Smuteční síň Vimperk

Příběh domu
Na okraji vimperského hřbitova stál dům – malebný, leč léta zanedbávaný. Jeho původní funkce oscilovala mezi bytem správce hřbitova a skromnou smuteční síní, která v minulém století sloužila k poslednímu rozloučení. Časem se z místa piety stalo technické zázemí – katafalk z ušlechtilého červeného mramoru sloužil jako odkladiště motorových olejů, sekaček a nářadí. Kombinace piety a profánního provozu vytvářela až dekadentní obraz, který symbolicky stál na počátku nové proměny domu.

Záměrem bylo vrátit domu důstojnost. Smuteční síň se přesunula do větší části objektu, zatímco v té prostorově skromnější vznikly veřejné toalety a samostatný sklad pro správce hřbitova. Původní vize počítala s maximální mírou zachování – měly zůstat původní základy, obvodové stěny, členění hmot, detaily i fasády. Avšak technický stav konstrukcí, především základových – prakticky jejich absence, brzy odhalil realitu: původní objekt nelze bezpečně zachovat.

Rozhodnutí bylo nelehké, ale nutné – dům byl postupně cihlu po cihle rozebrán s respektem a citlivostí, která umožnila návrat vybraných prvků zpět na jejich místo. Výsledkem je jakási reinkarnace – dům, jenž znovu povstal jako syntéza původní hmotné podstaty a soudobých zásahů. V novém návrhu se uplatnily původní soklové kameny, pálené cihly, ale i pískovcová plastika z bývalé síně, která nyní dostala důstojné místo v nové prostorové konfiguraci.

Anotace
Podoba smuteční síně vychází z úsilí o vytvoření důstojného a pokorného prostoru, který nerušeně doprovází truchlící při posledním rozloučení a umožňuje vnímat hloubku nelehkého okamžiku s přirozenou vážností.

Nevelký dům se člení do tří základních provozních celků – smuteční síně, veřejných toalet a skladu správce. Vnitřní dispozice se rozšiřuje i do exteriéru, kde vzniká intimní zákoutí. Původní plastiku zde objímají dva ocelové pláty ze surového železa, čímž vznikl prostor, který uzavírá pohledovou osu za katafalkem. Prostorová konfigurace samotné smuteční síně vychází ze tří základních principů. Prvním je vyčištění původního půdorysu od příček s cílem získat dostatečnou plochu pro zajištění potřebné kapacity. Druhým je převýšení prostoru v rámci stávajícího objemu stavby, které přináší velkorysost a vzdušnost. Třetím pak otevření k nebi – pomyslné uříznutí špičky střechy, jež zajišťuje pocit nekonečné výšky a zároveň rámuje průhled k nebi, který částečně ukončuje mohutná koruna stromu. Kombinace žulové dlažby, původních cihel, dubového nábytku, oken, dveří a podhledu vytváří prostor s hmatatelnou vážností a tichou úctou odpovídající charakteru místa a jeho poslání.

Materiálová skladba stavby představuje spojení znovuvyužití původních materiálů a těch nových, které vycházejí z původní podstaty. Původní očištěné cihly či soklové kameny, dubové či borové dřevo, žulová dlažba nebo keramická mozaika se harmonicky skládají do jednoho svébytného celku. Každý z těchto prvků přináší do prostoru svou specifickou texturu, barevnost a struktur. Jejich výběr byl veden snahou o dlouhodobou trvanlivost a schopnost kvalitního stárnutí, kdy přírodní materiály s časem získávají krásnou patinu.

Stavebně konstrukční řešení vychází z původní konfigurace domu s důrazem na tradiční řemeslné provedení s důrazem na detailem. Nestandardní stavební prvek tvoří konstrukce krovu nad prostorem síně. Ten je navržen jako atypická prostorová dřevěná konstrukce bez vazných trámů s rozponem přes 7,5 metru. Vrchol stavby pak završuje velkoformátový světlík o rozměrech 3,5 × 1,3 m, tvořený jedním kusem skla.