Zdánlivá přítomnost
Sklo může mít vlastnosti přesahující lidskou zkušenost. Dokáže pozorovatele i svého tvůrce uvést v pochyby a v téměř stejném okamžiku v přesvědčení, že je přesně tak přítomné, jak působí. Geometrická koláž ze skla s dichroickým efektem na fasádě Pelantova schodiště se mění každou chvílí, záleží na pozorovateli, zda udělá úkrok stranou, nebo bude nehybně čekat.
“ SKLO je materiál světla
materiál proměn a přesahů
materiál výlučný a nezastupitelný
materiál člověku mentálně blízký
schopný reagovat na každý jeho myšlenkový podnět
na každou pracovní výzvu
sklo je právě tak hmotou jako nehmotou
právě tak skutečné jako neskutečné
právě tak svébytné jako přesahující
a zpochybňující naší smyslovou zkušenost ...”
- Václav Cigler, prostory projekty
Pelantovo schodiště ze šedesátých let minulého století je stylově pravdivou stavbou, která vědomě pracuje s monochromní bílou barvou, geometricky čistým rastrem a stínohrou reliéfu fasády. Původní mozaika modrozelené barvy, výplň dnes slepých částí rastru, byla v průběhu času odstraněna. Fasáda schodiště v tu chvíli působila na první dojem objektivně nádherně. Na ten druhý, ale poněkud obnaženě. Jakýkoliv barevný zásah znamenající reinterpretaci jinak suverénního díla je odvážným, proto se nové dílo drží původně vymezených hranic a účelně vytváří dynamický kontrast s bílou plochou v pozadí. Jako slunce při prvním jizerskohorském sněhu.
Koncepčním těžištěm návrhu je tabulové sklo s dichroickým efektem reagující na světlo. Vytváří dojem z neustálého pohybu, fasáda se díky němu mění každý den i roční dobu. Pět ze šesti pojednávaných ploch je rozděleno v přísně ortogonálním rastru. Jednotlivé tabule skla jsou vůči sobě systematicky nakloněné, čímž vytvářejí barevný dialog stínohry nejen samy mezi sebou, ale i s bezprostředním okolím. Největší z ploch zůstává zdánlivě prázdná, v průběhu času ji ale zaplňuje množství barevných odrazů trojúhelníkových skel kreslících pastelový obraz původních jizerskohorských jedlí tyčících se nad tolik typickými rašeliništi.
Bodově kotvené tabule skla s dichroickým efektem jsou vrstvené sendvičem folií, jsou tedy bezpečné a pro účely čistění fasády i demontovatelné. Dichroická vrstva umožňuje jinak bezbarvému sklu v závislosti na úhlu pohledu a typu světelného paprsku selektivně odrážet různé vlnové délky, zatímco jiné propustí. Mění se z odrazivého zlatého zrcadla na nenápadný závoj odrážející téměř neznatelně jemné barevné záblesky.
Neočekávané barevné stíny uvnitř přístavby jsou momentem překvapení vzbuzujícím touhu objevovat. Zapadající slunce zpoza domu věší na fasádu zdánlivé obrazy protějších fasád. Sklo na Pelantově schodišti vyvolává privilegovaný pocit radostné prchavosti a neustálé změny. Ve stejné síle dokáže být za obyčejně šedého dne ukázněnou architekturou. Barevné stíny stanovují denní dobu. Jen její měřítko a podobu si musí určit každý sám. Stačí být pravidelným pozorovatelem. A nebo se jen spokojit se zdánlivě přítomným okamžikem bez definice.
“ SKLO je materiál světla
materiál proměn a přesahů
materiál výlučný a nezastupitelný
materiál člověku mentálně blízký
schopný reagovat na každý jeho myšlenkový podnět
na každou pracovní výzvu
sklo je právě tak hmotou jako nehmotou
právě tak skutečné jako neskutečné
právě tak svébytné jako přesahující
a zpochybňující naší smyslovou zkušenost ...”
- Václav Cigler, prostory projekty
Pelantovo schodiště ze šedesátých let minulého století je stylově pravdivou stavbou, která vědomě pracuje s monochromní bílou barvou, geometricky čistým rastrem a stínohrou reliéfu fasády. Původní mozaika modrozelené barvy, výplň dnes slepých částí rastru, byla v průběhu času odstraněna. Fasáda schodiště v tu chvíli působila na první dojem objektivně nádherně. Na ten druhý, ale poněkud obnaženě. Jakýkoliv barevný zásah znamenající reinterpretaci jinak suverénního díla je odvážným, proto se nové dílo drží původně vymezených hranic a účelně vytváří dynamický kontrast s bílou plochou v pozadí. Jako slunce při prvním jizerskohorském sněhu.
Koncepčním těžištěm návrhu je tabulové sklo s dichroickým efektem reagující na světlo. Vytváří dojem z neustálého pohybu, fasáda se díky němu mění každý den i roční dobu. Pět ze šesti pojednávaných ploch je rozděleno v přísně ortogonálním rastru. Jednotlivé tabule skla jsou vůči sobě systematicky nakloněné, čímž vytvářejí barevný dialog stínohry nejen samy mezi sebou, ale i s bezprostředním okolím. Největší z ploch zůstává zdánlivě prázdná, v průběhu času ji ale zaplňuje množství barevných odrazů trojúhelníkových skel kreslících pastelový obraz původních jizerskohorských jedlí tyčících se nad tolik typickými rašeliništi.
Bodově kotvené tabule skla s dichroickým efektem jsou vrstvené sendvičem folií, jsou tedy bezpečné a pro účely čistění fasády i demontovatelné. Dichroická vrstva umožňuje jinak bezbarvému sklu v závislosti na úhlu pohledu a typu světelného paprsku selektivně odrážet různé vlnové délky, zatímco jiné propustí. Mění se z odrazivého zlatého zrcadla na nenápadný závoj odrážející téměř neznatelně jemné barevné záblesky.
Neočekávané barevné stíny uvnitř přístavby jsou momentem překvapení vzbuzujícím touhu objevovat. Zapadající slunce zpoza domu věší na fasádu zdánlivé obrazy protějších fasád. Sklo na Pelantově schodišti vyvolává privilegovaný pocit radostné prchavosti a neustálé změny. Ve stejné síle dokáže být za obyčejně šedého dne ukázněnou architekturou. Barevné stíny stanovují denní dobu. Jen její měřítko a podobu si musí určit každý sám. Stačí být pravidelným pozorovatelem. A nebo se jen spokojit se zdánlivě přítomným okamžikem bez definice.
Tereza Šváchová
0 komentářů
přidat komentář
