The New York Times

Herbert Muschamp, bývalý kritik architektury z The New York Times vystihl situaci nejlépe, když napsal: "Od sedmdesátých let minulého století je vládnoucím zákonem stavění v New Yorku přesvědčení: Tady by člověk neměl páchat architekturu." Vskutku, budova CBS se svojí působivou žebrovou fasádou z černého granitu je pravděpodobně posledním opravdu impozantním mrakodrapem na Manhattanu. A to byla dokončena v roce 1965.

Úpadek fenoménu newyorského mrakodrapu, zaviněný od šedesátých let minulého století postupným únikem tvůrčí energie a systémem stavebních úřadů, jež se vzestupnou silou odkláněly svěží architektonické myšlenky, se zdál být zpečetěn 11. zářím 2001. Přesto, pouhý rok před teroristickým útokem pověřila společnost The Times Renzo Piana zakázkou na projekt, jenž může znamenat počátek návratu mrakodrapů. Budova The New York Times (NYT), kerá byla oficiálně otevřena minulý týden, je první vskutku působivou kancelářskou věží postavenou na Manhattanu v posledních více než čtyřiceti letech.

Překvapením může být, že toto zbrusu nové sídlo vydavatelství lze jen stěží postřehnout ve slavném ústředním přeplněném panoramatu. Zastrčené na 8. avenue, trochu jižně od náměstí Times Square a oproti rušnému těkajícímu nádraží Port Authority Bus Terminal by NYT docela klidně mohl být prvním utajeným mrakodrapem na světě. Není pochyb o tom, že je vysoký - jeho anténa se tyčí 319 metrů nad obchody, sex shopy a kavárnami přiléhajícími k rušným chodníkům pod ním. Úhledný, ocelově šedý dosedá na zem tak lehce, jak to jen jde. Se svým pružným odhaleným ocelovým skeletonem se NYT nepodobá žádnému z newyorských mrakodrapů. Zatímco Woolworth, Empire State a Chrysler jako by křičely: Hej! Podívej se na mě, jsem nejlepší na světě!, NYT je navzdory svému měřítku a sofistikovanosti vším jen ne tichým vzorem rozvážnosti.

Piano vede jednu z nejúspěšnějších světových architektonických kanceláří. Syn janovského stavitele si udělal jméno pařížským centrem Pompidou, jež bylo dokončeno v roce 1977. Od té doby staví po celém světě: občas úžasně, ale převážně v duchu obdivuhodně umírněné, pokud vůbec invenční módy.

Výrazným rozdílem oproti typické newyorské kancelářské věži s typickými podlažími, centrálním výtahem atd. je, že Pianova 52-podlažní budova stojí nahá a obnažená. V podstatě lze říci, že pokud by stavba neměla sluneční clonu - kolosální "benátské žaluzie" vytvořené ze 186 tisíc perleťově bílých keramických prutů, do nichž je budova zabalená - byly by intimní detaily života uvnitř vystaveny na odiv širému okolí. Okna manhattanských věží jsou obvykle nazelenalá, zabarvená došeda nebo dozlatova, anebo ze zrcadlového skla. Všechny zmíněné typy skla chrání kanceláře před slunečními paprsky a všetečnými pohledy; stejně tak vzbuzují dojem soukromých, do sebe obrácených prostor. V takovém prostředí se zdají být Pianova okna, která jsou otevřená od podlahy po strop a osazená tím nejčistším sklem, jaké lze sehnat, snad ještě průhlednější.

Přesto, díky tomu všemu se NYT zdá být v panoramatu Manhattanu téměř neviditelný. Je to dobře? Měl Piano své věži dovolit, aby zazněla a vryla se do paměti stejně jako Empire State nebo Chrysler? "Přirozeně, po 11. září se rozvinula velká debata o povaze budovy", přiznává Piano a usrkává espresso ve světlé, dvoupodlažní kavárně NYT, čtrnáct podlaží nad zemí, v pozadí s budovou Empire State, která jakoby seděla na jeho ramenou. "Řekl jsem, že záleží na otevřenosti a transparentnosti - nutnosti, aby se budova stala, jak jen je to nejvíc možné, normální součástí města, veřejným prostorem, vertikálním náměstím. Dokonce i pokud vás zajímá pouze bezpečnost, je lepší vidět, co se děje než se pokoušet vše skrýt."

"Sledovali jsme chod The New York Times. Noviny nasávají události z města, aby nasytily redakční mašinerii a poté zase cosi městu vracejí. Chtěli jsme vytvořit budovu, která by jaksi udělala z New Yorku a The Times jednu a tu samou věc."

Noviny The New York Times byly založeny v roce 1851 a díky svému neměnnému, konzervativnímu, upřímnému designu a snad také chladně nezaujatému redakčnímu stylu jsou známy jako "šedá dáma". Pianova tajnosnubná diskrétní věž v šedé barvě válečné lodi je elegantní reflexí instituce, jíž slouží. Tím příběh ovšem zdaleka nekončí. Uvnitř je budova daleka toho být "šedou dámou". Interiéry jsou jasné, vzdušné a teplé. Stěny lobby, chodeb a kavárny pokrývá vrstva omítky s vířivým vzorem, zatímco ostatní jsou vymalovány téměř ohnivou červenou. Protože do budovy vstupuje dostatek světla, elektrické osvětlení je jemné a díky šikovnému počítačovému programu jej lze během dne nastavovat do nekonečného počtu podob.

Průhledy v interiéru jsou velkorysé: Nejenže můžete vidět od hlavního vstupu přímo do druhé lobby, můžete také zahlédnout zahradu v atriu, již zdobí stříbrné břízy, a skrze čelní prosklení dokonce i dřevem obložený interiér auditoria s 378 sedadly.

The New York Times zabírá spolu se svými sesterskými edicemi a managementem prvních 28 poschodí štíhlé věže; všechna podlaží se těší vysoké výšce stropů; v dalších 24 patrech nad nimi sídlí realitní a právnické firmy. "Newsroom" je nicméně seskupený kolem a nad atriovou zahradou a drží se patřičně při zemi. Jeho třem podlažím se přezdívá "pekárna", protože editoři, kteří připravují zprávy na příští den, tady pracují celou noc. Prostorný interiér "newsroomu" je překvapením pro každého novináře zvyklého na chaos a nepořádek běžné redakce deníku. Nepřestáváte se divit: Kam zmizel všechen ten hluk? Jsou to přece velké americké noviny. Přesto tady žádný není, dokonce ani v pozdním odpoledni. Je to snad dáno tím, že prostor vzbuzuje dojem katedrály. Snad tím, že novináři sedí sami ve velkých buňkách, jež jsou zasazeny do otevřeného plánu. Nebo tady snad nezvoní dost telefonů? Ať už je to jakkoli, člověk se tady cítí jako v kříženci knihovny a call centra vybaveného nejmodernější technikou.

V jednom z 24 tichých výtahů vyjíždím s Renzo Pianem na vrchol věže. "Střecha není dokončená", říká mi a prochází se. "Líbila se nám myšlenka udělat tady veřejně přístupnou vyhlídkovou terasu s kavárnou a střešní zahradou se vzrostlými stromy a také s bazénem, ale z bezpečnostních důvodů se záměr asi neuskuteční. Alespoň ne teď." Láskyplně ukazuje na obrovské válcové dřevěné cisterny na vodu, bezproblémově staromódní newyorské objekty. "Připomínají mi sudy na víno", říká. "Mohla by tu být nádherná restaurace, člověk by něco vypil, díval by se na New York a ještě dál..." Pochopitelně můžete vzít architekta z Itálie, ale Itálii vzít architektovi nemůžete.

Měla by se tato budova vůbec v dnešní době orientované na ekologii stavět? "Pokud chcete být skutečně zelený", říká Piano, "něměl byste v prvé řadě stavět ve městě výškovou budovu. Ale ´Timesy´ chtěly být tady, kam patří. Nikoli někdě v nové budově postavené na zelené louce v New Jersey. Můžeme se jen snažit o to nejlepší. Keramické clony budovu ochlazují, díky čemuž potřebujeme méně klimatizaci; denní světlo proniká do většiny prostor, čímž snižujeme spotřebu elektřiny."

Pokračuje ve svém přemítání: "Domnívám se, že tím, že se noviny stávají méně hmatatelné, potřebují vyjímečné budovy pro sebe samé, aby mohly zakořenit ve světě každodennosti, aby se fyzicky propojily se svými čtenáři a aby i samotným novinářům poskytly místo, kde se mohou zabydlet."

Při vytváření vyjímečného domova pro The New York Times Renzo Piano s tichostí nově interpretoval možnosti manhattanského mrakodrapu. Jeho projekt možná nemá modelový vzhled Empire State nebo Chrysler ani bohatost Seagramu, přesto, jak Piano říká: "Vytvořit novou formu je velmi snadné, vytvořit novou formu, která má smysl, je složité." Touto tajemnou, inovativní, půvabně inženýrsky provedenou budovou snad Piano odstartoval architektonické znovuzrození New Yorku.