Restaurace Inn The Park
Inn The Park je restaurace postavená na místě původní cukrárny s vystižným názvem Cake House. Cukrárna v 70. letech 20. století pozdvihla popularitu parku i díky svému architektovi - Ericu Bedfordovi (hlavní architekt Ministry of Work v letech 1950-70).
Současný návrh je prací architekta Michaela Hopkinse.
Pravděpodobně kvůli dobrému jménu, které si architekt mezi členy britského Parlamentu vybudoval hlavně díky projektu Portcullis House, získal v roce 1998 pověření navrhnout tuto zahradní restauraci přednostně a bez výběrového řízení.
Hlavním investorem projektu jsou společnosti Peyton and Byrne a The Royal Parks, vlastnící takřka každou větší zelenou plochu v Londýně.
Celý koncept návrhu je podřízený lokalitě. Návrh citlivě respektuje přírodní charakter prostředí a je citlivě zakomponován v rámci celkové architektury parku Johna Nashe. Park ročně navštíví přes 17 milionů návštěvníků. Je místem častých schůzek členů Parlamentu jako i senzacechtivých turistů očekávajících víc než jen kávu a sendvič.
Půdorys vychází z organicky elipsovitého tvaru. Celá hmota objektu je zapuštěna pod uměle
vytvořený travnatý násyp. Do exteriéru vybíhá objekt kolonádovou pasáží lemující břeh jezera. Na severní straně budovu určují její přítomnost v parku pouze tři střešní světlíky a zábradlí terasy.
Čelní fasáda je tvořena rytmem podpůrných sloupů nesoucích střešní terasu. Sloupy vytvářejí prostor pro pasáž. Ta je osazena posuvnými skleněnými tabulemi a předsazeným zábradlím v obou podlažích. Charakter fasády dotváří pevně uchycená lavice pro sezení lemující hranu postranního chodníku.
Vstup do budovy je akcentován půlkruhovým vykrojením hmoty domu při východním uzlu křížení pěších propojení. V západní části je budova ukončena vlnovkou, v níž je umístěno plytké schodiště vedoucí na terasu. Terasa je místem skutečného oddychu v poměrně přelidněném parku, poskytující ne velmi přesvědčivý výhled na zadní trakty budov Whitehallu v siluetě kterých je poměrně zřetelně vidět věžičku Big Benu.
Předsazená střecha verandy vytváří klimatickou nárazníkovou zónu přesluněné jižní fasády. Během letních měsíců je ochlazována chladným vánkem proudícím z blízkého jezera. Krytá část je využívána jako sezónní rozšíření restaurace a nabízí kapacitu 120 míst. Interiér restaurace má celoroční kapacitu 100 míst.
Původní koncept budovy byl určený pouze pro potřeby restaurace, až dodatečná úprava interiéru umožnila spojení dvou nezávislých provozů do jednoho celku. Restaurace a samoobslužná kavárna jsou vzájemně oddělené stěnou elipsovitého tvaru. Jejich vzájemná kolize nastává hlavně při vstupu do budovy, kdy se křižujete s personálem nesoucím objednávky zákazníkům.
Za obslužným pultem lemujícím stěnu zadního traktu se nachází prostor kuchyně zabírající téměř polovinu celkové hmoty prostoru. Kuchyně má skladovací prostory netradičně umístěné v betonovém bloku zadního traktu zapuštěného pod úroveň terénu a využívá přirozeného chlazení.
Celistvost návrhu je projevena i v použitých materiálech. Betonový skelet je viditelný jen v subtilních válcových sloupech nesoucích zelenou střechu. Budova je obložena červeným smrkem s různou povrchovou úpravou, definující funkci a účel použití. Obklad interiérových stěn je nalakovaný olejovou fermeží vytvářející červeno-oranžový nádech. Interiér je doplněný o solitéry designéra Toma Dixona.
Vnější obklad je ponechán v přirozeném odstínu dřeviny.
Velmi pěkná architektura budovy se nevyznačuje až tak pozitivně hodnocenými restauračními službami. Vlivem kolize provozů místo víc inklinuje k charakteru fast-foodového zařízení než k reprezentativní restauraci.
Slova autora:
"Budova je ztělesněním ekologických principů - její forma a materiálové provedení vytvářejí hlavní "pasivní" environmentální systém s "aktivním" inženýrským systémem napomáhajícím recyklaci energie.
Design budovy zajišťuje minimální použití mechanické ventilace. Umístěním části budovy pod úroveň terénu v zadní části objektu a vytvořením masivní betonové stěny bylo dosaženo efektu podporujícího uskladňování tepla respektive možnosti používání sálavého chlazení.
Terasa hraje roli sezónního stínícího zařízení, které zároveň umožňuje využívat zakrytý prostor pro sezónní posezení a zabraňuje přehřívání v létě. Čelní stěny restaurace jsou vybavené posuvnými skleněnými dveřmi, takže restaurace může být během teplého počasí maximálně otevřená a může absorbovat chladný vzduch vanoucí od jezera."
Současný návrh je prací architekta Michaela Hopkinse.
Pravděpodobně kvůli dobrému jménu, které si architekt mezi členy britského Parlamentu vybudoval hlavně díky projektu Portcullis House, získal v roce 1998 pověření navrhnout tuto zahradní restauraci přednostně a bez výběrového řízení.
Hlavním investorem projektu jsou společnosti Peyton and Byrne a The Royal Parks, vlastnící takřka každou větší zelenou plochu v Londýně.
Celý koncept návrhu je podřízený lokalitě. Návrh citlivě respektuje přírodní charakter prostředí a je citlivě zakomponován v rámci celkové architektury parku Johna Nashe. Park ročně navštíví přes 17 milionů návštěvníků. Je místem častých schůzek členů Parlamentu jako i senzacechtivých turistů očekávajících víc než jen kávu a sendvič.
Půdorys vychází z organicky elipsovitého tvaru. Celá hmota objektu je zapuštěna pod uměle
vytvořený travnatý násyp. Do exteriéru vybíhá objekt kolonádovou pasáží lemující břeh jezera. Na severní straně budovu určují její přítomnost v parku pouze tři střešní světlíky a zábradlí terasy.
Čelní fasáda je tvořena rytmem podpůrných sloupů nesoucích střešní terasu. Sloupy vytvářejí prostor pro pasáž. Ta je osazena posuvnými skleněnými tabulemi a předsazeným zábradlím v obou podlažích. Charakter fasády dotváří pevně uchycená lavice pro sezení lemující hranu postranního chodníku.
Vstup do budovy je akcentován půlkruhovým vykrojením hmoty domu při východním uzlu křížení pěších propojení. V západní části je budova ukončena vlnovkou, v níž je umístěno plytké schodiště vedoucí na terasu. Terasa je místem skutečného oddychu v poměrně přelidněném parku, poskytující ne velmi přesvědčivý výhled na zadní trakty budov Whitehallu v siluetě kterých je poměrně zřetelně vidět věžičku Big Benu.
Předsazená střecha verandy vytváří klimatickou nárazníkovou zónu přesluněné jižní fasády. Během letních měsíců je ochlazována chladným vánkem proudícím z blízkého jezera. Krytá část je využívána jako sezónní rozšíření restaurace a nabízí kapacitu 120 míst. Interiér restaurace má celoroční kapacitu 100 míst.
Původní koncept budovy byl určený pouze pro potřeby restaurace, až dodatečná úprava interiéru umožnila spojení dvou nezávislých provozů do jednoho celku. Restaurace a samoobslužná kavárna jsou vzájemně oddělené stěnou elipsovitého tvaru. Jejich vzájemná kolize nastává hlavně při vstupu do budovy, kdy se křižujete s personálem nesoucím objednávky zákazníkům.
Za obslužným pultem lemujícím stěnu zadního traktu se nachází prostor kuchyně zabírající téměř polovinu celkové hmoty prostoru. Kuchyně má skladovací prostory netradičně umístěné v betonovém bloku zadního traktu zapuštěného pod úroveň terénu a využívá přirozeného chlazení.
Celistvost návrhu je projevena i v použitých materiálech. Betonový skelet je viditelný jen v subtilních válcových sloupech nesoucích zelenou střechu. Budova je obložena červeným smrkem s různou povrchovou úpravou, definující funkci a účel použití. Obklad interiérových stěn je nalakovaný olejovou fermeží vytvářející červeno-oranžový nádech. Interiér je doplněný o solitéry designéra Toma Dixona.
Vnější obklad je ponechán v přirozeném odstínu dřeviny.
Velmi pěkná architektura budovy se nevyznačuje až tak pozitivně hodnocenými restauračními službami. Vlivem kolize provozů místo víc inklinuje k charakteru fast-foodového zařízení než k reprezentativní restauraci.
Slova autora:
"Budova je ztělesněním ekologických principů - její forma a materiálové provedení vytvářejí hlavní "pasivní" environmentální systém s "aktivním" inženýrským systémem napomáhajícím recyklaci energie.
Design budovy zajišťuje minimální použití mechanické ventilace. Umístěním části budovy pod úroveň terénu v zadní části objektu a vytvořením masivní betonové stěny bylo dosaženo efektu podporujícího uskladňování tepla respektive možnosti používání sálavého chlazení.
Terasa hraje roli sezónního stínícího zařízení, které zároveň umožňuje využívat zakrytý prostor pro sezónní posezení a zabraňuje přehřívání v létě. Čelní stěny restaurace jsou vybavené posuvnými skleněnými dveřmi, takže restaurace může být během teplého počasí maximálně otevřená a může absorbovat chladný vzduch vanoucí od jezera."
0 komentářů
přidat komentář
