Rozšíření Centra moderního umění
Nadace Calouste Gulbenkian v Lisabonu
Původem arménskému obchodníkovi Calouste Sarkis Gulbenkianovi se díky obchodování s ropou podařilo nabýt pohádkové bohatství, z něhož štědře podporoval dobročinné aktivity a pořídil rozsáhlou uměleckou sbírku (během života zakoupil více než 6400 předmětů). Bouřlivé dějiny 20. století Gulbenkiana zavály z Istanbulu přes Káhiru, Londýn a Paříž až do Lisabonu, kde v roce 1955 ve věku 86 let umírá a v poslední vůli odkazuje velkou část svého jmění včetně uměleckých děl nadaci nesoucí jeho jméno. Nově založená nadace se usídlila v brutalistním objektu, který v letech 1957-68 navrhla trojice lisabonských architektů (Pedro Cid, José Alberto Pessoa, Ruy Jervis d’Athouguia) a rozsáhlý park ztvárnila dvojice krajinářů Antonio Viana Barreto a Gonçalo Ribeiro Telles. Dnes má Gulbenkianova nadace v depozitáři přes 12 000 děl od portugalských i světových tvůrců a ve stálých expozicích je k vidění přibližně 1000 uměleckých předmětů. Pro rozrůstající se sbírky a nové aktivity přibyla o dvacet let později v jižní části zahrady nová výstavní budova CAM (Centro de Arte Moderna, 1983) zaměřená na moderní umění. Ale i tento objekt, který ve stylu high-tech navrhl britský architekt Leslie Martin, začal být po třiceti letech provozu nedostačující, a proto byla v roce 2019 vypsána soutěž, v níž zvítězil japonský architekt Kengo Kuma ve spolupráci s portugalským ateliérem OODA a libanonským krajinářem Vladimirem Djurovicem, který pojednal nový jižní nástup do muzejní zahrady. Součástí úprav bylo také snížení plotu okolo zahrady, což umožňuje volný průchod areálem. Obyvatelé Lisabonu si tudy mohou zkrátit cestu nebo naopak využívat meandrující zákoutí k trávení volného času.
Kumův návrh vychází z japonské typologie “engawa“ představující kryté zápraží. V japonské architektuře je tento přechodový prostor mezi interiérem a exteriérem mírně zvýšený nad terénem a plynule propojuje dům s přírodou. Nové výstavní a servisní prostory byly umístěny pod stávající objekt z 80. let, aby neubíraly místo zahradě. Na jižní straně přibyl dramaticky prohnutý přístřešek připomínající textilní závěs. Ocelová konstrukce je však z horní strany pokryta bílými ručně vyráběnými keramickými dlaždicemi a zespodu obložena přírodně zbarvenými jasanovými prkny. Statickým řešením 107 m dlouhé a 15 m široké prohnuté střechy byly pověřeny inženýrské kanceláře Buro Happold a Quadrante. Pocit lehkosti i statické jistoty bylo dosaženo pomocí dvou řad štíhlých ocelových sloupů ve tvaru písmene A. Dlouhá promenáda s proměnlivou výškou stropu současně chrání před deštěm nebo přímým slunečním zářením, ale zároveň umožňuje větru, aby přístavbou volně profukoval. Kumova intervence posiluje vztah mezi stávajícím objektem a přilehlou zahradou. Návštěvníci mohou pobývat pod střechou a současně zažívat přímý kontakt s přírodou. Minimalistické zásahy do stávajícího objektu umožnily muzeum ještě více otevřít. Uprostřed dispozice vzniklo nové atrium se spirálovým schodištěm. Vstupní podlaží je se suterénem propojeno velkoryse dimenzovanou dvoranou obloženou bílým tahokovem. Do terénu mírně zapuštěné výstavní sály disponují okny s výhledem do krytého podloubí a pokračující dále do zahrady.
Kumův návrh vychází z japonské typologie “engawa“ představující kryté zápraží. V japonské architektuře je tento přechodový prostor mezi interiérem a exteriérem mírně zvýšený nad terénem a plynule propojuje dům s přírodou. Nové výstavní a servisní prostory byly umístěny pod stávající objekt z 80. let, aby neubíraly místo zahradě. Na jižní straně přibyl dramaticky prohnutý přístřešek připomínající textilní závěs. Ocelová konstrukce je však z horní strany pokryta bílými ručně vyráběnými keramickými dlaždicemi a zespodu obložena přírodně zbarvenými jasanovými prkny. Statickým řešením 107 m dlouhé a 15 m široké prohnuté střechy byly pověřeny inženýrské kanceláře Buro Happold a Quadrante. Pocit lehkosti i statické jistoty bylo dosaženo pomocí dvou řad štíhlých ocelových sloupů ve tvaru písmene A. Dlouhá promenáda s proměnlivou výškou stropu současně chrání před deštěm nebo přímým slunečním zářením, ale zároveň umožňuje větru, aby přístavbou volně profukoval. Kumova intervence posiluje vztah mezi stávajícím objektem a přilehlou zahradou. Návštěvníci mohou pobývat pod střechou a současně zažívat přímý kontakt s přírodou. Minimalistické zásahy do stávajícího objektu umožnily muzeum ještě více otevřít. Uprostřed dispozice vzniklo nové atrium se spirálovým schodištěm. Vstupní podlaží je se suterénem propojeno velkoryse dimenzovanou dvoranou obloženou bílým tahokovem. Do terénu mírně zapuštěné výstavní sály disponují okny s výhledem do krytého podloubí a pokračující dále do zahrady.
0 komentářů
přidat komentář
