Administrativní budova BVV
Rozmach brněnských veletrhů ve druhé půli padesátých let si vyžádal nové urbanistické řešení prostoru výstaviště a jeho celkové rozšíření. Spolu s nově vytvářenými osami areálu a současně stavěnými pavilony, mezi nimiž dominuje pavilon Z, vzniká i výšková administrativní budova BVV.
Stavba navazuje svojí nižší, jednopatrovou částí na starší oblouk, s nímž vymezuje velkoryse dimenzované kruhové vstupní prostranství. Dvanáctipodlažní blok je pak umístěn podélnou stranou kolmo k tomuto kruhu a hlavním vstupem na úzkém průčelí směřuje do jeho středu. Zároveň uzavírá několik pohledových os z výstaviště, z ulice Křížkovského i od Mendlova náměstí.
Konstrukci tvoří železobetonové rámy s rozponem 6x6 m v případě dvoupodlažní budovy, u výškové části je to 7,5x3 m s krakorci 2,5 m na obou stranách.
V obloukovém křídle se nacházelo cizinecké středisko s pobočkami Aerolinií a Čedoku, bankou, směnárnou a dalšími službami. Reprezentativní hala přes dvě podlaží se otevírá zalamovanou stěnou do atria a parkově upravených teras za budovou. Mezi vysokými okny jsou kolmo začleněny pilíře, zvenčí odhalující režné zdivo, zevnitř obložené říčními kameny. Podlaha tu byla provedena ze čtyřbarevného terrazza dramatických tvarů a křivek, podobně jako některé stěny. Subtilní točité schodiště, vyrůstající z kruhové (dříve vodní) nádrže, vede do prvního patra a na galerii obepínající halu, kde se nacházely kanceláře ředitelství veletrhů [1].
I další místnosti v úrovni spodních podlaží zdobily "bruselské roztržitosti". Podlahu ve vstupní hale hlavní části tvořily obrazce ze tří druhů kamene. Přemíra dekorací na některých místech vzbuzovala kritiku, naproti tomu konferenční sál působil elegantně: jeho "čistý, jednoduchý prostor s kovovým stolem, opatřeným deskou z černého, leštěného belgického mramoru, zelený koberec, fialová křesla, dřevěné obložení stěny proti oknům a gobelin na bílé čelní stěně vytvářejí slavnostní atmosféru"[2]. V chodbě prvního patra je rozsáhlá dekorativní stěna (3x8m) kombinující techniku mozaiky a sgrafita s vkládanými proužky barevných kovů od Oldřicha Vašicy. Unikátní fotografická výzdoba kinosálu v úrovni prvního a druhého patra vznikla přenesením obrazu z negativu přímo do omítky. Na projektování interiérů včetně originálního nábytku se podílel především architekt stavby Miroslav Spurný a Antonín Ševčík.
Z podnože společenských místností potom ční vlastní výšková budova. Ve třetím až desátém patře leží kanceláře, umístěné jednoduchým způsobem podél středové chodby, jedenácté patro slouží jako vyhlídková terasa. Podle původního záměru autora však mělo být provedeno ještě nejméně o tři podlaží více [3]. Komunikaci zajišťují výtahy a schodiště, umístěné na straně vstupu, na opačném konci je později přistavěné, oddělené požární schodiště.
Navenek se tato vysoká a relativně úzká část vyznačuje prosklenými plochami v prostoru kanceláří, na nichž byla dříve okna v horizontálních pásech zasazená do hliníkové kostry. Svým výrazem předznamenávaly pozdější lehké zavěšené fasádní stěny [4]. Při rekonstrukci budovy v devadesátých letech byly nahrazeny technicky vhodnějšími, přičemž se změnil i celkový vzhled. Vrchol stavby korunuje efektní zastřešení vyhlídkové terasy.
Po krátké etapě historizující architektury se na konci 50. let objevují objekty naprosto odlišné formy i funkce. Jsou to například výstavní pavilony, administrativní centra, výškové stavby apod. Správní budova BVV vzniká de facto ve stejné době jako proslulý československý pavilon pro Expo 58 v Bruselu. Přispěla k oživení brněnské architektury a stala se jednou z dominant zdejšího výstaviště. Hrubá stavba byla po odšalování považována dokonce za nejzajímavější výtvarný exponát mezinárodních veletrhů v roce 1959 [5]. Moderní výraz této budovy je navíc umocněn kontrastem s pompézní monumentalitou rozlehlého vstupního prostranství
1) Správní budova mezinárodních veletrhů v Brně, Architektura ČSR 1961, str. 111.
2) Ivan Ruller, recenze na správní budovu BVV v časopise Architektura ČSR 1961, str. 114.
3) Ivan Ruller, viz pozn. 2), str. 112.
4) Radomíra Sedláková, 20. století české architektury, 2006, str. 146.
5) Ivan Ruller, viz pozn. 2), str. 116.
Stavba navazuje svojí nižší, jednopatrovou částí na starší oblouk, s nímž vymezuje velkoryse dimenzované kruhové vstupní prostranství. Dvanáctipodlažní blok je pak umístěn podélnou stranou kolmo k tomuto kruhu a hlavním vstupem na úzkém průčelí směřuje do jeho středu. Zároveň uzavírá několik pohledových os z výstaviště, z ulice Křížkovského i od Mendlova náměstí.
Konstrukci tvoří železobetonové rámy s rozponem 6x6 m v případě dvoupodlažní budovy, u výškové části je to 7,5x3 m s krakorci 2,5 m na obou stranách.
V obloukovém křídle se nacházelo cizinecké středisko s pobočkami Aerolinií a Čedoku, bankou, směnárnou a dalšími službami. Reprezentativní hala přes dvě podlaží se otevírá zalamovanou stěnou do atria a parkově upravených teras za budovou. Mezi vysokými okny jsou kolmo začleněny pilíře, zvenčí odhalující režné zdivo, zevnitř obložené říčními kameny. Podlaha tu byla provedena ze čtyřbarevného terrazza dramatických tvarů a křivek, podobně jako některé stěny. Subtilní točité schodiště, vyrůstající z kruhové (dříve vodní) nádrže, vede do prvního patra a na galerii obepínající halu, kde se nacházely kanceláře ředitelství veletrhů [1].
I další místnosti v úrovni spodních podlaží zdobily "bruselské roztržitosti". Podlahu ve vstupní hale hlavní části tvořily obrazce ze tří druhů kamene. Přemíra dekorací na některých místech vzbuzovala kritiku, naproti tomu konferenční sál působil elegantně: jeho "čistý, jednoduchý prostor s kovovým stolem, opatřeným deskou z černého, leštěného belgického mramoru, zelený koberec, fialová křesla, dřevěné obložení stěny proti oknům a gobelin na bílé čelní stěně vytvářejí slavnostní atmosféru"[2]. V chodbě prvního patra je rozsáhlá dekorativní stěna (3x8m) kombinující techniku mozaiky a sgrafita s vkládanými proužky barevných kovů od Oldřicha Vašicy. Unikátní fotografická výzdoba kinosálu v úrovni prvního a druhého patra vznikla přenesením obrazu z negativu přímo do omítky. Na projektování interiérů včetně originálního nábytku se podílel především architekt stavby Miroslav Spurný a Antonín Ševčík.
Z podnože společenských místností potom ční vlastní výšková budova. Ve třetím až desátém patře leží kanceláře, umístěné jednoduchým způsobem podél středové chodby, jedenácté patro slouží jako vyhlídková terasa. Podle původního záměru autora však mělo být provedeno ještě nejméně o tři podlaží více [3]. Komunikaci zajišťují výtahy a schodiště, umístěné na straně vstupu, na opačném konci je později přistavěné, oddělené požární schodiště.
Navenek se tato vysoká a relativně úzká část vyznačuje prosklenými plochami v prostoru kanceláří, na nichž byla dříve okna v horizontálních pásech zasazená do hliníkové kostry. Svým výrazem předznamenávaly pozdější lehké zavěšené fasádní stěny [4]. Při rekonstrukci budovy v devadesátých letech byly nahrazeny technicky vhodnějšími, přičemž se změnil i celkový vzhled. Vrchol stavby korunuje efektní zastřešení vyhlídkové terasy.
Po krátké etapě historizující architektury se na konci 50. let objevují objekty naprosto odlišné formy i funkce. Jsou to například výstavní pavilony, administrativní centra, výškové stavby apod. Správní budova BVV vzniká de facto ve stejné době jako proslulý československý pavilon pro Expo 58 v Bruselu. Přispěla k oživení brněnské architektury a stala se jednou z dominant zdejšího výstaviště. Hrubá stavba byla po odšalování považována dokonce za nejzajímavější výtvarný exponát mezinárodních veletrhů v roce 1959 [5]. Moderní výraz této budovy je navíc umocněn kontrastem s pompézní monumentalitou rozlehlého vstupního prostranství
1) Správní budova mezinárodních veletrhů v Brně, Architektura ČSR 1961, str. 111.
2) Ivan Ruller, recenze na správní budovu BVV v časopise Architektura ČSR 1961, str. 114.
3) Ivan Ruller, viz pozn. 2), str. 112.
4) Radomíra Sedláková, 20. století české architektury, 2006, str. 146.
5) Ivan Ruller, viz pozn. 2), str. 116.
0 comments
add comment
