Telekomunikační věž Bettingen
Koncept
Telekomunikační věž švýcarské státní pošty na kopci St. Chrischona u Basileje je se svými 248 m nejvyšší stavbou Švýcarska; slouží jednak jako důležitý uzel v evropské síti telefonních spojů, jednak jako vysílač televizních a rádiových programů v basilejské oblasti. Konečná forma tohoto jak po stránce formální, tak i technické velmi náročného díla je výsledkem intenzivní spolupráce architektů, stavebních inženýrů a specialistů v oboru telekomunikace. Dlouhý optimalizační proces a nezřídka konfrontace mezi myšlenkou architekta a požadavky techniků byly vedeny snahou o pokud možno největší jednotu formy a její funkce.
Kromě nezvyklých problémů jako např. šíření vysokofrekvenčních vln, dynamické namáhání nehomogenní stavby, ochrana proti blesku atd. byl architekt konfrontován s novými, běžné praxi se vymykajícími aspekty extrémní stavby. Jedním z nejdůležitějších, který také po celou dobu vývoje projektu hrál podstatnou roli, bylo odcizení funkce a místa. Každá jiná stavba má bezprostřední vztah ke svému nejbližšímu okolí, k nadřazené struktuře. Pouze svojí integrací do husté sítě vzájemných vztahů dostává stavební dílo svoji legitimaci a pouze viditelným navázáním na svoje okolí je všeobecně srozumitelné a akceptované. Ale až na představu, že se stavba, sloužící telekomunikačním účelům, má nacházet na kopci, musíme její konkrétní staveniště pociťovat jako naprosto nahodilé. Neexistuje totiž viditelný či hmatatelný důvod, proč by měla stát tady a ne jinde. Taková stavba se svým okolím nekomunikuje, prostě zde náhle je, bezohledná a nepochopitelná. Její staveniště je určeno velkoprostorovým plánováním, které Evropu redukuje na její fyzikální mapu a jeden kopec u Basileje pouze na průsečík linií, často stovky kilometrů dlouhých.
Tyto úvahy se staly východiskem při postupném zpracovávání projektu, jehož cílem bylo propůjčit hmotě věže přiměřené měřítko, beroucí ohled na bližší i vzdálenější vztahy konkrétní situace. Vzory pro takový postup téměř neexistovaly. Výrazové prostředky, mající svoji oprávněnost v širých rovinách Hamburku nebo Toronta, se těžko mohly uplatnit v poměrně drobném měřítku reliéfu rýnského údolí. Tradiční kruhová, podél vertikální osy symetrická forma věže by vedla k nediferencované velkoformě a znemožnila od počátku jakýkoliv ohled na konkrétní okolí.
Od začátku bylo jasné, že pouze strukturovaně ztvárněná hmota může tyto představ splnit. Dřík věže byl proto vyvinut jako silně profilovaný, směrem nahoru se zužující půdorys, který ve třech komorách sdružuje všechny vertikální spoje. Půdorysy provozních místností jsou rozvinuty z geometrie dříku. Tento princip formování hmoty věže s ostrými hranami a kontrastní hrou světla a stínu umožňuje optimální čitelnost struktury stavby i v dálkových pohledech. Také se tento způsob konstrukce půdorysné dispozice prokázal být - jak v konceptu, tak i v detailním propracování - výhodnějším a pružnějším než koncentrické systémy.
Dolní vzpěry věže, horizontální vrstvení ocelových teras pro směrové antény, stejně jako výšku věže definující těleso dočasných spojů rytmizují stavbu v blízkých pohledech. Geometricky jasné polygonální linie slouží pozorovateli jako umělé horizonty a vztažné roviny, umožňující odhad velikosti stavby a zabraňující pocitu přemožení neforemnou obrovskou masou.
Analýza dálkových telefonních spojů, zajišťovaných směrovými anténami prokázala, že původní požadavek investora na všestrannou flexibilitu teras je pouze mechanicky převzatá podmínka z jiných staveb a v konkrétním případě Basileje postrádá oprávnění. Koncept věže bere v úvahu jen ty směry, které se skutečně mohou reálně vyskytnout. To vedlo k dalšímu odlišení od tradičních kruhových půdorysů ve velmi důležitém bodě - symetrie provozních místností a anténních teras byla nahrazena asymetrickým půdorysem s optimální návazností antén na zesilovače. Tím byl učiněn rozhodující krok k volnějšímu ztvárnění nejdůležitější pohledové formy věže - její siluety. Věž tím dostala třetí dimenzi v podobě podélné osy, bylo ji možno nasměrovat. Její obrys se začal měnit s pohybem pozorovatele. Stavba tak dostala nový významový náboj - stala se orientačním bodem; jakýmsi předimenzovaným, symbolickým, ze všech důležitých přístupových cest k Basileji dobře viditelným ukazatelem. Její asymetrie se vztahuje na její konkrétní staveniště a vyplývá z geografické polohy města na okraji Švýcarska.
Konstrukce
Nosná konstrukce věže je vybudována z předpjatého železobetonu, terasy směrových antén z ocelových profilů se speciálně upraveným povrchem. Založení věže logicky vyplývá z trojúhelníkového průřezu dříku; věž stojí na třech vzpěrách, jejichž základové desky jsou na sobě nezávisle uloženy ve třech speciálních studnách. Z každé z nich bylo odebráno množství zeminy, rovnající se třetině váhy věže. Tento systém zaručuje v základové spáře zachování přibližně stejného tlaku jako před stavbou, což bylo v geologicky heterogenním terénu velmi výhodné. Horizontální síly přebírá trojúhleník předpínacích kabelů ve stropu nad 1. PP. Střed věže je v dolní části na vzpěrách pouze zavěšen a umožňuje tak snadné zavedení nespočetných kabelů z provozních místností do dříku věže.
Věž sama je se svou podstavou monoliticky spojena. Vzhledem k dálkovým spojením směrovými anténami bylo jednou z nejpřísnějších podmínek stavebníka zachování minimální odchylky nejvyšší terasy i při extrémních podmínkách. Formou dříku i způsobem založení byly dosáhnuty optimální hodnoty - na kótě + 152, tedy nejvyšším bodě masivní konstrukce, obnáší při větru 160 km/hod. boční odchylka pouze 36 cm.
Trojlístková forma dříku, vyvinutá původně na základě architektonických úvah, se ukázala být výhodná nejen po stránce založení; ostré hrany dříku působí rušivě na vznik tzv. Karmanových vírů, které se při kruhových půdorysech mohou stát problematickými. Dynamické zatížení věže bylo před stavbou experimentálně zkoumáno ve větrném kanále; teoretické výpočty a předpoklady zde byly plně potvrzeny.
Program
1.- 3. PP - vysílací prostory rádia a televize, transformátory, nouzové agregáty, vzduchotechnika, centrála topení, protiletecké kryty, kanceláře, šatny, zásobování, dilny atd.
úroveň + 103 - vodní reservoir o obsahu 2 x 100 m³
úroveň + 116 - prostor zesilovačů směrových antén; vzhledem k nutnému odstínění vybudován jako Faradayova klec
úroveň + 99-125 - terasy pro montáž směrových antén pro potřeby dálkových telefonních spojů; průměr antén 1,5 - 4,2 m
úroveň + 138 - prostor pro dočasná spojení při televizním vysílání z Basileje a okolí
úroveň + 144 - centrála pro radiotelefonní spojení; odpočinková místnost personálu
úroveň + 152-248 - ocelový stožár jako nosič vysílacích antén rádia, televize a radiotelefonu
Telekomunikační věž švýcarské státní pošty na kopci St. Chrischona u Basileje je se svými 248 m nejvyšší stavbou Švýcarska; slouží jednak jako důležitý uzel v evropské síti telefonních spojů, jednak jako vysílač televizních a rádiových programů v basilejské oblasti. Konečná forma tohoto jak po stránce formální, tak i technické velmi náročného díla je výsledkem intenzivní spolupráce architektů, stavebních inženýrů a specialistů v oboru telekomunikace. Dlouhý optimalizační proces a nezřídka konfrontace mezi myšlenkou architekta a požadavky techniků byly vedeny snahou o pokud možno největší jednotu formy a její funkce.
Kromě nezvyklých problémů jako např. šíření vysokofrekvenčních vln, dynamické namáhání nehomogenní stavby, ochrana proti blesku atd. byl architekt konfrontován s novými, běžné praxi se vymykajícími aspekty extrémní stavby. Jedním z nejdůležitějších, který také po celou dobu vývoje projektu hrál podstatnou roli, bylo odcizení funkce a místa. Každá jiná stavba má bezprostřední vztah ke svému nejbližšímu okolí, k nadřazené struktuře. Pouze svojí integrací do husté sítě vzájemných vztahů dostává stavební dílo svoji legitimaci a pouze viditelným navázáním na svoje okolí je všeobecně srozumitelné a akceptované. Ale až na představu, že se stavba, sloužící telekomunikačním účelům, má nacházet na kopci, musíme její konkrétní staveniště pociťovat jako naprosto nahodilé. Neexistuje totiž viditelný či hmatatelný důvod, proč by měla stát tady a ne jinde. Taková stavba se svým okolím nekomunikuje, prostě zde náhle je, bezohledná a nepochopitelná. Její staveniště je určeno velkoprostorovým plánováním, které Evropu redukuje na její fyzikální mapu a jeden kopec u Basileje pouze na průsečík linií, často stovky kilometrů dlouhých.
Tyto úvahy se staly východiskem při postupném zpracovávání projektu, jehož cílem bylo propůjčit hmotě věže přiměřené měřítko, beroucí ohled na bližší i vzdálenější vztahy konkrétní situace. Vzory pro takový postup téměř neexistovaly. Výrazové prostředky, mající svoji oprávněnost v širých rovinách Hamburku nebo Toronta, se těžko mohly uplatnit v poměrně drobném měřítku reliéfu rýnského údolí. Tradiční kruhová, podél vertikální osy symetrická forma věže by vedla k nediferencované velkoformě a znemožnila od počátku jakýkoliv ohled na konkrétní okolí.
Od začátku bylo jasné, že pouze strukturovaně ztvárněná hmota může tyto představ splnit. Dřík věže byl proto vyvinut jako silně profilovaný, směrem nahoru se zužující půdorys, který ve třech komorách sdružuje všechny vertikální spoje. Půdorysy provozních místností jsou rozvinuty z geometrie dříku. Tento princip formování hmoty věže s ostrými hranami a kontrastní hrou světla a stínu umožňuje optimální čitelnost struktury stavby i v dálkových pohledech. Také se tento způsob konstrukce půdorysné dispozice prokázal být - jak v konceptu, tak i v detailním propracování - výhodnějším a pružnějším než koncentrické systémy.
Dolní vzpěry věže, horizontální vrstvení ocelových teras pro směrové antény, stejně jako výšku věže definující těleso dočasných spojů rytmizují stavbu v blízkých pohledech. Geometricky jasné polygonální linie slouží pozorovateli jako umělé horizonty a vztažné roviny, umožňující odhad velikosti stavby a zabraňující pocitu přemožení neforemnou obrovskou masou.
Analýza dálkových telefonních spojů, zajišťovaných směrovými anténami prokázala, že původní požadavek investora na všestrannou flexibilitu teras je pouze mechanicky převzatá podmínka z jiných staveb a v konkrétním případě Basileje postrádá oprávnění. Koncept věže bere v úvahu jen ty směry, které se skutečně mohou reálně vyskytnout. To vedlo k dalšímu odlišení od tradičních kruhových půdorysů ve velmi důležitém bodě - symetrie provozních místností a anténních teras byla nahrazena asymetrickým půdorysem s optimální návazností antén na zesilovače. Tím byl učiněn rozhodující krok k volnějšímu ztvárnění nejdůležitější pohledové formy věže - její siluety. Věž tím dostala třetí dimenzi v podobě podélné osy, bylo ji možno nasměrovat. Její obrys se začal měnit s pohybem pozorovatele. Stavba tak dostala nový významový náboj - stala se orientačním bodem; jakýmsi předimenzovaným, symbolickým, ze všech důležitých přístupových cest k Basileji dobře viditelným ukazatelem. Její asymetrie se vztahuje na její konkrétní staveniště a vyplývá z geografické polohy města na okraji Švýcarska.
Konstrukce
Nosná konstrukce věže je vybudována z předpjatého železobetonu, terasy směrových antén z ocelových profilů se speciálně upraveným povrchem. Založení věže logicky vyplývá z trojúhelníkového průřezu dříku; věž stojí na třech vzpěrách, jejichž základové desky jsou na sobě nezávisle uloženy ve třech speciálních studnách. Z každé z nich bylo odebráno množství zeminy, rovnající se třetině váhy věže. Tento systém zaručuje v základové spáře zachování přibližně stejného tlaku jako před stavbou, což bylo v geologicky heterogenním terénu velmi výhodné. Horizontální síly přebírá trojúhleník předpínacích kabelů ve stropu nad 1. PP. Střed věže je v dolní části na vzpěrách pouze zavěšen a umožňuje tak snadné zavedení nespočetných kabelů z provozních místností do dříku věže.
Věž sama je se svou podstavou monoliticky spojena. Vzhledem k dálkovým spojením směrovými anténami bylo jednou z nejpřísnějších podmínek stavebníka zachování minimální odchylky nejvyšší terasy i při extrémních podmínkách. Formou dříku i způsobem založení byly dosáhnuty optimální hodnoty - na kótě + 152, tedy nejvyšším bodě masivní konstrukce, obnáší při větru 160 km/hod. boční odchylka pouze 36 cm.
Trojlístková forma dříku, vyvinutá původně na základě architektonických úvah, se ukázala být výhodná nejen po stránce založení; ostré hrany dříku působí rušivě na vznik tzv. Karmanových vírů, které se při kruhových půdorysech mohou stát problematickými. Dynamické zatížení věže bylo před stavbou experimentálně zkoumáno ve větrném kanále; teoretické výpočty a předpoklady zde byly plně potvrzeny.
Program
1.- 3. PP - vysílací prostory rádia a televize, transformátory, nouzové agregáty, vzduchotechnika, centrála topení, protiletecké kryty, kanceláře, šatny, zásobování, dilny atd.
úroveň + 103 - vodní reservoir o obsahu 2 x 100 m³
úroveň + 116 - prostor zesilovačů směrových antén; vzhledem k nutnému odstínění vybudován jako Faradayova klec
úroveň + 99-125 - terasy pro montáž směrových antén pro potřeby dálkových telefonních spojů; průměr antén 1,5 - 4,2 m
úroveň + 138 - prostor pro dočasná spojení při televizním vysílání z Basileje a okolí
úroveň + 144 - centrála pro radiotelefonní spojení; odpočinková místnost personálu
úroveň + 152-248 - ocelový stožár jako nosič vysílacích antén rádia, televize a radiotelefonu
0 komentářů
přidat komentář
