Radiocafé Vinohradská 12
HISTORICKÉ POMĚRY
Budova Českého rozhlasu na Vinohradské třídě byla postavena v letech 1929-1932 ve funkcionalistickém stylu podle návrhu Bohumila Slámy. Hlavním investorem stavby bylo Ministerstvo pošt a telegrafů, neboť v nových prostorách mělo být vedle Radiojournalu (tehdejší název Českého rozhlasu) také ředitelství pošt a telegrafů v Praze (prezídium, pomocné úřady a jednotlivá oddělení ve čtyřech nejvyšších patrech) a poštovní a telegrafní úřad Praha 34 (v přízemí do Balbínovy ulice). V přízemí do třídy Maršála Foche a na nároží se počítalo ještě s umístěním několika obchodů. Jednotlivé samostatné skupiny byly sice v projektu stavebně zcela odděleny, ale s možností účelného spojení mezi nimi (Radiojournal – ředitelství pošt a telegrafů – poštovní úřad) se záměrem dále rozšiřovat rozhlasové místnosti bez omezování vysílacího provozu.
Během druhé světové války zasáhla budovu letecká puma. V historii byla budova několikrát rekonstruována a dostavována – některé stavební úpravy byly zdařilé, jiné méně. Rozsáhlá rekonstrukce původní budovy na adrese Vinohradská 12 probíhala ve dvou časových intervalech: v letech 2004-2005 a 2007-2011.
Budova je evidována jako kulturní památka.
ÚKOL
Český rozhlas se chtěl více otevřít veřejnosti, a proto potřeboval prostor pro vzájemnou interakci. Místo, kde se lidé a rádiová sféra mohou vzájemně poznávat, sbližovat a inspirovat. Neformální kavárnu pro živá vysílání, příjemné a elegantní prostředí pro společenské akce.
Úkolem bylo propojit dvě původní komerční jednotky do jednoho kavárenského prostoru. Uvědomovali jsme si, že vstupujeme do budovy vysoké historické a architektonické hodnoty. Zároveň jsme čelili požadavkům zadavatele: zakomponovat do prostoru moderní prvky a technologie, aby bylo možné živě vysílat přímo z kavárny, a provozně a vizuálně propojit kavárnu se vstupní halou Českého rozhlasu, aby se zde mohly pořádat také příležitostné společenské akce.
NÁVRH
Chtěli jsme kavárnu, která odpovídá estetice budovy: čistou, jednoduchou a elegantní. S reminiscencí 30. let, ale i s použitím moderních stavebních technik a materiálů. Takové řešení samozřejmě klade adekvátní nároky na servis a obsluhu personálem kavárny, chceme-li se vrátit v čase do doby první republiky na městkou třídu v centru Prahy.
Vchod z ulice vede do prostoru s barem a je výškově zarovnán s ulicí na rozdíl od hlavního kavárenského prostoru. Ten je z důvodu dispoziční čistoty a uživatelnosti oddělen od baru několika schody a propojen se vstupní halou historické budovy.
Pro povrchy a materiály používáme teplou paletu barev v kombinaci s bílým sklem, které odkazuje na mramorový obklad ve vstupní hale. Dubová podlaha, mosazný bar se zábradlím, kožené lavice a mramorové stoly zastupují materiály, které se používají již staletí. Duplikujeme rytmus sloupů ze vstupní strany haly do prostoru kavárny, abychom lépe uspořádali prostor a vytvořili malé pauzy mezi skupinami stolků. Dělení prostoru akcentujeme zlatými kruhy v akustickém podhledu. Velká prosklená příčka s dvoukřídlými dveřmi do vstupní haly je historickou replikou dle stávajících dveří v hale, přičemž zároveň splňuje akustické a požární požadavky projektu. Zdvojená skleněná stěna je zase čistě funkčním prvkem, který tlumí hluk z ulice. Díky tomuto zdvojení nebylo nutné zasahovat do památkově chráněné fasády.
Vzhledem k charakteru provozu kavárny s rozhlasovým vysíláním jsou na veškeré konstrukce (kromě estetických a funkčních požadavků) kladeny maximální nároky na akustické vlastnosti, vzduchovou neprůzvučnost, útlum a pohltivost. Proto jsou vybrány materiály a konstrukce s nejlepšími hodnotami běžně dosažitelnými na trhu. Řešila se nejen prostorová, ale i stavební akustika. Vedle viditelných částí, jako jsou akustické obklady stěn a stropu, se stejně přísně posuzovaly také veškeré technologie, především proudění vzduchu ve vyústkách a cirkulace médií.
Z několika variant, v jak velkém rozsahu lze do kavárny umístit rozhlasovou technologii, zvítězila nakonec ta, v níž se v prostoru zachovaly jenom přípojné body. Takto vytvořené sloupy získaly další využití a kavárně tak zůstala kapacita k sezení i variabilita prostoru.
Budova Českého rozhlasu na Vinohradské třídě byla postavena v letech 1929-1932 ve funkcionalistickém stylu podle návrhu Bohumila Slámy. Hlavním investorem stavby bylo Ministerstvo pošt a telegrafů, neboť v nových prostorách mělo být vedle Radiojournalu (tehdejší název Českého rozhlasu) také ředitelství pošt a telegrafů v Praze (prezídium, pomocné úřady a jednotlivá oddělení ve čtyřech nejvyšších patrech) a poštovní a telegrafní úřad Praha 34 (v přízemí do Balbínovy ulice). V přízemí do třídy Maršála Foche a na nároží se počítalo ještě s umístěním několika obchodů. Jednotlivé samostatné skupiny byly sice v projektu stavebně zcela odděleny, ale s možností účelného spojení mezi nimi (Radiojournal – ředitelství pošt a telegrafů – poštovní úřad) se záměrem dále rozšiřovat rozhlasové místnosti bez omezování vysílacího provozu.
Během druhé světové války zasáhla budovu letecká puma. V historii byla budova několikrát rekonstruována a dostavována – některé stavební úpravy byly zdařilé, jiné méně. Rozsáhlá rekonstrukce původní budovy na adrese Vinohradská 12 probíhala ve dvou časových intervalech: v letech 2004-2005 a 2007-2011.
Budova je evidována jako kulturní památka.
ÚKOL
Český rozhlas se chtěl více otevřít veřejnosti, a proto potřeboval prostor pro vzájemnou interakci. Místo, kde se lidé a rádiová sféra mohou vzájemně poznávat, sbližovat a inspirovat. Neformální kavárnu pro živá vysílání, příjemné a elegantní prostředí pro společenské akce.
Úkolem bylo propojit dvě původní komerční jednotky do jednoho kavárenského prostoru. Uvědomovali jsme si, že vstupujeme do budovy vysoké historické a architektonické hodnoty. Zároveň jsme čelili požadavkům zadavatele: zakomponovat do prostoru moderní prvky a technologie, aby bylo možné živě vysílat přímo z kavárny, a provozně a vizuálně propojit kavárnu se vstupní halou Českého rozhlasu, aby se zde mohly pořádat také příležitostné společenské akce.
NÁVRH
Chtěli jsme kavárnu, která odpovídá estetice budovy: čistou, jednoduchou a elegantní. S reminiscencí 30. let, ale i s použitím moderních stavebních technik a materiálů. Takové řešení samozřejmě klade adekvátní nároky na servis a obsluhu personálem kavárny, chceme-li se vrátit v čase do doby první republiky na městkou třídu v centru Prahy.
Vchod z ulice vede do prostoru s barem a je výškově zarovnán s ulicí na rozdíl od hlavního kavárenského prostoru. Ten je z důvodu dispoziční čistoty a uživatelnosti oddělen od baru několika schody a propojen se vstupní halou historické budovy.
Pro povrchy a materiály používáme teplou paletu barev v kombinaci s bílým sklem, které odkazuje na mramorový obklad ve vstupní hale. Dubová podlaha, mosazný bar se zábradlím, kožené lavice a mramorové stoly zastupují materiály, které se používají již staletí. Duplikujeme rytmus sloupů ze vstupní strany haly do prostoru kavárny, abychom lépe uspořádali prostor a vytvořili malé pauzy mezi skupinami stolků. Dělení prostoru akcentujeme zlatými kruhy v akustickém podhledu. Velká prosklená příčka s dvoukřídlými dveřmi do vstupní haly je historickou replikou dle stávajících dveří v hale, přičemž zároveň splňuje akustické a požární požadavky projektu. Zdvojená skleněná stěna je zase čistě funkčním prvkem, který tlumí hluk z ulice. Díky tomuto zdvojení nebylo nutné zasahovat do památkově chráněné fasády.
Vzhledem k charakteru provozu kavárny s rozhlasovým vysíláním jsou na veškeré konstrukce (kromě estetických a funkčních požadavků) kladeny maximální nároky na akustické vlastnosti, vzduchovou neprůzvučnost, útlum a pohltivost. Proto jsou vybrány materiály a konstrukce s nejlepšími hodnotami běžně dosažitelnými na trhu. Řešila se nejen prostorová, ale i stavební akustika. Vedle viditelných částí, jako jsou akustické obklady stěn a stropu, se stejně přísně posuzovaly také veškeré technologie, především proudění vzduchu ve vyústkách a cirkulace médií.
Z několika variant, v jak velkém rozsahu lze do kavárny umístit rozhlasovou technologii, zvítězila nakonec ta, v níž se v prostoru zachovaly jenom přípojné body. Takto vytvořené sloupy získaly další využití a kavárně tak zůstala kapacita k sezení i variabilita prostoru.
0 komentářů
přidat komentář
