„Nejraději bych Ara Pacis od Richarda Meiera vyhodil v den jeho slavnostního otevření do povětří. Nejsem zdaleka jediný, kdo si to myslí, ale je nás celkem hodně. Oslovily mě spousty lidí, abych založil 'anti-meierovský' výbor.” Tato slova pronesl 8. dubna 2006 bývalý náměstek italského ministra kultury Vittorio Sgarbi. Nápad člena konzervativní strany Silvia Berlusconiho se natolik zalíbil 40 členům ultrapravicové strany Alleanza Nazionale, že přišli v den slavnostního otevření stavby s vlajkami projevit svůj nesouhlas. Jim podobní mohou zato, že stavba muzea trvala dlouhých deset let. Největší zásluhu na dotažení celého projektu až do konce má Walter Veltroni, nynější starosta Říma, který byl do své funkce zvolen v roce 2001. Muzeum Ara Pacis se tak stalo první veřejnou stavbou postavenou v centru Říma po více jak padesáti letech. Jednalo se přitom spíše o politický akt než architektonickou událost.
Politikou je prosycený už samotný příběh Ara Pacis. Oltář si v roce 13 př.n.l. objednal římský senát a inaugurován byl roku 9. př.n.l. na počest císaři Augustovi za “uklidnění” Galů se Španěly. Na jednom z vlysů se objevuje postava císaře v průvodu s duchovními, věrnými pomocníky a členy rodiny. Další reliéfy ho ztotožňují s hrdinným Enášem a Romulem s Rémem, bájnými zakladateli města. Další vytesané obrazy podávají zprávu o tom, jak si tehdejší Římané užívali pod Augustovým vedením míru a prosperity. Oltář byl původně umístěn na Campus Martius (neboli Válečném poli) a byl pravděpodobně zničen poté, co Barbaři dobyli Řím. Na počátku minulého století byly vystopovány zbytky oltáře v muzeích ve Florencii, Římě, pařížském Louvre a další byly nalezeny během archeologických vykopávek. Na konci 30. let minulého století nařídil Mussolini znovu především z politických důvodů oltář zrekonstruovat a vystavit v pavilonu navrženým na břehu řeky Tibery roku 1938 architektem Vittorio Ballio Morpurgo. Mussoliniho záměr byl jasný: sám sebe viděl jako nového císaře Augusta. Do podstavce Morpurgiho pavilonu nechal vytesat nápis „Res Gestae Divi Augusti“ (doklady činů božského Augusta). V roce 2001 byla tato fašistická stavba zbořena a jediné, co zůstalo zachováno byla právě tato travertinová stěna s nápisem.
|
Díky novému stánku se oltář možná vymanil z fašistického stínu, ne však z politických her. Kritici vládě jako klientovi vyčítají, že na stavbu nebyla vypsána veřejná architektonická soutěž. Namísto poklidné cesty zvolili pompéznost a monumentalitu. Muzeum tak leží na západním okraji náměstí Piazza Augusto Imperatore u řeky Tibery poblíž mostu Ponte Cavour. Čistota a rozměry stavby vycházejí ze starověkých římských konstrukcí. Novou stavbu tvoří sklo, ocel, beton a travertin. Obklad z hrubě opracovaného šedě zbarveného travertinu z místního lomu dobře kontrastuje s jemnou kamenickou prací na oltáři. Dominujícím prvkem Meierova muzea je obří skleněná stěna vysoká 13,5 m a dlouhá 50 m. Z vstupního sálu o výšce 8,5 metru, který definují čtyři štíhlé betonové sloupy s povrchem z mramorové omítky, vede cesta do hlavního sálu, uprostřed kterého je vystavem Ara Pacis. Tlumené světlo ve vstupním prostoru je v kontrastu se světlem zalitým hlavním sálem. Přestože je hlavním úkolem stavby ochraňovat prastarý oltář, tak bylo v programu stavby pamatováno také na vybudování dalších výstavních prostorů o ploše 700 m² a digitální knihovny tématicky věnované období císaře Augusta. Na venkovní terase umístěné nad přednáškovou místností pro 300 posluchačů je kavárna s barem odkud je nabízí výhled východním směrem na Augustovo mausoleum či Tiberu na západě.
Oltář zůstal během demolice fašistického pavilonu a následné stavby Meierova muzea nehnutě stát na svém místě. Během stavebních prací byl však pečlivě zabalen a po dlouhé době znovu odhalen 22. září 2005, v den narození císaře Augusta. Celá stavba pak byla otevřena 21. dubna 2006, v čistě hypotetický den 2759. narozenin města Říma.