Pamětní kostel císaře Viléma

Evangelický kostel na náměstí Breitscheidplatz v berlínské čtvrti Charlottenburg byl postaven císařem Vilémem II. jako památka na svého dědečka císaře Viléma I. Autorem vítězného soutěžního návrhu se stal historizující architekt Franz Schwechten, který se nechal volně inspirovat bazilikou v Münsteru. Novorománský kostel byl postaven v letech 1891-95 a věž, která dosahovala výšky 113 metrů, byla nejvyšší ve městě.
V noci ze 22. na 23. listopadu 1943 byl kostel poškozen při britském náletu, kdy se zbortil krov nad hlavní lodí a zlomila se hlavní věž. Nacistické vedení obyvatele ujišťovalo, že po konci války bude kostel znovu opraven do původní podoby, neboť ztělesňoval “německou národní hrdost“, což z pochopitelných důvodů nenastalo. I po válce se však vedla diskuze, zda by neměl být kostel zachráněn, ale nakonec byl roku 1956 kostelní chór zbourán. V roce 1957 se uskutečnila soutěž na nový kostel, v níž zvítězil návrh Egona Eiermanna počítající s kompletní demolicí ruin. Tento záměr však vyvolal bouřlivé reakce. Nakonec se přistoupilo ke kompromisu a zůstalo ponecháno torzo 71 metrů vysoké věže jako protiválečného památníku obklopeného souborem čtyř Eiermannových staveb: obdélníkovou kaplí, šestihrannou novou zvonicí a osmiúhelníkovou hlavní kostelní lodí se sakristií. Nová věž se zvonicí je přitom o 17,5 metrů nižší než ruina věže původního kostela, v jejíž spodní části se od roku 1987 nachází pamětní sál.
Obyvatelé Západního Berlína si Eiermannovu stavbu přejmenovali na “rtěnku s pudřenkou“ a historickou ruinu na “dutý zub“. Přesto si stavby považují a již dávno byla prohlášena za kulturní památku. Všechny čtyři Eiermannovy objekty mají jednotný vzhled, který tvoří ocelová nosná konstrukce s obvodovým pláštěm ze čtvercových železobetonových panelů vyplněných vitráží. Každé z více než 20 000 malých čtvercových oken tvoří jedinečný motiv od francouzského skláře Gabriela Loire, který se nechal inspirovat tmavě modrou barvou světla v katedrály v Chartres (v tomto francouzkém městě měl umělec svoji dílnu). Podle Eiermannova návrhu měl být použitý “světlý odstín vodní modře“, ale kvůli zabránění přesvětlení interiéru se nakonec přistoupilo k Loirově odstínu. Dvouplášťová konstrukce má současně bránit v šíření hluku z rušných přilehlých komunikací do interiéru. Kromě kostela Eiermann navrhl také převážnou část vnitřku: oltář, kazatelnu, křtitelnici, svícny, lampy i židle. Původně měl být nad oltářem jednoduchý kříž, ale biskup Otto Dibelius při vysvěcení 17. prosince 1961 věnoval kostelu Kristovu sochu (vážící 300 kg a vysokou 4,60 m) od Karla Hemmetera.
V boční kapli se nachází bronzová deska připomínající protestantské mučedníky z let 1933-45, k níž je připevněn krucifix ze 13. století pocházející ze Španělska. V kapli se také nachází Stalingradská madona, kterou na Vánoce 1942 namaloval na zadní stranu mapy Ruska polní doktor Kurt Reuber. Na rozdíl od Reubera se obraz do Německa vrátil.