Valouny

Instalace Valouny v respiriu Národní galerie Praha vznikla z úvahy nad tím, jak přenést organické principy do kontextu galerie – místa, které je svou typologii, materiálem a měřítkem zásadně odlišné od živé krajiny. Zajímalo nás, jakým způsobem lze přírodní tvary a procesy zprostředkovat v prostředí výstavní instituce, a co se stane, pokud se prostor galerie promění v tělesnou i smyslovou zkušenost. V centru naší pozornosti nestál pouze výsledek, ale celý proces – cesta hledání forem, materiálů a významů.

V průběhu skicování a konzultací jsme se dostali ke kameni jako archetypu a symbolu přírodního tvaru. Jeho forma není výsledkem působení jedné sily, ale mnoha vlivů: času, vody, pohybu, změn teploty, okolních objektů a materiálů. Instalace proto pracuje s dvojím typem objektů – s nalezenými žulovými valouny z různých koutů české krajiny a s tvary, které jsme sami vytvořili z konopného betonu. Jde o jeden z mála stavebního materiálu s negativní uhlíkovou stopou, který vzniká spojením konopného pazdeří a vápna a který se může zpracovávat jak odlitím do formy, tak i ručním modelováním.

Valouny z konopného betonu vznikaly ručně, jako tvary odpovídající nalezeným kamenům, ale zároveň si zachovávající jistou neurčitost a otevřenost interpretaci. Díky své měkkosti a struktuře zvou k dotyku, sednutí, spočinutí. Jsou to objekty, které nejsou určeny ke kontemplaci z dálky, ale k přímému kontaktu. Spolu s kameny vytvářejí krajinu tvarů, hmot a pohybu.

Součástí instalace je také zvuková vrstva. V rámci otevřené výzvy návštěvníci nahrávali zvuky krajin – šum listí, vítr v korunách stromů, cvrkot trávy, zurčení potoka. Tyto zvuky jsou reprodukovány v prostoru galerie a propojují vizuální a haptický zážitek s akustickou pamětí přírody. Respirium tak není pouze výtvarnou instalací, ale smyslovou kompozicí, která působí současně na zrak, sluch i hmat.

Zásadní roli hrají návštěvníci, děti a dospělé, kteří bez předsudků a bez instrukcí vstupují do prostoru instalace. Valouny se pro ně stávají ostrůvky, skrýšemi, herními prvky. Vnáší do galerie jiný rytmus – běh, dotyk, radost z pohybu, z přímého vztahu k objektu. Instalace se tak proměňuje ve sdílený prostor – místo, které není jen výstavním sálem, ale krajinou určenou ke zkoumání, zastavení i hře.