Après-ski Kraličák
Experiment pod Králickým Sněžníkem. Lídí, co do něčeho takového jdou není v Česku moc, ale vždycky mně potěší, když se s nima setkáme.
Prásk! Oči se otevřou do úplného procitnutí. 4:40, takhle jedu už čtvrtý týden. Vstávám, přikládám do krbu a jdu nahoru, abych nespavost nepřenášel na zbytek rodiny. Dnes se vracím do Hynčic pod Sušinou, na kraj světa pod Králickým Sněžníkem. Spieglitzer Schneeberg. Sudety. Vykořeněný kraj co se z následků druhý světový dodnes nesebral. Teď má šanci - z kombinace farmaření a lyžování tu ve dvou údolích roste areál, kde nezažijete frontu na vlek. Na třech místech naráz stavíme dřevěné kopule pro aprés-ski bary.To je můj úkol. Proto ta nespavost.
Zbalit věci, nářadí, opravit urvanou zástěrku na Bručounovi. Bručoun je letitý Land Rover Martina Rajniše. Z včerejší návštěvy Duchcova jsem přijel pozdě a mechanik už nemoh. Tak je to na mně. Velká podložka a vázací drát. Na desátou mám být v aťáku. Dnes končí "Týden v realitě" - pracovní stáž pro studenty architektury. Klára kreslila Duchcovskou Marínu k budoucímu Moři Klidu a kráčející rozhlednu k Českému Brodu. Vypadá, že ji to bavilo.
Plně naloženého Defendera nechávám v Letňanech, dál jedu metrem. Zpoždění hodinu, navíc jsem zapomněl hodit na střechu štafle. Herdek. V atelieru lehký šok. "Mančaft" si chce promluvit - prý se málo vídáme a vyděláme si tak tak na nájem. Bodejť, když všichni ostatní studujou a mají nejvýš dva dny v týdnu na atelierovou práci. Trčet k tomu tři týdny v Hynčicích je jak věčnost. V Česku se skoro nestaví, s osmi realizacema za rok jsme na tom vlastně furt dobře. Tohle povídání přesouvám na příští středu. Musíme dorazit běžící projekty a nachystat se na cestu.
V Monteku zašantročili půl kilometru lana. V Celtimě finišujou s výrobou plachet, přivezou mi je zítra po vlastní ose. To zdá se funguje. Jedu vyzvednout dvě nové akuvrtačky, v mraze odešly baterky a sklíčidlo. V pátek mají do čtyř, v 16:10 se už nechytám. Herdek. Vemu naše Metábko, stejně musím pro ty štafle... Volají z Monteka, lano se našlo. Je na firmě. Tak ještě do Vinoře, další hodina včudu. V sedm nabírám Hanku a Ondřeje na Ponte Negro. Fakt mám pocit že vyplouvám na moře. Z týmu znám jen čtyři: Tom, Folťas, Hanka od nás z Archwerku a Ondra co už tam byl. Ostatní jsou narychlo sehnaní studenti architektury z Liberce. Pirátská posádka, anebo stavební huť.
Cesta do Hradce je OK, všude sníh. Bručoun netopí. Přistupuje Adam. Foltýnek se svou posádkou jsou hodinu cesty napřed. Volá Tom, máme je vyzvednout v Zábřehu. Prý srážka na přejezdu a neodhadnutelné zpoždění vlaku. Kafe. Tady se láme civilizace. Dál na Východ nejsou skoro žádné pumpy a vůbec žádné mekdonaldy. Zato krásná městečka. Probíjíme se přes Orlické hory - Vamberk - Žamberk - Červená Voda. Sněhové jazyky Bručounovi nevadí, zato po dlouhé cestě začlo něco hučet v motoru. Snižuju otáčky, je to trochu lepší. V Zábřehu jsme před půlnocí. Na nádraží chcíp pes. Vlak s klukama se vrátil z Řečan do Kolína. Zní to jak blbej vtip, to bude nadlouho.
Kolem kulturáku je živo. Podroušené skupinky se motají kolem, před schodama se schyluje k rvačce. Jdem dovnitř. Vy jste ze Sulka? Ne ... ehm. Jdem dál, evidentně je jim to jedno. Na pódiu kytara, basa, bicí, zábava v plném proudu. "Ahoj, já jsem Milan, servisák. Tebe neznám, kde děláš?" Týpek odvádí Hanku na parket. Tak to jsem nezvlád, od příští písničky radši furt tancujem. Parket se vyprazdňuje. V pohorkách jsem dost nápadnej. Pogo a rock´n roll do dvou do rána.
Další azyl v zakouřeném nonstopu. Kluci jsou konečně tady. Vzhůru do hor, v pěti se už dá Bručoun docela zadýchat. Na Spartaku je tma, klíče jsou na zadním kole Foltýnkova Žluťáska. Tak tohle byla skoro čtyřiadvacítka. Na pokojí spí shaper Erik u spuštěného fejsbuku. Promazávám zaseklé sklíčidlo, vrní jako bubínek koltu. Vrtaček bude zítra dost. Vstáváme v šest a za dva, maximálně tři dny ty bary dokončíme.
Prásk! Oči se otevřou do úplného procitnutí. 4:40, takhle jedu už čtvrtý týden. Vstávám, přikládám do krbu a jdu nahoru, abych nespavost nepřenášel na zbytek rodiny. Dnes se vracím do Hynčic pod Sušinou, na kraj světa pod Králickým Sněžníkem. Spieglitzer Schneeberg. Sudety. Vykořeněný kraj co se z následků druhý světový dodnes nesebral. Teď má šanci - z kombinace farmaření a lyžování tu ve dvou údolích roste areál, kde nezažijete frontu na vlek. Na třech místech naráz stavíme dřevěné kopule pro aprés-ski bary.To je můj úkol. Proto ta nespavost.
Zbalit věci, nářadí, opravit urvanou zástěrku na Bručounovi. Bručoun je letitý Land Rover Martina Rajniše. Z včerejší návštěvy Duchcova jsem přijel pozdě a mechanik už nemoh. Tak je to na mně. Velká podložka a vázací drát. Na desátou mám být v aťáku. Dnes končí "Týden v realitě" - pracovní stáž pro studenty architektury. Klára kreslila Duchcovskou Marínu k budoucímu Moři Klidu a kráčející rozhlednu k Českému Brodu. Vypadá, že ji to bavilo.
Plně naloženého Defendera nechávám v Letňanech, dál jedu metrem. Zpoždění hodinu, navíc jsem zapomněl hodit na střechu štafle. Herdek. V atelieru lehký šok. "Mančaft" si chce promluvit - prý se málo vídáme a vyděláme si tak tak na nájem. Bodejť, když všichni ostatní studujou a mají nejvýš dva dny v týdnu na atelierovou práci. Trčet k tomu tři týdny v Hynčicích je jak věčnost. V Česku se skoro nestaví, s osmi realizacema za rok jsme na tom vlastně furt dobře. Tohle povídání přesouvám na příští středu. Musíme dorazit běžící projekty a nachystat se na cestu.
V Monteku zašantročili půl kilometru lana. V Celtimě finišujou s výrobou plachet, přivezou mi je zítra po vlastní ose. To zdá se funguje. Jedu vyzvednout dvě nové akuvrtačky, v mraze odešly baterky a sklíčidlo. V pátek mají do čtyř, v 16:10 se už nechytám. Herdek. Vemu naše Metábko, stejně musím pro ty štafle... Volají z Monteka, lano se našlo. Je na firmě. Tak ještě do Vinoře, další hodina včudu. V sedm nabírám Hanku a Ondřeje na Ponte Negro. Fakt mám pocit že vyplouvám na moře. Z týmu znám jen čtyři: Tom, Folťas, Hanka od nás z Archwerku a Ondra co už tam byl. Ostatní jsou narychlo sehnaní studenti architektury z Liberce. Pirátská posádka, anebo stavební huť.
Cesta do Hradce je OK, všude sníh. Bručoun netopí. Přistupuje Adam. Foltýnek se svou posádkou jsou hodinu cesty napřed. Volá Tom, máme je vyzvednout v Zábřehu. Prý srážka na přejezdu a neodhadnutelné zpoždění vlaku. Kafe. Tady se láme civilizace. Dál na Východ nejsou skoro žádné pumpy a vůbec žádné mekdonaldy. Zato krásná městečka. Probíjíme se přes Orlické hory - Vamberk - Žamberk - Červená Voda. Sněhové jazyky Bručounovi nevadí, zato po dlouhé cestě začlo něco hučet v motoru. Snižuju otáčky, je to trochu lepší. V Zábřehu jsme před půlnocí. Na nádraží chcíp pes. Vlak s klukama se vrátil z Řečan do Kolína. Zní to jak blbej vtip, to bude nadlouho.
Kolem kulturáku je živo. Podroušené skupinky se motají kolem, před schodama se schyluje k rvačce. Jdem dovnitř. Vy jste ze Sulka? Ne ... ehm. Jdem dál, evidentně je jim to jedno. Na pódiu kytara, basa, bicí, zábava v plném proudu. "Ahoj, já jsem Milan, servisák. Tebe neznám, kde děláš?" Týpek odvádí Hanku na parket. Tak to jsem nezvlád, od příští písničky radši furt tancujem. Parket se vyprazdňuje. V pohorkách jsem dost nápadnej. Pogo a rock´n roll do dvou do rána.
Další azyl v zakouřeném nonstopu. Kluci jsou konečně tady. Vzhůru do hor, v pěti se už dá Bručoun docela zadýchat. Na Spartaku je tma, klíče jsou na zadním kole Foltýnkova Žluťáska. Tak tohle byla skoro čtyřiadvacítka. Na pokojí spí shaper Erik u spuštěného fejsbuku. Promazávám zaseklé sklíčidlo, vrní jako bubínek koltu. Vrtaček bude zítra dost. Vstáváme v šest a za dva, maximálně tři dny ty bary dokončíme.
kloda.blog.respekt, 14.12.2012
0 comments
add comment
