Landscape festival Hradec Králové 2026
Městská akupunktura v Salonu republiky
Landscape Festival mění Hradec Králové v dočasnou laboratoř veřejného prostoru
Od začátku června do konce září vstupuje Landscape Festival do ulic, parků, vnitrobloků, na nábřeží i do opomíjených míst Hradce Králové. Dočasné architektonické a umělecké intervence zde nejsou pouze objekty k pozorování. Fungují jako otázky položené městu: jak dnes využíváme veřejný prostor, pro koho jej vytváříme a které jeho vrstvy jsme se dosud nenaučili vnímat?
Hradec Králové se po desetiletí opírá o přízvisko Salon republiky. Nezískal je však pouze díky jednotlivým stavbám Jana Kotěry, Josefa Gočára a dalších významných architektů. Jeho moderní podobu utvářela především schopnost města pracovat s dlouhodobou vizí a důsledně ji převádět do urbanistické struktury, architektury i veřejných prostranství. Důležitou roli přitom sehrál starosta František Ulrich, který dokázal propojit politickou odpovědnost s odborností a odvahou proměňovat město.
Historická pověst ovšem sama o sobě kvalitu současného městského prostředí nezaručuje. Také Hradec Králové dnes hledá odpovědi na otázky, které řeší většina evropských měst: jak nakládat s brownfieldy v blízkosti centra, jak znovu začlenit do života města opomíjené pozůstatky někdejší pevnosti, jak oživit veřejná prostranství na sídlištích a periferiích nebo jak lépe využít potenciál řek, parků a dopravních staveb. Neméně důležitá je potřeba posílit přítomnost současného umění ve veřejném prostoru a zapojovat obyvatele do úvah o jeho budoucí podobě.
Právě tato témata otevírá letošní Landscape festival. Mezinárodní projekt, který již třináct let propojuje krajinářskou architekturu, architekturu, výtvarné umění, design a environmentální témata, se v Hradci Králové stává dočasnou laboratoří města. Odbor hlavní architektky poskytuje festivalu odbornou spolupráci a statutární město jeho konání finančně podporuje.
Dočasnost jako metoda
Festivalové intervence nepřinášejí hotové odpovědi ani definitivní řešení. Vstupují do konkrétních míst v měřítku světelné instalace, lavičky, stolu, pavilonu, herního prvku nebo dočasné vyhlídky. Upozorňují na skrytý potenciál lokalit a umožňují vyzkoušet, jak by je bylo možné využívat jinak.
Dočasnost zde není omluvou pro provizorium, ale pracovní metodou. Dává prostor k experimentu, umožňuje sledovat reakce uživatelů a otevírá veřejnou diskusi ještě předtím, než vznikne definitivní zadání nebo nákladná investice.Některé zásahy mohou po skončení festivalu zmizet, jiné se přemístí nebo materiálově znovu využijí. Především by však měly zanechat novou zkušenost s místem.
Festivalová mapa proto nevede pouze po známých reprezentativních prostranstvích. Propojuje hlavní nádraží, Ulrichovo náměstí a nábřeží s Hostivítovou ulicí, sídlišti, prostory pod dopravními stavbami, bývalými vojenskými objekty i místy, která dosud zůstávala stranou veřejného zájmu.
Každodenní město v novém světle
(Očíslování obrázků se shoduje s číslováním instalací a výstav na festivalové mapě, kterou si je možné stáhnout z webu landscape-festival.cz, nebo si ji vyzvednout například v Galerii moderního umění, budovách Muzea východních Čech, RecyUpcy, Turistickém a informačním centru nebo na magistrátu)
Jedním z prvních míst, s nimiž se návštěvník Hradce setká, je hlavní vlakové nádraží. Světelná instalace In-pulse (obr. 01) Pavla Korbičky pracuje s devíti stropními světlíky monumentální odbavovací haly. Postupně se rozsvěcující linie propojují její pevný architektonický rastr a přenášejí do něj rytmus pohybu cestujících. Umělecký zásah přitom nesoutěží s meziválečnou architekturou, ale rozvíjí její vlastní geometrické a dynamické kvality.
Na Ulrichově náměstí vytvořila Dřevěná oáza (obr. 08) studia Prodesi/Domesi s výsadbami Petry Součkové místo pro posezení, stín a zeleň. Konstrukce z CLT panelů byla již dříve použita na Salonu dřevostaveb v Praze. V Hradci tak vedle možností současného stavění ze dřeva ukazuje také hodnotu opětovného využití konstrukcí a krásu materiálu, na němž se postupně zapisuje čas.
Pod stromy před hotelem Černigov vznikl Společný stůl (obr. 02), který navrhly studentky Katedry výtvarné kultury a textilní tvorby Univerzity Hradec Králové. Osm mobilních modulů lze skládat do různých sestav a využívat k práci, jídlu, hře i obyčejnému setkání. Zdánlivě jednoduchý zásah připomíná, že kvalitu veřejného prostoru neurčují jen velká urbanistická rozhodnutí, ale také možnost někde pohodlně pobýt a být s ostatními.
Podobným testem je HRA(D)HAD (obr. 16) studia Rehwaldt Landscape Architects v Hostivítově ulici. Barevná sestava odpočinkových platforem a stolů na stolní tenis reaguje především na potřeby studentů. Zkouší různé způsoby sezení, ležení, setkávání a hry a zároveň prověřuje, zda může být ulice nejen trasou, kterou lidé procházejí, ale také místem, kde chtějí zůstat.
Cihlový reliéf GRDC (obr. 06) Pavla Duška zase propojuje výtvarné dílo s každodenním užíváním. Režné zdivo a pískovec odkazují ke stavební kultuře moderního Hradce i k historii městského opevnění, objekt však zároveň slouží jako lavička. Hranice mezi uměním, architekturou a městským mobiliářem se zde záměrně stírá.
Paměť města není uzavřená kapitola: vojenské brownfieldy
Výraznou vrstvu festivalu představuje práce s historickou pamětí. Hradec Králové vznikal na půdorysu někdejší barokní pevnosti, jejíž pozůstatky jsou dnes současně kulturním dědictvím, přírodními enklávami i obtížně využitelnými vojenskými brownfieldy.
Na Pivovarské flošně vstupují Martin Kocourek a Kurt Gebauer do Pevnostního dialogu (obr. 24) prostřednictvím soch a objektů umístěných za mřížemi dochovaných prostor. Vojenská minulost se zde propojuje s přírodní sukcesí i zkušeností současného světa, v němž jsou válečné konflikty opět bezprostřední součástí veřejného prostoru a každodenních médií.
V prostoru Pajkrovy flošny vytvořilo ARN studio Vyhlídku bez výhledu (obr. 25). Konstrukce pracuje s principem vyhlídky, na jejímž konci však návštěvníka nečeká otevřené panorama, ale textová připomínka bitvy u Hradce Králové z roku 1866. Historická událost je zde nahlížena nikoli jako vojenský obraz velkých dějin, ale prostřednictvím zkušenosti konkrétního člověka.
Paměť města připomíná také výstavní pavilon Pocta MUDr. Ladislavu Vančurovi (obr. 18) na piazzettě před budovou krajského soudu. Dřevěná konstrukce evokující zahradní pergolu a mladá jabloň odkazují k soukromému světu vězeňského lékaře a odbojáře, který za okupace pomáhal vězněným. Pravidelný rytmus pavilonu zároveň reaguje na monumentalitu soudní budovy, převádí ji však do lidského měřítka zastavení, čtení a tiché osobní vzpomínky. Pavilon podle návrhu Šárky Dlouhé slouží jako dočasný výstavní prostor, v němž si kolemjdoucí mohou prohlédnout soutěžní návrhy pamětní desky věnované MUDr. Ladislavu Vančurovi.
Odlišný způsob práce s problematickým dědictvím představuje projekt Pes s ohnivýma očima (obr. 03) studia collcoll a jeho spoluautorek. Reaguje na betonový monument někdejší Galerie hrdinů a průkopníků socialistické práce mezi ulicí U Koruny a Sukovými sady. Namísto odstranění nepohodlné vrstvy minulosti hledá způsob, jak ji prostřednictvím současného uměleckého zásahu nově interpretovat.
Prostor pro děti, seniory i ty, kteří se chtějí koupat
Festival zároveň upozorňuje, že veřejný prostor není pro všechny stejně dostupný a srozumitelný. Kompenzační mobiliář (obr. 09) Pavlíny Jindrové reaguje na měřítko dětského návštěvníka, pro něhož zůstává vnitřek kašny Michala Gabriela skrytý. Drobné schůdky umožňují dětem vystoupat výš a stát se rovnocennými pozorovateli díla. Akupunkturní zásah odhaluje bariéru, které si dospělí často ani nevšimnou.
Intervence Metuje – Odlehčovací herna (obr. 30) kolektivu Hra_na se obrací k opačné věkové skupině. Ve spolupráci s domovem Arreta vzniká venkovní prostor pro seniory a osoby se sníženou soběstačností, doplněný o herní prvky, minigolf, schodový trenažér a mobiliář podporující pohyb i jemnou motoriku. Hravost zde není privilegiem dětí, ale přirozenou součástí života v každém věku.
Další zásahy obracejí pozornost k hradeckým řekám. Molo (obr. 10) studia Ehl & Koumar Architekti doplňuje labské nábřeží drobným přístřeškem pro čekání, rozhovor a pozorování života na vodě. Projekt Pláž (obr. 12) kolektivu Hra_na připoměl někdejší neformální využívání Eliščina nábřeží a prostřednictvím převlékací kabinky provokativně otevírá otázku, proč město obklopené vodou využívá svůj rekreační potenciál jen omezeně.
Z Benátek do Hradce
Mezinárodní rozměr festivalu zastupuje mimo jiné projekt In-Between (obr. 23) japonského studia SUNAKI, jehož autory jsou Toshikatsu Kiuchi a Taichi Sunayama. Hradecká instalace je rekompozicí díla představeného v japonském pavilonu na 19. bienále architektury v Benátkách. Elipsa vymezená 3D tištěnými hliněnými prvky, měděnou páskou, štěrkem a ocelí otevírá otázky vztahu mezi přírodním, umělým a kolektivním prostředím.
Renomovaní tvůrci i pohled nejmladší generace
Vedle etablovaných českých i zahraničních autorů dostávají výrazný prostor studenti a začínající tvůrci. Do programu se zapojují Univerzita Hradec Králové, Střední uměleckoprůmyslová škola sochařská a kamenická v Hořicích i studenti architektonických a uměleckých škol z Brna, Prahy a Ostravy. Festival tak nevytváří pouze přehlídku hotových děl, ale také prostředí pro mezigenerační spolupráci, workshopy a realizaci návrhů přímo v terénu.
Z centra do regionu: Červený Kostelec a Vlkov
Program navíc nekončí na hranicích krajského města. V Červeném Kostelci se v parku A. B. Svojsíka objevuje přenositelný dřevěný Pavilon Místa pro hru (obr. 32) studia Archwerk. Ve Vlkově pracuje Med Arkitekt s historií názvu obce prostřednictvím instalace Vlkovští vlci (obr. 33) a zároveň představuje proměnu původně technické vodní nádrže v pobytový prostor s molem, lávkou a litorálním pásem podporujícím biodiverzitu. Regionální přesah ukazuje, že témata obytnosti, identity a klimaticky citlivého plánování se netýkají pouze velkých měst.
Od festivalové intervence k dlouhodobé proměně
Nejzřetelněji se snaha překročit rámec jednorázové kulturní akce projevuje v Bidlově parku. Území na rozhraní obytných domů, škol, Gočárova okruhu a prostoru pod viaduktem je dlouhodobě vnímáno jako nedokončené a obtížně čitelné veřejné prostranství. Přesto má potenciál stát se důležitým městským parkem pro studenty, obyvatele okolních ulic, rodiny s dětmi i seniory.
Místo jednoduché festivalové instalace zde město navázalo širším participačním a analytickým procesem, který vede studio City Upgrade. Součástí jsou terénní mapování, ankety, rozhovory, setkání s obyvateli a workshopy se studenty okolních škol. Cílem je zjistit, jak lidé park skutečně využívají, co v něm považují za hodnotné, kde se necítí bezpečně a jaké aktivity nebo vybavení jim chybějí.
Jak najít ideální řešení?
Výsledkem nemá být pouze soupis přání, ale podklad pro budoucí koncepční studii a postupnou obnovu parku. Na získané podněty může navázat první fyzická intervence, například v prostoru pod mostem, jehož atmosféru by mohla proměnit práce se světlem, uměním nebo dočasnou architektonickou strukturou. Festival zde funguje jako katalyzátor dlouhodobějšího procesu: pomáhá místo zviditelnit, otevírá komunikaci mezi městem, školami a obyvateli a umožňuje první změny společně vyzkoušet.
Město jako společné dílo: veřejný prostor není kulisa, ale součást našeho každodenního života
Landscape festival v Hradci Králové není pouze letní přehlídkou architektury a umění. Prostřednictvím instalací, výstav, komentovaných procházek, workshopů a debat vytváří dočasnou veřejnou instituci rozprostřenou po celém městě. Připomíná, že veřejný prostor není pouhou kulisou mezi budovami, ale společnou infrastrukturou každodenního života.
Jednotlivé zásahy mohou být drobné a časově omezené. Jejich síla však spočívá ve schopnosti vyrušit zaběhnutý pohled, upozornit na přehlížené místo nebo zpřístupnit prostor lidem, na které se při jeho navrhování zapomnělo. Stejně jako akupunkturní body mohou i malé intervence ovlivnit způsob, jakým město vnímáme a používáme.
Hradec Králové byl v minulosti utvářen dlouhodobou vizí a odvahou své představy uskutečňovat. Letošní Landscape festival pokládá otázku, jak může podobná městská vize vznikat dnes – v dialogu architektů, umělců, samosprávy, institucí a především lidí, kteří ve městě žijí.
Landscape festival Hradec Králové 2026
červen–září 2026
Hradec Králové, Červený Kostelec a Vlkov
www.landscape-festival.cz
Landscape Festival mění Hradec Králové v dočasnou laboratoř veřejného prostoru
Od začátku června do konce září vstupuje Landscape Festival do ulic, parků, vnitrobloků, na nábřeží i do opomíjených míst Hradce Králové. Dočasné architektonické a umělecké intervence zde nejsou pouze objekty k pozorování. Fungují jako otázky položené městu: jak dnes využíváme veřejný prostor, pro koho jej vytváříme a které jeho vrstvy jsme se dosud nenaučili vnímat?
Hradec Králové se po desetiletí opírá o přízvisko Salon republiky. Nezískal je však pouze díky jednotlivým stavbám Jana Kotěry, Josefa Gočára a dalších významných architektů. Jeho moderní podobu utvářela především schopnost města pracovat s dlouhodobou vizí a důsledně ji převádět do urbanistické struktury, architektury i veřejných prostranství. Důležitou roli přitom sehrál starosta František Ulrich, který dokázal propojit politickou odpovědnost s odborností a odvahou proměňovat město.
Historická pověst ovšem sama o sobě kvalitu současného městského prostředí nezaručuje. Také Hradec Králové dnes hledá odpovědi na otázky, které řeší většina evropských měst: jak nakládat s brownfieldy v blízkosti centra, jak znovu začlenit do života města opomíjené pozůstatky někdejší pevnosti, jak oživit veřejná prostranství na sídlištích a periferiích nebo jak lépe využít potenciál řek, parků a dopravních staveb. Neméně důležitá je potřeba posílit přítomnost současného umění ve veřejném prostoru a zapojovat obyvatele do úvah o jeho budoucí podobě.
Právě tato témata otevírá letošní Landscape festival. Mezinárodní projekt, který již třináct let propojuje krajinářskou architekturu, architekturu, výtvarné umění, design a environmentální témata, se v Hradci Králové stává dočasnou laboratoří města. Odbor hlavní architektky poskytuje festivalu odbornou spolupráci a statutární město jeho konání finančně podporuje.
Dočasnost jako metoda
Festivalové intervence nepřinášejí hotové odpovědi ani definitivní řešení. Vstupují do konkrétních míst v měřítku světelné instalace, lavičky, stolu, pavilonu, herního prvku nebo dočasné vyhlídky. Upozorňují na skrytý potenciál lokalit a umožňují vyzkoušet, jak by je bylo možné využívat jinak.
Dočasnost zde není omluvou pro provizorium, ale pracovní metodou. Dává prostor k experimentu, umožňuje sledovat reakce uživatelů a otevírá veřejnou diskusi ještě předtím, než vznikne definitivní zadání nebo nákladná investice.Některé zásahy mohou po skončení festivalu zmizet, jiné se přemístí nebo materiálově znovu využijí. Především by však měly zanechat novou zkušenost s místem.
Festivalová mapa proto nevede pouze po známých reprezentativních prostranstvích. Propojuje hlavní nádraží, Ulrichovo náměstí a nábřeží s Hostivítovou ulicí, sídlišti, prostory pod dopravními stavbami, bývalými vojenskými objekty i místy, která dosud zůstávala stranou veřejného zájmu.
Každodenní město v novém světle
(Očíslování obrázků se shoduje s číslováním instalací a výstav na festivalové mapě, kterou si je možné stáhnout z webu landscape-festival.cz, nebo si ji vyzvednout například v Galerii moderního umění, budovách Muzea východních Čech, RecyUpcy, Turistickém a informačním centru nebo na magistrátu)
Jedním z prvních míst, s nimiž se návštěvník Hradce setká, je hlavní vlakové nádraží. Světelná instalace In-pulse (obr. 01) Pavla Korbičky pracuje s devíti stropními světlíky monumentální odbavovací haly. Postupně se rozsvěcující linie propojují její pevný architektonický rastr a přenášejí do něj rytmus pohybu cestujících. Umělecký zásah přitom nesoutěží s meziválečnou architekturou, ale rozvíjí její vlastní geometrické a dynamické kvality.
Na Ulrichově náměstí vytvořila Dřevěná oáza (obr. 08) studia Prodesi/Domesi s výsadbami Petry Součkové místo pro posezení, stín a zeleň. Konstrukce z CLT panelů byla již dříve použita na Salonu dřevostaveb v Praze. V Hradci tak vedle možností současného stavění ze dřeva ukazuje také hodnotu opětovného využití konstrukcí a krásu materiálu, na němž se postupně zapisuje čas.
Pod stromy před hotelem Černigov vznikl Společný stůl (obr. 02), který navrhly studentky Katedry výtvarné kultury a textilní tvorby Univerzity Hradec Králové. Osm mobilních modulů lze skládat do různých sestav a využívat k práci, jídlu, hře i obyčejnému setkání. Zdánlivě jednoduchý zásah připomíná, že kvalitu veřejného prostoru neurčují jen velká urbanistická rozhodnutí, ale také možnost někde pohodlně pobýt a být s ostatními.
Podobným testem je HRA(D)HAD (obr. 16) studia Rehwaldt Landscape Architects v Hostivítově ulici. Barevná sestava odpočinkových platforem a stolů na stolní tenis reaguje především na potřeby studentů. Zkouší různé způsoby sezení, ležení, setkávání a hry a zároveň prověřuje, zda může být ulice nejen trasou, kterou lidé procházejí, ale také místem, kde chtějí zůstat.
Cihlový reliéf GRDC (obr. 06) Pavla Duška zase propojuje výtvarné dílo s každodenním užíváním. Režné zdivo a pískovec odkazují ke stavební kultuře moderního Hradce i k historii městského opevnění, objekt však zároveň slouží jako lavička. Hranice mezi uměním, architekturou a městským mobiliářem se zde záměrně stírá.
Paměť města není uzavřená kapitola: vojenské brownfieldy
Výraznou vrstvu festivalu představuje práce s historickou pamětí. Hradec Králové vznikal na půdorysu někdejší barokní pevnosti, jejíž pozůstatky jsou dnes současně kulturním dědictvím, přírodními enklávami i obtížně využitelnými vojenskými brownfieldy.
Na Pivovarské flošně vstupují Martin Kocourek a Kurt Gebauer do Pevnostního dialogu (obr. 24) prostřednictvím soch a objektů umístěných za mřížemi dochovaných prostor. Vojenská minulost se zde propojuje s přírodní sukcesí i zkušeností současného světa, v němž jsou válečné konflikty opět bezprostřední součástí veřejného prostoru a každodenních médií.
V prostoru Pajkrovy flošny vytvořilo ARN studio Vyhlídku bez výhledu (obr. 25). Konstrukce pracuje s principem vyhlídky, na jejímž konci však návštěvníka nečeká otevřené panorama, ale textová připomínka bitvy u Hradce Králové z roku 1866. Historická událost je zde nahlížena nikoli jako vojenský obraz velkých dějin, ale prostřednictvím zkušenosti konkrétního člověka.
Paměť města připomíná také výstavní pavilon Pocta MUDr. Ladislavu Vančurovi (obr. 18) na piazzettě před budovou krajského soudu. Dřevěná konstrukce evokující zahradní pergolu a mladá jabloň odkazují k soukromému světu vězeňského lékaře a odbojáře, který za okupace pomáhal vězněným. Pravidelný rytmus pavilonu zároveň reaguje na monumentalitu soudní budovy, převádí ji však do lidského měřítka zastavení, čtení a tiché osobní vzpomínky. Pavilon podle návrhu Šárky Dlouhé slouží jako dočasný výstavní prostor, v němž si kolemjdoucí mohou prohlédnout soutěžní návrhy pamětní desky věnované MUDr. Ladislavu Vančurovi.
Odlišný způsob práce s problematickým dědictvím představuje projekt Pes s ohnivýma očima (obr. 03) studia collcoll a jeho spoluautorek. Reaguje na betonový monument někdejší Galerie hrdinů a průkopníků socialistické práce mezi ulicí U Koruny a Sukovými sady. Namísto odstranění nepohodlné vrstvy minulosti hledá způsob, jak ji prostřednictvím současného uměleckého zásahu nově interpretovat.
Prostor pro děti, seniory i ty, kteří se chtějí koupat
Festival zároveň upozorňuje, že veřejný prostor není pro všechny stejně dostupný a srozumitelný. Kompenzační mobiliář (obr. 09) Pavlíny Jindrové reaguje na měřítko dětského návštěvníka, pro něhož zůstává vnitřek kašny Michala Gabriela skrytý. Drobné schůdky umožňují dětem vystoupat výš a stát se rovnocennými pozorovateli díla. Akupunkturní zásah odhaluje bariéru, které si dospělí často ani nevšimnou.
Intervence Metuje – Odlehčovací herna (obr. 30) kolektivu Hra_na se obrací k opačné věkové skupině. Ve spolupráci s domovem Arreta vzniká venkovní prostor pro seniory a osoby se sníženou soběstačností, doplněný o herní prvky, minigolf, schodový trenažér a mobiliář podporující pohyb i jemnou motoriku. Hravost zde není privilegiem dětí, ale přirozenou součástí života v každém věku.
Další zásahy obracejí pozornost k hradeckým řekám. Molo (obr. 10) studia Ehl & Koumar Architekti doplňuje labské nábřeží drobným přístřeškem pro čekání, rozhovor a pozorování života na vodě. Projekt Pláž (obr. 12) kolektivu Hra_na připoměl někdejší neformální využívání Eliščina nábřeží a prostřednictvím převlékací kabinky provokativně otevírá otázku, proč město obklopené vodou využívá svůj rekreační potenciál jen omezeně.
Z Benátek do Hradce
Mezinárodní rozměr festivalu zastupuje mimo jiné projekt In-Between (obr. 23) japonského studia SUNAKI, jehož autory jsou Toshikatsu Kiuchi a Taichi Sunayama. Hradecká instalace je rekompozicí díla představeného v japonském pavilonu na 19. bienále architektury v Benátkách. Elipsa vymezená 3D tištěnými hliněnými prvky, měděnou páskou, štěrkem a ocelí otevírá otázky vztahu mezi přírodním, umělým a kolektivním prostředím.
Renomovaní tvůrci i pohled nejmladší generace
Vedle etablovaných českých i zahraničních autorů dostávají výrazný prostor studenti a začínající tvůrci. Do programu se zapojují Univerzita Hradec Králové, Střední uměleckoprůmyslová škola sochařská a kamenická v Hořicích i studenti architektonických a uměleckých škol z Brna, Prahy a Ostravy. Festival tak nevytváří pouze přehlídku hotových děl, ale také prostředí pro mezigenerační spolupráci, workshopy a realizaci návrhů přímo v terénu.
Z centra do regionu: Červený Kostelec a Vlkov
Program navíc nekončí na hranicích krajského města. V Červeném Kostelci se v parku A. B. Svojsíka objevuje přenositelný dřevěný Pavilon Místa pro hru (obr. 32) studia Archwerk. Ve Vlkově pracuje Med Arkitekt s historií názvu obce prostřednictvím instalace Vlkovští vlci (obr. 33) a zároveň představuje proměnu původně technické vodní nádrže v pobytový prostor s molem, lávkou a litorálním pásem podporujícím biodiverzitu. Regionální přesah ukazuje, že témata obytnosti, identity a klimaticky citlivého plánování se netýkají pouze velkých měst.
Od festivalové intervence k dlouhodobé proměně
Nejzřetelněji se snaha překročit rámec jednorázové kulturní akce projevuje v Bidlově parku. Území na rozhraní obytných domů, škol, Gočárova okruhu a prostoru pod viaduktem je dlouhodobě vnímáno jako nedokončené a obtížně čitelné veřejné prostranství. Přesto má potenciál stát se důležitým městským parkem pro studenty, obyvatele okolních ulic, rodiny s dětmi i seniory.
Místo jednoduché festivalové instalace zde město navázalo širším participačním a analytickým procesem, který vede studio City Upgrade. Součástí jsou terénní mapování, ankety, rozhovory, setkání s obyvateli a workshopy se studenty okolních škol. Cílem je zjistit, jak lidé park skutečně využívají, co v něm považují za hodnotné, kde se necítí bezpečně a jaké aktivity nebo vybavení jim chybějí.
Jak najít ideální řešení?
Výsledkem nemá být pouze soupis přání, ale podklad pro budoucí koncepční studii a postupnou obnovu parku. Na získané podněty může navázat první fyzická intervence, například v prostoru pod mostem, jehož atmosféru by mohla proměnit práce se světlem, uměním nebo dočasnou architektonickou strukturou. Festival zde funguje jako katalyzátor dlouhodobějšího procesu: pomáhá místo zviditelnit, otevírá komunikaci mezi městem, školami a obyvateli a umožňuje první změny společně vyzkoušet.
Město jako společné dílo: veřejný prostor není kulisa, ale součást našeho každodenního života
Landscape festival v Hradci Králové není pouze letní přehlídkou architektury a umění. Prostřednictvím instalací, výstav, komentovaných procházek, workshopů a debat vytváří dočasnou veřejnou instituci rozprostřenou po celém městě. Připomíná, že veřejný prostor není pouhou kulisou mezi budovami, ale společnou infrastrukturou každodenního života.
Jednotlivé zásahy mohou být drobné a časově omezené. Jejich síla však spočívá ve schopnosti vyrušit zaběhnutý pohled, upozornit na přehlížené místo nebo zpřístupnit prostor lidem, na které se při jeho navrhování zapomnělo. Stejně jako akupunkturní body mohou i malé intervence ovlivnit způsob, jakým město vnímáme a používáme.
Hradec Králové byl v minulosti utvářen dlouhodobou vizí a odvahou své představy uskutečňovat. Letošní Landscape festival pokládá otázku, jak může podobná městská vize vznikat dnes – v dialogu architektů, umělců, samosprávy, institucí a především lidí, kteří ve městě žijí.
Landscape festival Hradec Králové 2026
červen–září 2026
Hradec Králové, Červený Kostelec a Vlkov
www.landscape-festival.cz
0 komentářů
přidat komentář
