Didden Village

„Didden Village. The first realization in MVRDV's hometown will be a rooftop house extension.
On top of an existing monumental house and atelier, the demanded bedrooms are positioned as separate houses, optimizing every member of the family his or her privacy. The houses are distributed in such way that a series of plazas, streets and alleys appear, as a mini village on top of the building. Parapet walls with windows surround the new village. Trees, tables, open air showers and benches are added, optimizing the roof top life. By finishing all elements with a blue poly-urethane coating a new 'heaven' appears.
It creates a crown on top of the monument. This addition can be seen as a prototype for a further densification of the old and existing city. It adds a roof life to the city. It explores the needed costs for the beams, the infrastructure, the extra finishing, that aims to be lower then equivalent groundprize.“

KM3 - Excursions on Capacities, Actar 2005, p. 74

Štěstí přeje připraveným. Ještě před snídaní jsem se byl na místo podívat pěšky, abychom zde po prohlídce bienále nebloudili autem v labyrintu jednosměrek. Zaparkovat se nám podařilo blízko parku s vodním kanálem a vydali jsme se k ateliéru ulicí lemovanou vzrostlými stromy, jejichž koruny se vzájemně proplétaly a tvořili nad silnicí mohutnou klenbu. Severozápadní část Rotterdamu, kde se nachází také studio Sjoerd Didden, tvoří tří až čtyřpatrové domy z režného zdiva. Panuje zde monotónnost. Jeden dům je jako druhý, ale přesto má tato oblast daleko přívětivější tvář než urbanisticky zpackané centrum města. Modrá nástavba třípodlažního cihlového domu je vidět už zdálky. Z jedné strany ulice pohledům brání koruny stromů. Z druhé strany je situace o trochu lepší, ale je vidět jen masivní modrá stěna a za ní se rýsující ikonické obrazy domků se sedlovými střechami. Chceme zažít koncept z co největší blízky. Nemusíme ani zvonit. Ze dveří se vyrojil rozjařený hlouček, který vyprovázela majitelka a manželka vlasového vizážisty Sjoerd Diddena. Stylově jsme popadli příležitost za pačesy a domluvili si s ní krátkou prohlídku celého domu. Asi už je na podobné návštěvy zvyklá. Poslední únorový den, kdy byl projekt dokončen, uspořádali pro všechny zájemce i náhodné kolemjdoucí den otevřených dveří. Na tento den čekal Winy Maas se svými dvěma společníky dlouhých šestnáct let. Až nyní se jim podařilo zrealizovat některý ze svých projektů také ve svém domovském městě.
Prohlídku začínáme v horním bytě. Do obou ateliérů nahlédneme až při zpáteční cestě. Na schodišti visí zarámovaný obraz, který tvoří axonometrie střešní nástavby rozložená na jednotlivé stavební části. Dispozice horního patra stávajícího domu byla celá vybourána. Rodina se dvěma dospívajícími chlapci se již nechtěla tísnit v malých místnostech. Dispozice jim nevyhovovala možná i pro to, že dům vlastně nikdy nabyl určen k bydlení. Původně byl postaven jako krejčovská dílna, kde se jednotlivé části oděvů dopravovaly mezi patry pomocí malého výtahu. Patra nebyly rozčleněny a MVRDV to vše pouze navrátilo do původního stavu. Do kompletně vyčištěného půdorysu obytného patra zasadili architekti pouze dvě nové hmoty - točitá schodiště vedoucí přímo do ložnice a dětských pokojů. Spirály jednotlivých schodišť se vyšroubovávají ze stropu a podlahy se nijak nedotýkají. Užší válec válec vede do ložnice rodičů. Daleko zajímavější je druhé schodiště. Do jednoho objemu jsou zapletená dvě schodiště. Každé vede do jednoho dětského pokoje. V zrcadle uprostřed obou schodišť je pověšen červený provaz pro rychlé slanění z pokojů dolů.
Nadstavbu pojmenovanou Didden Village (vesnice Didden) tvoří 120 m² velká terasa lemovaná vysokou zdí se dvěma stromy, dvěma dvorky s lavičkami a dvěma domky. Rodina získala navíc 45 m² obytné plochy. Všechno je zvenku laděno do modra. Když se majitelky ptám, jestli má ráda Yvese Kleina, lakonicky mi odpoví, že první návrhy MVRDV byly modré a ona neměla potřebu to nikterak měnit. Modrá je barva oblohy. Jedny z prvních skic MVRDV připomínaly oblohu podstatně více. Celá střešní platforma byla zvlněnou modrou krajinou s kruhovými otvory oken. Takový oblak vznášející se nad domem nebo kus modrého z nebe přenesený na zem. Forma nástaveb se později racionalizovala, ale budit zájem nepřestala. Uvnitř střešních domků převládá uklidňující odstín světlých dřevěných desek. Jen koupelna rodičů je rozžhavena hezky do ruda a posuvná dělící příčka v dětském pokoji je celá žlutá. Domek pro děti je navržen jako dvě k sobě přilepené hmoty. Jsou přepatrovány a v horní části připomínající stan jsou postele. Pokoje obou chlapců nejsou propojeny pouze posuvnou skříní dole, ale i dvěma protilehlými okny na střeše.
Schodištěm z dětských pokojů jsme sešli nazpět do obývací části (nikdo neměl odvahu spustit se po laně) a chystali se odchodu. Paní domu nám ještě pod rodinným portrétem ukázala stůl od Bořka Šípka a krátce uvedla do dílny svého manžela, kde vznikají různé paruky pro filmové projekty a divadelní představení. Největší překvapení však čekalo v přízemí. Kde mají normální rodiny garáž, byl dočasně “zaparkovaný“ čtvrtohorní nosorožec v životní velikosti, což jen umocnilo návštěvu u neobyčejné rodiny v neobyčejném domě. (pš)