečnikových absolventů. Později se však jejich profesní cesty rozešly a Tomažíč se stal Plečnikovým zarytým protivníkem. Podobnými třenicemi dopadla i spolupráce s Ivanem Vurnikem, který Plečnika pozval do Lublaně učit na univerzitě a také úředně potvrzoval výkresy, neboť Plečnik tou dobou neměl na území Království Srbů, Chorvatů a Slovinců profesní licenci.
Kromě nových rozvodů a centrálního vytápění byly zapotřebí jednací místnosti, ředitelská kancelář a recepce. Proběhly také úpravy vnitrobloku, kde vznikl malý parčík s fontánou. Ze dvora bylo k budově připojeno nové velkolepé schodiště a do podkroví Plečnik umístil další kanceláře. Z ulice zůstala zachována původní historizující fasáda a jediným náznakem, že uvnitř domu proběhla významná přestavba, je řada oken pod okapní římsou. Překvapující bylo Plečnikovo rozhodnutí natřít fasádu tmavě hnědou barvou. Dnes má historizující fasáda do ulice lososovou barvu a Plečnikem navržená bosážová fasáda do dvora má smetanovou zbarvení.
K dispozici byl štědrý rozpočet, což se projevilo v užití kvalitních materiálů, které zpracovali místní kameníci, truhláři a kovotepci. Přestože byl na stavbě používán místní materiál i řemeslníci, tak se lze na Pražském hradě setkat s identickými detaily.
Plečnik chtěl použít tři různé druhy kamene z celého Slovinska od tří konkurenčních společností, čímž vznikaly problémy, jako v případě nesprávně opracovaných kamenných sloupů na podesty, což Plečnik hbitě vyřešil jejich obrácením užší hlavicí dolů, aby se sloupy vešly mezi schodišťová ramena a vznikl tak nezaměnitelný motiv mínojských sloupů. Projekt vznikal v době, kdy Le Corbusier vydal knihu Za novou architekturu, která přiměla řadu evropských architektů (včetně France Tomažiče a Ivana Vurnika) nastoupit na funkcionalistické vlnou. Damjan Prelovšek vykládá Plečnikovo otočení sloupů a postavení je na hlavici jako uměleckou odpověď jeho seběvědomého postavení vůči nastupující funkcionalistické architektuře.
Tento druh obrácených sloupů Plečnik zopakoval ještě v návrhu Býčího schodiště (1927-31) na Pražském hradě. Plečnik dokázal proměnit aktuální nevýhodu v přednost celého projektu. Příliš krátké byly vyrobeny také kamenné schodišťové stupně, takže nemohly být volně vykonzolovány, ale musely se podepřít na obou stranách. Plečnik tedy doplnil spodní část zábradlí ocelovým pásem, čímž celou konstrukci dostatečně vyztužil, aby zábradlí mohlo podpírat schodišťová ramena.
Přestože měl Plečnik k dispozici štědrý rozpočet, tak pro sebe nevyžadoval žádný honorář. Akademický spolek Ohniště, který vedli Plečnikovi, však požádal Obchodní komoru o finanční příspěvek na exkurzi do Řecka, která se uskutečnila v květnu 1927 a Plečnik tak mohl poprvé navštívit Peloponéský poloostrov.
Během 2. světové války se část nábytku ztratila. Po válce byly pozlacené stěny překryty tapetami a vystřídala se tu řada uživatelů. Po Svazu národně osvobozeneckých bojovníků a Finančním sekretariátu se do budovy v roce 1954 nastěhoval Slovinský ústavní soud, který zde sídlí dodnes. Poslední velká rekonstrukce proběhla v roce 1997.
V roce 1925 se instituce přejmenovala na Komoru obchodu, řemesel a průmyslu, ale již o rok dříve se obrátila na Jože Plečnika s žádostí o celkovou rekonstrukci budovy. Ve 20. letech minulého století však Plečnik trávil většinu času v Praze, a proto dohledem nad lublaňskými zakázkami pověřil France Tomažiče, který byl jedním z prvních tří Plečnikových absolventů. Později se však jejich profesní cesty rozešly a Tomažíč se stal Plečnikovým zarytým protivníkem. Podobnými třenicemi dopadla i spolupráce s Ivanem Vurnikem, který Plečnika pozval do Lublaně učit na univerzitě a také úředně potvrzoval výkresy, neboť Plečnik tou dobou neměl na území Království Srbů, Chorvatů a Slovinců profesní licenci.
Kromě nových rozvodů a centrálního vytápění byly zapotřebí jednací místnosti, ředitelská kancelář a recepce. Proběhly také úpravy vnitrobloku, kde vznikl malý parčík s fontánou. Ze dvora bylo k budově připojeno nové velkolepé schodiště a do podkroví Plečnik umístil další kanceláře. Z ulice zůstala zachována původní historizující fasáda a jediným náznakem, že uvnitř domu proběhla významná přestavba, je řada oken pod okapní římsou. Překvapující bylo Plečnikovo rozhodnutí natřít fasádu tmavě hnědou barvou. Dnes má historizující fasáda do ulice lososovou barvu a Plečnikem navržená bosážová fasáda do dvora má smetanovou zbarvení.
K dispozici byl štědrý rozpočet, což se projevilo v užití kvalitních materiálů, které zpracovali místní kameníci, truhláři a kovotepci. Přestože byl na stavbě používán místní materiál i řemeslníci, tak se lze na Pražském hradě setkat s identickými detaily.
Plečnik chtěl použít tři různé druhy kamene z celého Slovinska od tří konkurenčních společností, čímž vznikaly problémy, jako v případě nesprávně opracovaných kamenných sloupů na podesty, což Plečnik hbitě vyřešil jejich obrácením užší hlavicí dolů, aby se sloupy vešly mezi schodišťová ramena a vznikl tak nezaměnitelný motiv mínojských sloupů. Projekt vznikal v době, kdy Le Corbusier vydal knihu Za novou architekturu, která přiměla řadu evropských architektů (včetně France Tomažiče a Ivana Vurnika) nastoupit na funkcionalistické vlnou. Damjan Prelovšek vykládá Plečnikovo otočení sloupů a postavení je na hlavici jako uměleckou odpověď jeho seběvědomého postavení vůči nastupující funkcionalistické architektuře.
Tento druh obrácených sloupů Plečnik zopakoval ještě v návrhu Býčího schodiště (1927-31) na Pražském hradě. Plečnik dokázal proměnit aktuální nevýhodu v přednost celého projektu. Příliš krátké byly vyrobeny také kamenné schodišťové stupně, takže nemohly být volně vykonzolovány, ale musely se podepřít na obou stranách. Plečnik tedy doplnil spodní část zábradlí ocelovým pásem, čímž celou konstrukci dostatečně vyztužil, aby zábradlí mohlo podpírat schodišťová ramena.
Přestože měl Plečnik k dispozici štědrý rozpočet, tak pro sebe nevyžadoval žádný honorář. Akademický spolek Ohniště, který vedli Plečnikovi, však požádal Obchodní komoru o finanční příspěvek na exkurzi do Řecka, která se uskutečnila v květnu 1927 a Plečnik tak mohl poprvé navštívit Peloponéský poloostrov.
Během 2. světové války se část nábytku ztratila. Po válce byly pozlacené stěny překryty tapetami a vystřídala se tu řada uživatelů. Po Svazu národně osvobozeneckých bojovníků a Finančním sekretariátu se do budovy v roce 1954 nastěhoval Slovinský ústavní soud, který zde sídlí dodnes. Poslední velká rekonstrukce proběhla v roce 1997.
0 komentářů
přidat komentář
