Pomník obětem březnového puče
Das Denkmal für die Märzgefallenen 1920
Zakladatele umělecké školy Bauhaus Waltera Gropia si většinou spojujeme s propagací industrializace designu a čistých linií mezinárodního architektonického slohu. Ve stínu a nenávratných ruinách tak zůstává Gropiovo krátce expresionistické období po první světové válce.
Dřevěná vila pro berlínského stavitele Adolfa Sommerfelda (realizace 1920-22, napadení 1933, vyvlastnění 1935 a zboření během 2. sv. války) sice zvenku ještě nese klasické proporce, ale uvnitř se již výrazně prosadil dynamický geometrizující dekor. Nejvýznamnější dochovanou památkou z Gropiova expresionistického období je tak pomník věnovaný obětem Kappova puče, kdy 15. března 1920 přišlo ve Výmaru o život osm dělníků a jedna dělnice. Tehdy se pravicoví radikálové nesouhlasící s výsledkem první světové války, zhroucením monarchie a především zřízením Výmarské republiky neúspěšně pokoušeli během čtyř dnů o státní převrat.
Na uctění památky padlým obráncům se výmarská městská rada rozhodla v červnu 1920 převzít do své péče správu hrobů na starém hřbitově a pod vedením architekta Heinricha Vogelera vznikly první návrhy pomníku. Později se uskutečnila soutěž, jíž se účastnila řada výmarských umělců.
Komise měla dva favority: grafika Josefa Heiseho a čerstvě přistěhovaného Waltera Gropia. Nakonec byl vybrán Gropiův návrh, který později doznal ještě několik změn (především získal na větší dynamice). V srpnu 1921 bylo rozhodnuto o novém umístění památníku a 1. května 1922 byl slavnostně odhalen. Objekt měl být původně z travertinu (vápence z nedalekého Ehringsdorfu), ale nakonec se stavba provedla z betonu s pemrlovanou povrchovou úpravou umělého kamene. Gropius se stavebním radou Lehrmannem ještě v roce 1924 navrhovali úpravy ploch a výsadbu v okolí.
Po nástupu nacistů k moci byla v roce 1935 část pomníku stržena (nižší zadní část porostl břečťan), aby ji nahradil klasicizující obelisk s kašnou. Po skončení druhé světové války byl v roce 1946 pomník opět navrácen do původního stavu.
Dřevěná vila pro berlínského stavitele Adolfa Sommerfelda (realizace 1920-22, napadení 1933, vyvlastnění 1935 a zboření během 2. sv. války) sice zvenku ještě nese klasické proporce, ale uvnitř se již výrazně prosadil dynamický geometrizující dekor. Nejvýznamnější dochovanou památkou z Gropiova expresionistického období je tak pomník věnovaný obětem Kappova puče, kdy 15. března 1920 přišlo ve Výmaru o život osm dělníků a jedna dělnice. Tehdy se pravicoví radikálové nesouhlasící s výsledkem první světové války, zhroucením monarchie a především zřízením Výmarské republiky neúspěšně pokoušeli během čtyř dnů o státní převrat.
Na uctění památky padlým obráncům se výmarská městská rada rozhodla v červnu 1920 převzít do své péče správu hrobů na starém hřbitově a pod vedením architekta Heinricha Vogelera vznikly první návrhy pomníku. Později se uskutečnila soutěž, jíž se účastnila řada výmarských umělců.
Komise měla dva favority: grafika Josefa Heiseho a čerstvě přistěhovaného Waltera Gropia. Nakonec byl vybrán Gropiův návrh, který později doznal ještě několik změn (především získal na větší dynamice). V srpnu 1921 bylo rozhodnuto o novém umístění památníku a 1. května 1922 byl slavnostně odhalen. Objekt měl být původně z travertinu (vápence z nedalekého Ehringsdorfu), ale nakonec se stavba provedla z betonu s pemrlovanou povrchovou úpravou umělého kamene. Gropius se stavebním radou Lehrmannem ještě v roce 1924 navrhovali úpravy ploch a výsadbu v okolí.
Po nástupu nacistů k moci byla v roce 1935 část pomníku stržena (nižší zadní část porostl břečťan), aby ji nahradil klasicizující obelisk s kašnou. Po skončení druhé světové války byl v roce 1946 pomník opět navrácen do původního stavu.
0 komentářů
přidat komentář
