Obytný soubor Růžičková kapusta
Résidence Les Choux de Créteil
Gérard Grandval, který v letošním roce oslaví kulaté devadesáté narozeniny, je žijící legendou poválečné francouzské architektury. Ke studiu architektury se rozhodl po přečtení knihy Eupalinos nebo architekt od francouzského básníka Paula Valéryho. Kromě profese urbanisty se Grandval prosadil také jako básník. Tato dvě povolání u něj nelze striktně oddělit, neboť i z jeho architektonických návrhů promlouvá duše poety.
Celá poválečná Evropa procházela enormním stavebním rozvojem a Francie nebyla výjimkou. Mezi nejznámější příklady nového urbanismu patří Perretova obnova přístavního města Le Havre (1945-54), které je dnes součástí světového dědictví Unesco. Stavební rozvoj se ve Francii nezastavil ani v následujících dekádách a Paříž byla hlavní urbanistickou laboratoří. Namátkou stačí zmínit modernistické sídliště Pouit-du-Jour (franc. úsvit, 1957-63) v Boulogne-Billancourt od Fernanda Pouillona, brutalistní sídliště Les Étoiles (franc. hvězdy, 1971-80) v Ivry-sur-Seine od Jeana Renaudie nebo postmoderní komplex Arcades du Lac (franc. jezerní arkády, 1978-82) v Île-de-France od Ricarda Bofilla. Francouzské hlavní město je dodnes příkladným investorem do sociálního bydlení.
Na přelomu 60. a 70. let vzniklo v devadesatitisícovém předměstí Créteil na jihovýchodě Paříže podle projektu Gérarda Grandvala organické sídliště Les Choux (franc. kapusta) složené z deseti patnáctipodlažních válcových věží doplněných meandrujícími cestami a na kruhovém půdorysu založenými hřišti, parkovacími domy i veřejnými budovami. Toto území v historii sloužilo k pěstování zeleniny pro potřeby Pařížanů, což nejspíš Grandval ve svém návrhu zohlednil. S realizací se začalo rok po studentských bouřích na jaře 1968, kdy dostupné bydlení bylo jedním z hlavních témat. Konkrétně v departmentu, kde stojí sídliště Les Choux se od války populace zdesetinásobila. Sloganem studentských protestů bylo Soyons raisonnables, demandons l’impossible! (franc. Buďme rozumní, žádejme nemožné!) a jednou z možných odpovědí byl i Grandvalův vizionářský urbanismus na jihu Paříže. Jedná se o svéráznou interpretaci zahradního města, kdy i jednotlivé stavby připomínají vzrostlou zeleninu na zahrádce (kapusta nebo kukuřice). Parkování je vyřešeno po obvodu a do sídliště vedou dvě půlkruhové obslužné komunikace, na jejichž koncích jsou do kruhu uspořádaná přízemní garážová stání. Grandval původně zamýšlel osázet prefabrikované balkony okrasnými rostlinami i menšími stromy, čímž by se celá stavba ještě lépe integrovala do celkového konceptu parkového města. Jižní část sídliště se již nepodařilo dokončit podle původního plánu a byly zde postaveny běžné panelové domy.
Grandvalův projekt dokázal spojit typologii dostupného sociálního bydlení s organicky urbanistickým plánem a za pomocí inovativních prefabrikátů. Jedná se o jeden z nejzdařilejších příkladů francouzské architektury 70. let, čehož si je plně vědomé i francouzské ministerstvo kultury, které sídliště v Créteil v roce 2008 prohlásilo za dědictví 20. století a dnes celé území spadá pod památkovou ochranu.
Celá poválečná Evropa procházela enormním stavebním rozvojem a Francie nebyla výjimkou. Mezi nejznámější příklady nového urbanismu patří Perretova obnova přístavního města Le Havre (1945-54), které je dnes součástí světového dědictví Unesco. Stavební rozvoj se ve Francii nezastavil ani v následujících dekádách a Paříž byla hlavní urbanistickou laboratoří. Namátkou stačí zmínit modernistické sídliště Pouit-du-Jour (franc. úsvit, 1957-63) v Boulogne-Billancourt od Fernanda Pouillona, brutalistní sídliště Les Étoiles (franc. hvězdy, 1971-80) v Ivry-sur-Seine od Jeana Renaudie nebo postmoderní komplex Arcades du Lac (franc. jezerní arkády, 1978-82) v Île-de-France od Ricarda Bofilla. Francouzské hlavní město je dodnes příkladným investorem do sociálního bydlení.
Na přelomu 60. a 70. let vzniklo v devadesatitisícovém předměstí Créteil na jihovýchodě Paříže podle projektu Gérarda Grandvala organické sídliště Les Choux (franc. kapusta) složené z deseti patnáctipodlažních válcových věží doplněných meandrujícími cestami a na kruhovém půdorysu založenými hřišti, parkovacími domy i veřejnými budovami. Toto území v historii sloužilo k pěstování zeleniny pro potřeby Pařížanů, což nejspíš Grandval ve svém návrhu zohlednil. S realizací se začalo rok po studentských bouřích na jaře 1968, kdy dostupné bydlení bylo jedním z hlavních témat. Konkrétně v departmentu, kde stojí sídliště Les Choux se od války populace zdesetinásobila. Sloganem studentských protestů bylo Soyons raisonnables, demandons l’impossible! (franc. Buďme rozumní, žádejme nemožné!) a jednou z možných odpovědí byl i Grandvalův vizionářský urbanismus na jihu Paříže. Jedná se o svéráznou interpretaci zahradního města, kdy i jednotlivé stavby připomínají vzrostlou zeleninu na zahrádce (kapusta nebo kukuřice). Parkování je vyřešeno po obvodu a do sídliště vedou dvě půlkruhové obslužné komunikace, na jejichž koncích jsou do kruhu uspořádaná přízemní garážová stání. Grandval původně zamýšlel osázet prefabrikované balkony okrasnými rostlinami i menšími stromy, čímž by se celá stavba ještě lépe integrovala do celkového konceptu parkového města. Jižní část sídliště se již nepodařilo dokončit podle původního plánu a byly zde postaveny běžné panelové domy.
Grandvalův projekt dokázal spojit typologii dostupného sociálního bydlení s organicky urbanistickým plánem a za pomocí inovativních prefabrikátů. Jedná se o jeden z nejzdařilejších příkladů francouzské architektury 70. let, čehož si je plně vědomé i francouzské ministerstvo kultury, které sídliště v Créteil v roce 2008 prohlásilo za dědictví 20. století a dnes celé území spadá pod památkovou ochranu.
0 komentářů
přidat komentář
