Jacob-und-Wilhelm-Grimm-Zentrum

V říjnu 2009, po více jak 180 letech provizoria, mohla Humboldtova univerzita přestěhovat svoje knihovny do centrální budovy stojící u železničního viaduktu nedaleko berlínské Friedrichstrasse. Výsledná podoba nové knihovny vychází z vítězného projektu Maxe Dudlera ze září 2004. S německou přesností byl dodržen jak časový harmonogram, tak i rozpočet stavby. Knihovna s 2,5 milionu svazků nabízí celkem 1250 pracovních míst (500 z nich vybaveno počítači) rozdělených do teras ve čtyřech podlažích. Nejkrásnější výhled na město však nabízí studijní místa u jižní fasády.
Dudlerův přísný návrh se svou pravidelně členěnou fasádou a jasným pravoúhlým tvarem opírá o formální řeč klasické moderny. Na slavnostní a upjatý venkovní vzhled pak uvnitř navazuje strhující atmosféra hlavního čtenářského sálu. Při financování knihovny se musela univerzita spolehnout na vlastní zdroje a musela se tak vzdát podpory ze strany spolkového státu a senátu. Na druhou stranu jim do projektu už nikdo další nemluvil a potvrdilo se, že kvalitní architektura není závislá na objemu financí, ale spíš na dobrém konceptu a vzájemném porozumění si architekta s klientem.

---

Za návrh Jakob-und-Wilhelm-Grimm-Zentrum je odpovědný architekt Max Dudler, jehož architektura je ovlivněna formální přísností, která vychází z geometrické řeči klasické moderny, aniž by ji však kopírovala. To vytváří z projektu, který se prosadil v silně obsazené soutěži, že působí jako klasický a nadčasový. Zdá se vhodné srovnání s kresbou knihovny do univerzitní zahrady od Friedricha Schinkela z roku 1833. Pravidelné rozvržení fasády a jasný pravoúhlý tvar vyzařuje stejnou přísnost jako Dudlerův projekt, který je rovněž ovlivněn funkcionalistickým pojetím architektury Lugwiga Leo a striktním geometrickým rastrem Oswalda Matthiase Ungerse. Zdařilé ztvárnění proporcí velkých místností upomíná také na jejich architekturu. Vstupní část knihovny je jedním z vynikajících příkladů takových prostorů. Třemi jednoduchými vstupy se všem otevírá. Výstavní část, kavárna, ale také auditorium, se stávají součástí veřejného prostoru prostupujícího knihovnou. Zde si lze pojetí univerzitní knihovny snadno představit jako veřejně přístupné knihovny, ale také si uvědomit význam univerzity jako jednu z utvářejících částí městského prostoru.
Vnitřní prostor se odvíjí do frekventované, komunikační a živé atmosféry v přízemí přes technologicky převládající počítačové a multimediální oblasti v prvním nadzemním podlaží ke klidnějším a koncentrovaným pracovním zónám ve 2. až 5. podlaží, které tvoří převážnou část volně přístupných sbírek ležících v bezprostřední blízkosti studoven. Obzvlášť cenné je opětovné oddělení jednotlivých podlaží po období 90. let, kdy řada velkoprostorových knihoven měla velké akustické klimatické potíže. Pouze velký sál s terasovými čítárnami osvětlenými skleněnou střechou mezi sebou opticky spojuje jednotlivé úrovně pěti výškových úrovní aniž by mohl vzniknout velký provoz. Sál tvořící klidný střed knihovny je díky skleněným tabulím a dřevěnému akustickému obkladu dokonale utlumený. Samostatné studovny a skupinové místnosti ležící ve všech podlažích jsou umístěny za skleněné tabule. Prostorové uspořádání, které zde vzniká, vás vybízí ke koncentrované práci a je navíc rozšířeno o formální a neformální komunikační prostory pro školení, skupinové pracovny a volně využitelné prostory uvnitř knihovny.
Základem stavby jsou regály, které tvoří jasný rastr. Zvláštní pozornost byla věnována symetrii, což v projektové fázi ne vždy umožňuje prostorovou a funkční rozmanitost. V konečném důsledku vznikly esteticky náročné a funkčně jasně definované prostory, které se při zpětném pohledu nezříkají své identity.