Zastřešení západního atria budovy D fakulty stavební ČVUT

PLOCHA VÝUKOVÝCH PROSTORŮ: 794 m²
PLOCHA ZÁZEMÍ A SKLADŮ: 50 m²
PLOCHA KOMUNIKACÍ: 199 m³


Původní projekt a stavba před rekonstrukcí
Urbanistický prostor pražských Dejvic kolem dnešního Vítězného náměstí prošel (a pravděpodobně stále bude procházet) bouřlivým vývojem a na celkový prostor nebo jeho dílčí úseky bylo vypracováno mnoho projektů a soutěžních návrhů, profesionálních i studentských. Zatímco exponované těžiště prostoru je logicky v dnešním Vítězném náměstí, projekt vestavby Atria D lze snad naopak považovat za skromné a částečně ukryté těžiště katedry architektury Fakulty stavební pražského ČVUT.
Velkolepý vítězný urbanistický koncept navržený Antonínem Engelem ve dvacátých letech 20. století byl z části postaven před druhou světovou válkou, v původním klasicistním duchu však již dokončen nebyl. Koncem padesátých let začala realizace další části podél hlavní osy areálu ČVUT podle vítězného návrhu Františka Čermáka a Gustava Paula, objekty dnešní fakulty stavební a fakulty architektury byly dokončeny na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. V severozápadní koncové sekci podlouhlé a nízké budovy D fakulty stavební se nachází i námi projektované Atrium D. Dvoupodlažní, částečně podsklepený objekt je se zbývajícími budovami (podélná část B, vysoká část A) spojen propojovacími krčky přes vstupní budovu C.
Době svého vzniku odpovídá dnešní technický stav budovy i možnosti její funkčnosti pro současné potřeby výuky. Atrium D zaplnilo prostor původního hospodářského dvora, který sloužil k přístupu do navazujících zkušebních hal, dílen a laboratoří, k uskladňování materiálu a parkování manipulační techniky. Pod asfaltovým povrchem se v části ukrývaly objemné železobetonové jímky na vodu a jiný materiál potřebný k pokusům probíhajícím v sousedních halách. Strohá prosklená zavěšená fasáda s vertikálními hliníkovými lištami svým působením kopírovala vnější dojem z celé budovy, který je bohužel po téměř půlstoletí používání mírně ponurý a je otázkou, nakolik vypovídá o náplni celého objektu jakožto vysokoškolské vzdělávací instituce s technickým zaměřením, která by v oblasti stavebního vývoje měla spíše jít příkladem.

Koncept a smysl celé rekonstrukce
Celkový koncept původní budovy je pro účely vysoké školy dnes již pravděpodobně trochu zastaralý, kapacita školy je naplněna a nedostává se volného místa. Dílčí úpravy a rekonstrukce se daří realizovat, škole však chybí větší otevřené prostory, které by mohly sloužit více účelům - výuce, přednáškám i prezentování nových návrhů a myšlenek, práci i relaxaci. Jednadvacáté století označujeme souslovím informační věk (pokud to není spíše „dezinformační věk“, ale to se ukáže až s odstupem) a škola by měla sloužit především k otevřené výměně informací, při které se všichni mohou učit ze zkušeností všech ostatních.
Bylo tedy logickým rozhodnutím ze strany katedry architektury, že využije hospodářský dvůr, který svou původní funkci již na 100% nenaplňoval, k vestavbě velkého multifunkčního učebního prostoru, který by nové nároky splňoval. Původní zásobovací funkce dvora přitom musela být alespoň v omezené formě zachována, což se ovšem s novým provozem dalo skloubit.
Atrium D je jednou z možných cest, jak obohatit současný učební prostor školy, bohužel jsou výsledky snahy vedení školy omezovány rozpočtem českého školství, a tak dokončená stavba představuje pouze část z toho, co by bylo pro zajištění kvalitních prostor pro výuku vhodné realizovat celkově. 

Studie versus projekt
Zadáním studie bylo zpracovat návrh pro program vytvořený katedrou architektury stavební fakulty, který zahrnoval vnitřní dvůr včetně přilehlých prostorů, v podstatě celou koncovou sekci I. budovy D v obou nadzemních podlažích.
Zastropením celého dvora vzniká velká, otevřená, až průmyslově působící hala – továrna na nápady, která je leitmotivem celého projektu. Volné rozmístění pracovních stolů v prostoru respektuje aktuální potřeby jednotlivých ateliérů, které se tak mohou smršťovat, expandovat i sdružovat s ostatními ateliéry podle situace. Studenti se neuzavírají se svými vedoucími za neprostupné zdi. Naopak, možnost sledovat, jak se vyvíjejí nápady v jiných ateliérech, může být obohacující pro všechny.
Tomuto záměru je podřízena celková koncepce přestavby. Hlavní důraz byl směřován na ateliéry, které se nacházejí jednak v přízemí v otevřeném halovém prostoru a dále bylo využito prostoru při jihozápadní fasádě objektu pro uzavíratelné ateliérové místnosti. Na hlavní dvoupodlažní prostor navazují další provozy nutné pro optimální chod katedry.
Vstupy do atria byly umístěny v blízkosti spojovacího můstku do budovy „B“ fakulty stavební a navíc byl navržen alternativní vstup přímo z Kolejní ulice v místě stávajícího průjezdu. Tento vstup, který byl výrazně architektonicky ztvárněn předpokládal upoutání pozornosti na to, že v jinak spíše monotónní budově se v tomto místě odehrává něco zajímavého. Celá rekonstruovaná sekce měla zajišťovat kompletní potřeby studentů oboru architektura a vytvářet tak kompaktně fungující celek.
Tento návrh se však z provozně-finančních důvodů nerealizoval v plném rozsahu a v projektu se už počítalo s výrazným omezením, rozsah změn byl nově de facto definován obrysem původního hospodářského dvora s přidružením místností v 1.NP směrem k jihozápadní a severovýchodní fasádě, uzavřené ateliérové místnosti, počítačová místnost a kanceláře pedagogů byly z programu vyškrtnuty. Výrazný prvek vstupu byl odstraněn a nahrazen nenápadným bezbariérovým vstupem pod propojovacím krčkem v duchu výměny dveří, která v současné době probíhá na celé fakultě.
V průběhu projektu pro provedení stavby došlo samozřejmě k mnoha dalším menším nebo technologickým změnám, nejvýraznější asi bylo celkové zjednodušení vzduchotechnického zajištění prostoru. Původně sofistikovaný systém vzduchotechniky a klimatizace byl nahrazen jednodušším a úspornějším návrhem, spoléhajícím ve větší míře na přirozené větrání a předchlazování prostoru v nočních hodinách během letního období. Nakonec i fakt, že nejteplejší měsíce roku mají studenti prázdniny nahrává pocitu, že toto rozhodnutí bylo správné. 

Prostorové vazby
Ve finále si realizovaný prostor ponechal to nejdůležitější z původního konceptu, onu otevřenou tovární halu na nápady. Hlavní nástup do výukového prostoru zůstal v místech, kde je spojena budova D s budovou C pěší lávkou, buď v 1. NP přímo do prostoru ateliérů nebo na chodby a galerie v 2. NP, odkud je přes zavěšené lávky přístup do čtyř zavěšených učeben, určených pro výuku v menších skupinách nebo konzultace s pedagogem. Otevřený prostor v 1. NP slouží pro libovolné uspořádání šesti až osmi ateliérů, které jsou vzájemně odděleny mobilními nábytkovými stěnami s uzamykatelnými skříňkami, umožňujícími tak celkovou prostorovou variabilitu. Veškerý mobiliář je možné relativně jednoduše přemístit nebo změnit uspořádání tak, že vzniknou jiné prostory nebo jeden veliký, který lze použít pro nejrůznější účely: výstavy, přednášky, konference, státnice, společenské akce. Přilehlé delší stěny jsou řešeny jako výstavní plochy pro studentské práce, zároveň mají i akustickou funkci. Při kratších stranách jsou přidružené prostory – respirium určené k relaxaci a setkávání, na druhé straně technicky vybavená modelovna. 
Denní osvětlení je zajištěno podélnými světlíky a prosklenými boky zvýšené střešní konstrukce. Jako ochrana před slunečním svitem jsou na bočních zaskleních osazeny vnější žaluzie, polykarbonátové zavření světlíků v úrovni podhledu dává prostoru difúzní světlo.

Stavební řešení, použité technologie a materiály
Nosná konstrukce původního objektu je montovaný železobetonový skelet se zavěšeným obvodovým pláštěm a příčkami převážně z keramického zdiva. Projekt počítal s odstraněním obvodového pláště a pojízdných vrstev vnitřního dvora a vestavěním nové ocelové konstrukce, pokud možno nezávislé na původních konstrukcích.
Nová ocelová konstrukce je tvořena sloupy, které jsou založeny buď na nových základových patkách nebo na zesílených stávajících suterénních konstrukcích. Sloupy vynášejí spojovací lávky 2. NP, částečně schodiště a hlavně příhradové vazníky tvořící konstrukci střechy. Na té jsou zavěšeny konzultační boxy, a také části schodišť a lávek. Schodiště jsou tvořena propojenými ocelovými příhradovými nosníky s plechovou karotáží, stupně jsou z ohýbaného plechu s protiskluzným nátěrem. Na střeše je umístěna ocelová rámová konstrukce strojovny VZT, která je opláštěná vlnitým plechem, jenž slouží jako akustická clona.
Z hlediska designu materiálů a povrchů interiéru jsme se drželi průmyslového a technického výrazu konceptu továrny, který navazuje i na charakter přiléhajících hal. Základ byl v jednoduchosti a přirozenosti průmyslově působících materiálů, bez zbytečných povrchových úprav; vnitřní povrchy podhledů a částí stěn jsou tvořeny cementotřískovými deskami v přirozeném odstínu nebo pozinkovaným tahokovem s přiznanou konstrukcí vynášecích profilů; atrium od sousedících místností dělí kopilitové stěny nebo příčky s akustickým obkladem z dřevovláknitých desek s textilní tapetou. Ocelová konstrukce zůstala odhalená a je významnou výtvarnou součástí interiéru; lávky vedoucí k zavěšeným učebnám jsou také řešeny jako pohledová ocelová konstrukce s pororošty místo tradiční skladby podlahy. Charakter prostoru určují čtyři zavěšené učebny, tvořené ocelovými rámy, opláštěné deskami ze speciálního barevného voštinového 22 mm tlustého polykarbonátu; vnitřní podhledy těchto boxů jsou z mléčného dutinkového polykarbonátu, aby propouštěly světlo, pronikající z podélných světlíků ve střešním plášti. V obkladových deskách konstrukce učebny jsou zakomponována zářivková svítidla, ostatní svítidla v atriu jsou v „syrové“ pohledové formě jednoduše zavěšena na žlabech rozvádějích datovou a silovou kabeláž nebo v tahokovových podhledech. Veškeré elektrorozvody a vzduchotechnika jsou ponechány pohledové a dotvářejí tak design celého prostoru. V 1. NP je realizována nová drátkobetonová podlaha, umožňující pojezd třítunového vozíku pro zásobování přilehlých laboratoří, ve 2. NP je částečně podlaha z cementové stěrky a částečně z nopové gumy, zatímco konzultační boxy mají podlahu ze skleněných desek. 

Realizace stavby a nepředpokládané technologické problémy
Protože se jednalo o rekonstrukci, očekávali jsme, že podmínky pro stavbu budou přirozeně ztížené. O to více, že stavba probíhala ve velkém časovém tlaku a že stavební dokumentace původního projektu fakulty, ze které jsme museli při práci na projektu vycházet, se nedochovala kompletní a ne vždy odpovídala skutečnostem zjištěným přímo v průběhu stavby. Velikým problémem bylo množství kontrolních a skladových šachet umístěných v prostoru bývalého dvora. Některé v původní výkresové dokumentaci vůbec nebyly zakresleny a zároveň byly ukryté pod pojezdovými vrstvami, u jiných zase bylo velmi obtížné zjistit únosnost jejich zastropení. Dalším problémem byla výměna původního nákladního výtahu za nový osobní, protože vnitřní rozměry šachty neodpovídaly předpokládaným rozměrům a v krátkém termínu, ve kterém bylo nutné výtahovou technologii vyrobit a připravit to znamenalo jisté potíže. V odstraňovaném fasádním plášti byl zase zjištěn azbest, což znamenalo jednak komplikaci technologickou, ale i z hlediska prodlužování doby výstavby. Fasáda musela být před demontáží zajištěna z vnitřní i vnější strany, aby nedošlo ke kontaminaci okolního prostředí. Zároveň celá stavba probíhala za plného provozu školy a dokonce přímo v místnostech, které byly v jejím průběhu v užívání. Například v místnosti přilehlé laboratoře probíhal dlouhodobý geotechnický experiment vyžadující stálé tepelné prostředí, který nebylo možné z této místnosti přestěhovat, a my jsme touto místností vedli novou vzduchotechniku a odstraňovali fasádní plášť obsahující azbest. Kvůli této časoprostorové kolizi muselo být nahrazeno i původní materiálové řešení nosné příčky ze zděné na ocelovou konstrukci se sádrokartonovým opláštěním, abychom se vyhnuli mokrým stavebním procesům.
Zklamáním pro nás byly technické problémy s obkladovými deskami z barevného polykarbonátu Bencore, určených na stěny zavěšených učeben. Naše představa, že desky budou na ocelové konstrukci nalepeny pouze vysokopevnostní oboustranou lepicí páskou (podle statických údajů výrobce by toto řešení mělo být plně dostačující) se rozplynula v momentě, kdy se desky po nalepení prvních kusů začaly rozpadat. Podle výrobce to bylo zapříčiněno zvolenou atypickou barvou lícových desek z plexiskla. Dodavatel sendvičové desky na vlastní náklady znovu slepil, důvěra v jejich proklamované výborné statické vlastnosti však byla ztracena a desky, které původně měly plnit funkci pevných stěn boxů jsme raději nechali připevnit šrouby pro pojištění lepených spojů. Z bezpečnostních důvodů budou vnitřní strany těchto stěn dovybaveny i madlem zábradlí.
Malým oříškem bylo vyřešení povrchů dvou ocelových schodišťových ramen v prostoru atria. Příhradová konstrukce je opláštěná hliníkovými plechy, nastříkanými práškovou lesklou černou barvou, které jsou také přilepené oboustrannou vysokopevnostní lepicí páskou (s pojistnými šroubky), problém  však představovaly plechové stupně, jejichž nášlapná plocha musela vykazovat dostatečné a zároveň garantované protiskluzné vlastnosti. Po dlouhém hledání se dodavateli podařilo najít výrobce protiskluzných nátěrů na plech, překvapilo nás však, že jde ve své kategorii o poměrně ojedinělý výrobek.
Přes všechny nesnáze se snad nakonec podařilo zrealizovat stavbu, která bude pro školní prostředí představovat inspirativní změnu a umožní vdechnout původní budově D stavební fakulty nový život.