Palác Všeobecného penzijního ústavu

Tato stavba a její návrh je zatím mou nejvýznačnější realizovanou architektonickou prací, a stejnou měrou to platí i pro Karla Honzíka. Rozhodl jsem se proto, zařadit ji do této knihy aspoň ve zkratce, přestože byla tak mnohokrát a v mnohých zemích, v knihách i časopisech publikována.
Tzv. soutěž, kterou někdejší VPÚ vypsal pro získání návrhu své nové budovy na Žižkově v červnu 1929, soutěží vlastně nebyla. VPÚ zakoupil od devíti autorů návrhy za honorář, bez jakýchkoli dalších závazků kromě respektování autorského práva. Také neměl žádnou soutěžní porotu. Technici ústavu (který vlastnil řadu různých budov) provedli přesnou kontrolu všech údajů obsažených v návrzích, propočtů ploch, kubatur obestavěného prostoru atd. Krom toho si ústav vyžádal celou řadu dobrozdání o návrzích od nejrůznějších odborníků. Výsledkem kontroly údajů bylo zjištění průměru kubatur přes 200 000 m³ u osmi návrhů a 150 000 m³ u návrhu našeho. Podle konečného utváření stavebního nákladu šlo o rozdíl více než 20 miliónů Kčs, což bylo možné předem již zhruba odhadnout. A to bylo konec konců rozhodující pro přijetí našeho návrhu k provedení. K tomu navíc přicházelo ovšem i provozní rozlišení mezi naším návrhem a ostatními. Labyrint na straně většiny návrhů, jasná orientace, plné prosvětlení všech složek stavby atd. u návrhu našeho. Psalo se o dodržení či nedodržení daných podmínek, leč o nic takového nešlo. Zastavovací směrnice platného regulačního plánu byly všem zúčastněným dány na vědomí, a dodrží-li je či ne, bylo věcí jejich návrhů — nejvyšší určitého rizika.
Architektura našeho návrhu se převážné většině ústavních vedoucích činitelů nelíbila, u některých vzbouzela až prudký odpor. K jejich cti je třeba konstatovat, že se vzhledem ke skutečnostem dříve uvedeným, z hlediska hospodářské odpovědnosti podstatným a odborníky prokázaným, výslovně vzdali práva uplatňovat svůj názor ve věci architektury, a to také dodrželi.
Nebylo by vhodné zabíhat zde do líčení dvouleté „války nervů“ až do jistoty o realizaci návrhu, která byla dána teprve pověřením pracemi na podrobném projektu; nadějí a povzbuzením pro nás bylo už zadání tzv. definitivního náčrtu v průběhu této doby. Tento druhý návrh už obsahoval úpravy ve smyslu požadavků tehdejší Státní regulační komise, zejména přeskupení vyšších a nižších křídel střední křížové budovy způsobem, který v podstatě byl potom realizován.
Ačkoli architektura budovy byla povšechně zůstavena našemu zodpovídání, přec jen bylo třeba mnohých bojů o některé její podstatné rysy. V celkovém skóre jsou dvě význačné prohry — systém konstrukce s krakorcovým vyložením líců budovy a ocelová nosná kostra. Krakorcové vyložení bylo stavební komisi ústavu zamítnuto ještě před rozběhem práce na projektu určeném k realizaci, přes velký model skladby kanceláří a přesvědčování kde koho. Krakorce zůstaly jen v uličních lících nízkých křídel. Pokud se povšechně ocelové kostry týče, tedy prvé dva stupně návrhu ji uvažovaly jako logický důsledek tehdy platných norem pro železobetonové konstrukce, podle nichž při nezbytné výšce budovy vycházely výměry prvků konstrukce nepřijatelně masívní. V návrhu určeném k realizaci rozhodl stavebník zatímně pro železobeton, dimenzovaný však již podle nových norem z r. 1932, jež dávaly výměry značně příznivější, než to bylo možné dříve, nicméně rozměry okolo metru např. pro suterénní pilíře zůstávaly.
S pomocí pracovníků, vyžádaných od oceláren, provedli jsme tehdy souběžně variantu návrhu 1 :100 v oceli. Počaly známé zbytečné spory „ocel nebo železobeton?“, jež při každé větší stavbě se znovu odehrávaly. Posuzující znalec města, železobetonář, kladl např. podmínku, že ohnivzdorný kryt ocelových pilířů v místnostech, pro který všude stačí torkretovaná drátěná síť asi 5 cm tloušťky, musí být vyztužen téměř obdobně jako Hennebiqueův nosný pilíř. A tak náklady ocelové kostry utěšeně narostly, jak se jevilo asi žádoucí. Rozhodlo to, že při dokončení návrhů dávala varianta železobetonová možnost okamžitě zahájit stavbu, kdežto varianta ocelová vyžadovala podle posouzení komise s převahou odborníků v železobetonu ještě nějaký čas pro úpravu nedostatků, např. v základech, jež bohužel tam ocelářští odborníci opravdu ponechali. Tím ovšem byla ocelová konstrukce nákladnější. Nepomohlo ani prohlášení ocelíren, že celý, více než dvoumiliónový rozdíl v nákladech slevují, Zde si lze uvědomit, jaký pokrok učinila teorie i praxe v používání železobetonu od té doby do dneška, kdy se ho i v Evropě užívá při stavbách přes třicet pater vysokých a v Severní Americe i šedesátipatrových.
Proti dotčeným „ztrátovým bodům“, které se nám dávno už nejeví tak významnými jako tehdy, stojí dvě význačné výhry, jež, jak se domnívám, významu nepozbyly: klimatizace a keramický obklad budovy.
Klimatizaci jsme obhajovali od prvého zevrubnějšího rozhledu po oblasti kancelářských staveb. Již pro druhý stupeň náčrtu (tzv. definitivního) se nám zdařilo získat předběžný projekt klimatizace systému Carrier. Tento systém, ve spojení s našimi tehdejšími Škodovými závody, jež převzaly provedení skoro celé práce, s výjimkou kvantitativně nepatrných patentovaných složek, např. automatických termoregulátorů, stál při pozdější soutěži proti kombinátorům radiátorového teplovodního topení s přídatnou ventilací, jež sloužívala obvykle jen k tomu, aby správce budovy ve snaze o šetření ji nikdy nespouštěl. Radiátorová konkurence si byla tak jista vítězstvím nad neznámou a domněle velmi nákladnou novotou, že nadsadila ve jménu zisku své metrické centy litiny radiátorů takovou měrou, že pomohla klimatizaci zvítězit.
Keramický obklad byl dlouho bolestivou stránkou vývoje návrhu. Pojmy jako břízolit nebo omítka se mi zvolna stávaly noční můrou, s představami zčernalého masívu budovy pod černošedým pustým Žižkovem. Hrubá stavba se blížila dokončení a keramické obklady průčelí byly už dvakrát definitivní zamítnuty. Na zimu 1932 byly přesto připraveny velké vzory několika obkladů a také vzor břízolitové omítky, způli zakrytý asfaltovanou lepenkou. Brzy zjara jsme se pokusili ještě jednou přivést obklady na přetřes. Schůze stavební komise byla na staveništi ve starém přízemním domku, kde jsme také měli kanceláře. S nechutí se připustilo vůbec ještě o věci mluvit, ještě jednou se rozvinula diskuse postaru, s argumenty opadání dlaždic lidem na hlavu, o kamnech, kterým by se prý stavba podobala, a ještě jiné podoby byly nalézány — prý by to bylo jako záchodek na Václavském náměstí, vytažený z podzemí, jako rukavice na ruby atd. Protože trochu sněžilo, nikomu se nechtělo jít ven prohlédnout vzory po přezimování, až konečné na náš rozhořčený protest proti rozhodování u zeleného stolu, když pár kroků vedle jsou desetitisícovým nákladem provedeny konkrétní vzory mnoha závodů, vstal jeden z hlavních členů ústavní komise a se slovy „ten architekt má pravdu“ si vyhrnul límec a chystal se vyjít — a ostatní ho následovali.
Vzory byly mlčky shlédnuty a komise před nimi rozpačitě postávala. Podali jsme krátkou informaci a pak jsme sejmuli lepenku z přikryté části vzoru omítky. Všichni byli překvapení kontrastem, který byl naprosto přesvědčivý a potvrzoval naše argumenty všech předchozích diskusí — světlá původní barva vedle téměř černé — za pouhých několik týdnů. Kdosi to chtěl odbýt žertem, že prý jsme si mohli ušetřit ty peníze, co jsme musili dát nočnímu hlídači za polévání vzoru vodou se sazemi. Stačilo však ukázat k sousednímu nádraží s valícími se mraky černého dýmu a všichni cítili, že je to patrně jen čistá pravda, když jsme dotyčnému cosi řekli ozbytečném vyhazování peněz za něco, co nám výtopna obstarala gratis.
Po návratu do tepla kanceláře byla komise jako změněna — někdo řekl, aby ty „kachlíky“ přece jen odvrátil, že uznává nezbytnost solidnějšího materiálu na průčelí budovy a co prý by projektanti řekli obkladu kamennými plotnami? Byli jsme ovšem velmi pro to, jen k informaci laických členů komise jsme zopakovali, že jde o plochu asi 16 000 m², a sdělili jsme některé ceny za 1 m² různých obkladových materiálů i s prací: nejlevnější, ne dost vhodný obklad novými kabřinci asi 90 korun tehdejší měny, dursilitový Rakodur asi 180 až 200 korun, žula podřadné jakosti okolo 500 korun, žulové desky dobré kvality zhruba 1000 korun. Cenu asi 30 korun tehdejší měny za 1 m² břízolitu všichni znali, ale nepočítali k tomu náklady udržovací a další výlohy, až po řádce let počne omítka po metrech odpadávat. Omítky, které se kdesi někomu zdály hezké, byly kamenicky opracované a podle materiálů drtí ovšem mnohem dražší, okolo 100, ale spíš 150 korun za 1 m² (např. na býv. Veletržním paláci), jiné však až i přes 300 korun a odpadávání hrozí více méně všem stejně (viz opět Veletrhy). Jednání trvalo už jen chvíli a odhlasován byl Rakodur (o němž jsme si zatím ani netroufali snít jako o reálné možnosti), a to všemi hlasy kromě předsedy, jenž zůstal věren svému hledisku „proti kamnům“. Byl to jeho názor a nevážím si ho proto méně; bez jeho postoje k věcem výstavby nové budovy by totiž náš návrh sotva kdy byl realizován.
Vyprávění o těchto spíš detailních, byť i důležitých záležitostech zašlo poněkud daleko, ale snad je to lepší než uvádět mnoho podrobností o stavbě, jež se lze dovědět z dřívějších publikací v knihovně, potřebuje-li je kdo. Nicméně je třeba uvést aspoň povšechné údaje o celku stavby a dotknout se zásad, z nichž návrh vycházel.
Základním principem vlastní úřední budovy byla středová zástavba pozemku o křížovém půdorysu, který napojuje v patře optimální počet čtyř trojtraktových kancelářských křídel na jeden provozní střed a dílčí celky takovýchto pater pak spojuje navzájem při úměrném nadvýšení stavby vertikální páteří rychlých výtahů. Je to princip vysoce ekonomický, s mnoha žádoucími vlastnostmi, jinak nedosažitelnými, jako orientační přehlednost, prosvětlení, krátké vodorovné spoje, ústřední stoupací vedení instalací atd., krom toho uskutečňuje zdánlivý paradox bezprostřední spojitosti a současně úplné oddělenosti čtyř pracovních skupin při ústřední hale, což při některých druzích staveb (vysokoškolské a badatelské ústavy, nemocnice atd.) může mít podstatný význam pro jinak nezvládnutelné řešení. Popsaný základní princip byl zde ve velkém formátu a poměrně čisté architektonické formě prakticky promyšlen a poprvé realizován. Této skutečnosti nebylo u nás dlouho porozuměno. Tím méně pak mohlo být porozumění pro tak prostou věc, jako že každý dosažený stupeň v něčem je jen předstupněm následujícího, neboť tak je značkována vývojová cesta pokroku.
Po skoro třiceti letech, uplynulých od té doby, nelze nic měnit na tom, že chybělo včasné poskytnutí příležitostí k řešení oněch rozmanitých úkolů, k nimž tato realizace logicky a přirozeně otvírala přímou cestu. Zahraniční zájem, daný značně širokou publicitou a jistě i příbuzností problémů, o jejíchž řešení šlo, vedl k mnoha realízacím po světě, někdy až frapantní obdoby či podoby. Domácí zájem o věc, pokud jaký byl, sklouzl z větší části do slepé uličky úvah o zmařeném pražském panoramatu. Menší část zájmu, spíš odborného, byla věnována stavbě VPÚ obvykle ve spojitosti s budovou Dopravních podniků v Holešovicích, dokončenou zhruba ve stejné době. Jakkoli jde o velmi významnou moderní stavbu, přec jen tu chybí základna pro porovnání, za kterou by bylo možno uvažovat jedině žižkovský boj o uskutečnění zásad výše naznačených. Snad vedla k spojování skutečnost, že stavební komise tehdejších Elektrických podniků, která se v lecčems opírala o obdobná rozhodnutí v tehdejším VPÚ, také např. rozhodla pro druhotné užití klimatizace patentu Carrier, a zejména i pro keramický obklad průčelí budovy deskami Rakodur, jímž obě stavby nabyly zdánlivé vnější příbuznosti.
Co se týká dočasného „zmaření“ pražského panoramatu, tedy již při koncepcí návrhu VPÚ nám bylo jasno, že stavba je jen počátkem budoucí širší zástavby a její komponentou. Po dokončení budovy mohlo být jasno komukoli, kdo si věc zevrubněji promyslel, že stavba nemohla být pojata jako součást už tehdy dožívajícího, zčernalého Žižkova, nýbrž jen jako složka širší asanační přestavby budoucí.
Tato situace se dodnes v podstatě nezměnila, třebaže nastal časový průtah, jak jej přinesly dějinné událostí minulého čtvrtstoletí. O vývoji okolní zástavby nynější budovy ROH jsou v knize uvedeny bližší údaje až při dalších pracích věnovaných tomuto problému pražské rekonstrukce, zejména při studii z r. 1957, kdy nám s Karlem Honzíkem byla dána příležitost k účastí v omezené soutěži ministerstva dopravy na částečnou dostavbu okolí. Tam jsme mohli, byť i za cenu nedodržení soutěžních podmínek, aspoň zhruba fixovat náš názor na nezbytnost řešení areálu daleko širšího. Praha měla štěstí, že výsledek této soutěže nedospěl k uskutečnění. Dva roky potom, v r. 1959, jsem měl v našem projektovém ústavu další příležitost studijně znovu toto téma zpracovat (studie zástavby okolí budovy ROH jsou uveřejněny dále).
Ke konci ještě doplním aspoň některé údaje o budově ROH (býv. VPÚ). Stavební program měl ještě další prostorové požadavky krom vlastní úřední budovy. Naší snahou bylo dosáhnout čistého rozkloubení všech programových složek. Střední křížová část obsahuje asi 650 kancelářských buněk o ose (velký modul) 3,40 m a hloubce od parapetních průběžných skříní ke skříním při střední chodbě 5,80 m. Ty byly podle potřeby sdružovány ve větší sály nebo naopak zvlášť izolovány, např. v matematickém oddělení. Krom kanceláří jsou ve středu menší a větší zasedací síně, přednáškový sál asi pro 400 lidí, kotelna, strojovny, transformační stanice atd. Do jižního nízkého křídla jsou umístěny úřední byty, severní křídlo do Kalininovy třídy jsme doplnili nad program o pronájemní byty a kanceláře v patrech, byla zde i kavárna a v přízemí veskrze obchody, aby živá třída výstavbou úřední budovy nezmrtvěla. Nízká zástavba v otevřených dvorech k východu obsahuje garáže a hospodářská zařízení.
Ke keramickému obkladu deskami Rakodur poznamenávám, že normální formát 40 x 20 x 1,8 cm jsme pro navrženou stavebnici na podkladě modulu osy 3,40 a při 8 mm spárách přizpůsobili na formát tvárnic 37,7 x 19,2 x 1,8 cm. Krom toho byty ovšem tvárnice speciální, např. nárožní a zejména odkapnice, probíhající pod pásy oken. Provedení obkladu dělo se s vědeckou přesností a stálou kontrolou. (Je to podrobně popsáno v článku inž. Hineise v publikaci, kterou o stavbě vydala revue Stavitel 1935 až 1936. Jsou tam i podrobné údaje o všech složkách strojně technického vybavení budovy, zejména o klimatizačním systému.) Ke klimatizačním zařízením je třeba několik připomínek.
Na jejich náležité fungování byly časem vzneseny některé stížnosti. Ty, které jsou reálné a nemají původ jen v určité předpojatosti, pramení obvykle z té příčiny, že klimatizace měly vyhovět řadě odlišných požadavků, leckdy ještě dodatečně měněných (případ býv. Elektrických podniků), a tu je těžko dospět k uspokojivým výsledkům. Pták, který má hvízdat sedm písniček, se asi pořádně nenaučí ani jednu. Dále je třeba dobře rozlišovat, aby nedostatky té které konkrétní instalace nebyly připisovány na vrub samotnému principu zařízení; to se s oblibou dělalo. A k snižování nákladů provozu, zejména chlazení, je třeba využívat zásady „stáložárnosti“ — eliminovat pokud možno spotřebu iniciativní energie, jež je vždy nepoměrně vyšší než energie nutná k udržení provozu. Ve zmíněné publikaci jsou rovněž popsány úpravy dilatačních spár, jimi byla věnována značná pozornost, a řada dalších údajů, jimž už zde nelze věnovat místo, je tam podrobněji rozvedena. Stavba počala 1.4.1932 a pracovalo se do 28.2.1934, tedy 22 měsíců. Dne 1.3.1934 se ústav nastěhoval do nové budovy. Při kubatuře 149 480 m³ obestavěného prostoru všech složek budovy činily náklady celé stavby, počínaje přípravou a odvodněním pozemku se všemi pracemi, jakož i se strojním a vnitřním zařízením, okrouhle 64 milióny Kčs.
Veřejná soutěž na zástavbu okolí budovy ROH (VPÚ)
Josef Havlíček a Emanuel Hruška, 1940

Ačkoli bylo jasno, že za války k žádnému zastavění nemůže dojít, byla přece účast na soutěži poměrně velká, zvlášť vzhledem k rozsahu žádaných prací — 27 návrhů. Porota asi pochopila celkovou situaci a neudělila žádnou cenu, nýbrž hleděla rozdělit celkový uvolněný peníz na odměny skoro všem projektům. Způsob navrhování i posuzování soutěže je zřejmý ze schémat všech návrhů ve skupinách podle odměn v obrázcích 85 až 88. Vzhledem k místnímu zakotvení plynoucímu z návrhu budovy VPÚ chtěl jsem se soutěže účastnit, ale při průběžné práci jiné byl to úkol příliš rozsáhlý. Spojil jsem se s Emanuelem Hruškou, který byl v podobné situaci. Karel Honzík byl tehdy churav a v dlouhodobém léčení.
Návrh jsme ještě téhož roku uveřejnili v publikaci Cestou k novému Žižkovu s úvahou o žádoucím dalším vývoji zastavění daného území.
Cituji zde z této publikace několik odstavců, týkajících se přizpůsobení zástavby k budově VPÚ (ROH), našeho stanoviska k zástavbě dlouhého pozemku C a k volné zástavbě vůbec. „K otázce: přizpůsobení se okolí. Náš systém zastavovací vědomě navazuje na systém zastavění při Všeobecném penzijním ústavu. Vycházíme z předpokladu, že by nebylo správné neužít principů, jež prokázaly prakticky svou životnost, a to jenom proto, že taková věc stojí zrovna vedle. Známe dobře určité nedostatky stavby VPÚ, víme však také, že její základní princip provozní je správný a dobře se osvědčil. Přizpůsobení je nezbytné nejen z příčin provozních, nýbrž také z příčin formálních a je dáno sousedstvím stavby VPÚ. Velký počet soutěžních návrhů si tento axiom neuvědomil, k čemuž snad hodně přispělo rozříznutí pozemků Novou ulicí na trojúhelnou a lichoběžníkovou část.
Nevýhodná trojúhelná forma bloku B je ještě menším zlem než napojení úzkého pozemku C na sousedící část, zastavěnou starými činžovními domy.
Lichoběžníkový pozemek C je ovšem jen částí bloku, nikoli celým blokem. Stavebník si musil být vědom obtíží a těžko řešitelných nedostatků pro své nové budovy, jestliže má nezbytně a nepříznivě dát své nákladné novostavby ovlivnit existujícím činžákovým zastavěním, jež beztak už má větší část délky života za sebou.
Při neobyčejně obsáhlém stavebním programu, o němž dokonce soutěžní podmínky praví, že ještě nepostačuje, je nepochopitelné, proč nebyla už dávno dříve ministerstvu financí technicky prokázána nezbytnost vykoupení zbývající části bloku, jež i s bouračkami by sotva byla dražší než cena volných parcel B a C. Neboť stejně každý návrh zastavění tzv. bloku C musí paraziticky využívat volné prostory za starými činžáky ve zbývající části bloku. Takto se ovšem znehodnocují budoucí staveniště ve zbývající části, neboť v místech dnešních starých činžáků už mnoho pro budoucí úpravu nezbývá, má-li zůstat dobré provětrání a má-li vůbec zastavění úředními budovami na tzv. bloku C být skutečně zastavěním otevřeným." V soutěži ovšem bylo třeba počítat s pozemky B a C jako s danými veličinami.
Tzv. otevřené zastavění podle představy většiny poroty a zřejmě i vypisovatelů soutěže obrací zásadu volného zastavění úplně na ruby. Tam totiž, kde „nevhodné" obvodové obestavění dovolovalo např. 4 až 5 pater jen po obvodu parcely a dvůr musel zůstat volný, tam se jednoduše provede domnělé zastavění otevřené, tj. obestaví se skoro celý obvod parcely, ale hned do výšky 7 až 11 pater, a do dvora, který dříve musil zůstat nezastavěn, se nastaví „otevřeně" tolik vysokých příčných křídel, kolik se jich tam vejde při dodržení poměru 1:1 mezi křídly.
Dobře bylo, že soutěž učinila tento vulgární omyl zřejmým a přes všechny nedostatky přispěla k seznání problémů. Uvádím ještě citát z doslovu publikace:
„V jistém smyslu je cesta k novému Žižkovu cestou k nové Praze. Nemůžeme se omezit jen na toto jedno místo, neboť už náhodný celkem vznik takovýchto počátků přestavby by byl v rozporu s cílem počínající architektonické obnovy. Její cíl a konečný smysl, tak jako smysl ostatních umění, je uskutečňovat umění žít. Ty úřední budovy na Žižkově jsou jen součástí čtvrti Žižkova, ta je jen součástí Prahy a ta opět jen úsekem života země. Od architektury jakožto umění plomby v kolozubých starých blocích či od architektury v mezích příštipků vůbec k urbanismu jakožto umění plánu na pevných základech architektonické suverenity v detailu jde vývoj k živému a zdravému městu v zeleni, jehož cesty rychlé dopravy jsou odděleny od cest pěších vedoucích parky, v němž vzácné památky jsou ošetřovány a staré haraburdí odklizeno, ustoupilo sadům, cestám a novým stavbám, v němž místo čtvrtí přelidněných brlohů volně dýchají sadové obytné čtvrti.
Po uplynutí dvou desetiletí žijeme ve státě, který dosáhl socialismu a s hrdostí si tuto skutečnost uvědomujeme zejména pří srovnání s ponurým údobím okupace. Zakončili jsme tehdejší publikaci doslovem, v němž jsme vyslovili postulát plánu, plánovaného hospodářství— u vědomí, že jsou to zatím slova, jež mohou působit na skutečnost až po vítězství nad německým fašismem. Toho štěstí se nám dostalo po dalších pěti letech. V patnácti letech dalšího vývoje, v němž plánované hospodářství se brzy stalo samým základem našeho státního hospodářství, bylo již dosaženo mnohého, co by se dříve prostě zdálo neuvěřitelným, a mnohé se přibližuje realizaci, co za okupace jsme musili považovat za sen daleké budoucnosti. Snad ani není třeba dodávat, že naprosto nesejde na tom, že skutečnost se vyvinula v některých směrech jinak; je jasné, že jsme nemohli např. začínat přestavbou a dostavbou Žižkova, bylo-li třeba budovat průmysl, byty a řešit jiné, daleko naléhavější úkoly. Leč i výstavba tohoto význačného pražského souboru počíná uzrávat pro zařazení do perspektivního hospodářského plánu a bude třeba, aby zavčas byly studovány a k uskutečnění připraveny návrhy důstojné naší doby.