Velké egyptské muzeum v Gíze
Okolí stavby – posvátné území, na němž se nacházejí dvě známé památky: pyramidy a Sfinga – si nezaslouží pompézní produkt architektonické tvořivosti. Místo volá po pokorném, ale viditelném ztvárnění „pokladnice“ pro klenoty pozoruhodného dědictví starého Egypta.
Tvar údolí je zřejmou aluzí na řadu posvátných památek v Egyptě. Stavba zároveň představuje funkční platformu pro instituci třetího tisíciletí. Vzácné sbírky vyžadují kontrolované prostředí ve výstavních prostorách – ať se jedná o osvit slunečním světlem, teplotu či vlhkost. Větší část sbírek je situována pod úroveň terénu, a ideálních podmínek je tak dosaženo s minimálním množstvím energie.
Systém ramp probíhá z jihu na sever stejně jako řeka Nil a jako ona se směrem dolů rozšiřuje do „delty“.
Stavba je v celé své hmotě zasazena do topografie terénu.
Páteř je tvořena rovnými platformami u jednotlivých vstupů, propojenými svažujícími se rampami; nacházejí se zde vodní kaskády, lavičky apod. – tak se z ní stává příjemná pěší promenáda. Orientace muzea a jeho šikmé zdi zajišťují stín po většinu dne. V několika místech promenády může návštěvník vejít po venkovních schodištích k vyhlídce na Pyramidy, do parků, zahrad apod.
Stálé expozice se nacházejí na obou stranách páteře a pod ní. Sbírky jsou vystaveny na dvou až čtyřech úrovních a komunikují mezi sebou pomocí otevřených pasáží a zastřešených chodeb. Návštěvník má možnost využít schodiště, výtahy a eskalátory uvnitř muzea. Otvory ve zdech podél páteře umožňují přístup světla do těch částí sbírek, kde je to žádoucí.
Odpočinkové zóny se nacházejí přímo pod páteří, podél níž jsou umístěny jednotlivé výstavní plochy. Každá hlavní galerie má specifickou architektonickou identitu. Určité části muzea jsou neustále v pološeru, světlo do nich proniká pouze příležitostně.
Fasády muzea jsou vystaveny slunci jen minimálně. Hlavní fasády sestávají ze dvou odsazených vrstev. První plní ochrannou funkci a je osazena různými typy žuly a vápence a místy i průhledným alabastrem. Kameny mají různé barevné odstíny a pocházejí z různých částí Egypta. Kameny, místy oživené modrým a zeleným litým sklem, tvoří zevnitř „živou fasádu“. Fasáda je v několika místech členěna průchody se schodišti k zahradám, v nikách jsou vystaveny sochy. Na horním konci rampy je návštěvník – poté, co prošel tímto koridorem historie – odměněn výhledem na pyramidy a rozlehlé oázy.
Čtyři parky propůjčují muzeu auru nadčasovosti Egypta. Park Nilu – to je život, Park dun – fantazie pouště, Tematický park je historie a Technologický park budoucnost.
Další členové týmu
egyptologie: Hana Benešovská, Jaromír Krejčí
muzeologie: Ladislav Kesner
výtvarná spolupráce: Petr Kavan
konzultanti: Radim Loukota, Petr Matoušek, Marcel Vojanec
editace a překlad: Sabina Pope
vizualizace: vize.com
model: Vladimír Jeník
Tvar údolí je zřejmou aluzí na řadu posvátných památek v Egyptě. Stavba zároveň představuje funkční platformu pro instituci třetího tisíciletí. Vzácné sbírky vyžadují kontrolované prostředí ve výstavních prostorách – ať se jedná o osvit slunečním světlem, teplotu či vlhkost. Větší část sbírek je situována pod úroveň terénu, a ideálních podmínek je tak dosaženo s minimálním množstvím energie.
Systém ramp probíhá z jihu na sever stejně jako řeka Nil a jako ona se směrem dolů rozšiřuje do „delty“.
Stavba je v celé své hmotě zasazena do topografie terénu.
Páteř je tvořena rovnými platformami u jednotlivých vstupů, propojenými svažujícími se rampami; nacházejí se zde vodní kaskády, lavičky apod. – tak se z ní stává příjemná pěší promenáda. Orientace muzea a jeho šikmé zdi zajišťují stín po většinu dne. V několika místech promenády může návštěvník vejít po venkovních schodištích k vyhlídce na Pyramidy, do parků, zahrad apod.
Stálé expozice se nacházejí na obou stranách páteře a pod ní. Sbírky jsou vystaveny na dvou až čtyřech úrovních a komunikují mezi sebou pomocí otevřených pasáží a zastřešených chodeb. Návštěvník má možnost využít schodiště, výtahy a eskalátory uvnitř muzea. Otvory ve zdech podél páteře umožňují přístup světla do těch částí sbírek, kde je to žádoucí.
Odpočinkové zóny se nacházejí přímo pod páteří, podél níž jsou umístěny jednotlivé výstavní plochy. Každá hlavní galerie má specifickou architektonickou identitu. Určité části muzea jsou neustále v pološeru, světlo do nich proniká pouze příležitostně.
Fasády muzea jsou vystaveny slunci jen minimálně. Hlavní fasády sestávají ze dvou odsazených vrstev. První plní ochrannou funkci a je osazena různými typy žuly a vápence a místy i průhledným alabastrem. Kameny mají různé barevné odstíny a pocházejí z různých částí Egypta. Kameny, místy oživené modrým a zeleným litým sklem, tvoří zevnitř „živou fasádu“. Fasáda je v několika místech členěna průchody se schodišti k zahradám, v nikách jsou vystaveny sochy. Na horním konci rampy je návštěvník – poté, co prošel tímto koridorem historie – odměněn výhledem na pyramidy a rozlehlé oázy.
Čtyři parky propůjčují muzeu auru nadčasovosti Egypta. Park Nilu – to je život, Park dun – fantazie pouště, Tematický park je historie a Technologický park budoucnost.
Další členové týmu
egyptologie: Hana Benešovská, Jaromír Krejčí
muzeologie: Ladislav Kesner
výtvarná spolupráce: Petr Kavan
konzultanti: Radim Loukota, Petr Matoušek, Marcel Vojanec
editace a překlad: Sabina Pope
vizualizace: vize.com
model: Vladimír Jeník
0 komentářů
přidat komentář
