Rekonstrukce smuteční síně v Zábřehu

K původní historizující stavbě brány zábřežského hřbitova byly v druhé polovině 20. století přistavěny dvě zděné nesymetrické hmoty márnice a prostorů správce hřbitova s, proveden nový vstup z jihu s lodžií, (v místě původního výjezdu z brány), a napříč dispozicí necitlivě vložena smuteční síň.
Návrh zachovává původní architekturu objektu brány a vypichuje ji, přičemž ale v potřebné míře pročišťuje. Po odstranění druhotně přistavěné lodžie na fasádě do hřbitova je jižní průčelí nově komponováno do podoby jakéhosi chrámku. Druhotné servisní přístavby jsou v návrhu záměrně potlačeny do tmavě hnědé barevnosti a hmotově sjednoceny tak, aby ještě více vynikl původní novorenesanční objekt plasticky modelovaný klasickým tvaroslovím, ale i střízlivou barevností. Někdejší obslužné prostory při jižní fasádě se staly velkorysou předsíní a zahloubené niky ve středech bočních ryzalitů pak tvoří kompozici klasického vysokého řádu. Namísto druhotné lodžie je vybudován nástupní betonový objekt, který v sobě při výrazně výtvarném přesahu spojuje ústřední schodiště a systém bezbariérových ramp, zakončených shromažďovací terasou s vyhlídkou na okolní hřbitov.
V razantně upraveném interiéru je kladen důraz na jasnou orientaci prostoru smuteční síně, která byla dosud nejasná, z důvodu množství architektonických prvků rozdělujících hlavní loď na podružné prostory s nečitelnou hierarchií. Prostor gradoval v místě pod kopulí, nikoliv nad katafalkem.
V interiéru se setkávají dva zásadní momenty symbolizující základní témata naší existence, tj. život a smrt. Horní osvětlení dosažené střešním světlíkem nad katafalkem – tj. život, jímž vše začíná; a nový prohnutý těžký strop nad obřadní síní, vstupující do dialogu s taktéž měkce prohnutou stěnou za katafalkem - obé provedeno s povrchovou úpravou stucco lustro v tmavě zelené barevnosti s nádechem exkluzivity a slavnostnosti, kterou si každý vzpomínaný alespoň při posledním rozloučení jistě zaslouží – tj. smrt, od níž ale i zemřelý nakonec směřuje zpět ke světlu - Životu.
Skořepina je tvarován jako svěšená plachta asymetricky prohnutá pod centrální kopulí, od které stoupá ke krajům budovy v různé intenzitě; na straně s katafalkem výrazněji ke střešnímu světlíku a na straně kůru se jemněji vytrácí v jeho příšeří. Tento motiv je celkově koncipován jako podpora pro podélný prostor protékající kolmo vůči ose někdejšího průjezdu historické budovy a výtvarně je ještě umocněn pohledovým odlehčením pomocí zapuštěné bordury. Středový prostor pod kopulí je vevnitř nového interiéru záměrně potlačen, jelikož nemá žádnou vazbu na konkrétní provoz a atmosféru příčně orientované smuteční síně. Pouze je naznačena jeho přítomnost v podobě zaoblených rohů podhledu, který takto měkce obíhá pandantivy vynášející tambur. Působení kopule se v návrhu omezuje na vyzdvižení urbanistické dominanty s vazbou na hmotu budovy a vstupy do ní.
Výtvarně je interiér síně koncipován jako balancování s kontrastem tvarovaného těžkého a exkluzivního stopu a velmi světle šedého zbytku interiéru modelovaného světlem, včetně terasové podlahy a akusticky pohltivých kazet. Tento koncept je pak doplněný do teplých odstínů laděnými prvky; konkrétně se jedná o dřevěný překližkový mobiliář s přiznanou texturou listnatého dřeva, zámečnický katafalk s jemným geometrickým motivem zámečnického krytu, autorskou „vitráž“ v ústředním okně bývalého průjezdu a svěšené skleněné tubusy autorských svítidel s vystaveným technologickým obsahem.