Rekonstrukce městské tržnice Bairro do Carandá
Mercado Cultural do Carandá
Investice do nemovitosti bývá tou nejdražší položkou v životě, proto si málokdo dokáže smířit s představou, že by se dočkal demolice svého domu. Podobný úkol musel portugalský architekt Souto de Moura řešit u jedné stavby hned dvakrát. Na počátku 80. letech minulého století postavil Moura v Braze městskou tržnici Carandá, která však na přelomu milénia přestala plnit svou funkci a musela být zbourána. Po necelých dvou dekádách byl přizván původní autor, aby jednu ze svých prvních realizací proměnil v kulturní centrum a veřejnou zahradu. Střešní deska byla stržena a jako vzpomínka na původní budovu zůstaly zachovány torza železobetonových sloupů, z nichž trčí výztuž a připomínají tak zkamenělé stromy. Ačkoli je Moura blízkým spolupracovníkem Álvaro Sizy, s nimž sdílí nejen kancelářskou budovu, ale také rodinný dům ve Foz do Douro, nelze na této rané realizaci přehlédnout silný vliv Miese van der Rohe. Zatímco u Sizy často vítězí forma, tak Mouru podobně jako Miese především zajímá konstrukce, kterou u svých staveb často nechává odhalenou, aby lidé mohli snáze pochopit, jak dům funguje.
Pro novou náplň hudební školy nebyly zapotřebí velké plochy. Po zbourání střechy se centrální část proměnila ve veřejný park, kde jsou mezi fragmenty původní stavby osázeny keře a stromy. Lineární zahrada rovněž slouží jako frekventovaná cesta spojující dvě městské osy.
V době, kdy vznikal projekt na přestavbu tržnice v Braze, se udála tragická smrt Alda Rossiho. V těchto souvislostech si Moura vzpomněl na Rossiho teoretickou knihu Městská architektura (1966) zabývající se m.j. také Diokleciánovým palácem v chorvatském Splitu, který je úchvatnou koláží, do níž se propisuje řada dobových intervencí. Rossi věřil, že město je držitelem paměti lidstva. Moura podobné principy uplatnil v jediné stavbě postupně dokumentující historické vrstvy umocňující celkový zážitek z místa.
Nový program hudební školy a kulturního centra v ruinách bývalé městské tržnice byl natolik úspěšný, že o deset let později byl Moura pozván znovu, aby školu dále rozšířil do severní části.
Pro novou náplň hudební školy nebyly zapotřebí velké plochy. Po zbourání střechy se centrální část proměnila ve veřejný park, kde jsou mezi fragmenty původní stavby osázeny keře a stromy. Lineární zahrada rovněž slouží jako frekventovaná cesta spojující dvě městské osy.
V době, kdy vznikal projekt na přestavbu tržnice v Braze, se udála tragická smrt Alda Rossiho. V těchto souvislostech si Moura vzpomněl na Rossiho teoretickou knihu Městská architektura (1966) zabývající se m.j. také Diokleciánovým palácem v chorvatském Splitu, který je úchvatnou koláží, do níž se propisuje řada dobových intervencí. Rossi věřil, že město je držitelem paměti lidstva. Moura podobné principy uplatnil v jediné stavbě postupně dokumentující historické vrstvy umocňující celkový zážitek z místa.
Nový program hudební školy a kulturního centra v ruinách bývalé městské tržnice byl natolik úspěšný, že o deset let později byl Moura pozván znovu, aby školu dále rozšířil do severní části.
0 komentářů
přidat komentář
