Rodinný dům V. K.
Rodinný dům V. K. je součástí urbanistického řešení jižní části katastrálního území Brno-Žabovřesky. V průběhu dvacátých a třicátých let XX. století postupně došlo k zástavbě svahů Kraví Hory mezi katastry Žabovřesk, Veveří a Stránic. Vznikl tak mimořádný soubor individuálních rodinných domů a vil, doplněný kvalitními řadovými domky, dvojdomy a bytovými domy drobnějšího měřítka. Oblast v okolí dnešních Kounicových kolejí je na mapových podkladech před 1. světovou válkou nazývána Českou úřednickou čtvrtí, která původně tvořila skromnější protiváhu Německé úřednické čtvrti v katastru Stránic (od roku 1925 nese název Masarykova čtvrť). Se vznikem Babákova náměstí (dnešního náměstí Míru) s kostelem Sv. Augustina (1930) a přilehlých školských areálů došlo k organickému propojení obou vilových čtvrtí v ojedinělý urbanistický celek. Pro zástavbu svahů horních Žabovřesk je charakteristická poměrně malá výměra stavebních parcel a méně výhodná orientace pozemků ke světovým stranám, než je tomu v sousedních katastrech Stránic a Pisárek.
Rozvoj území je úzce spjat s podnikatelskou činností projekční a stavební firmy Václava Dvořáka a Aloise Kuby, která zde realizovala celou řadu staveb podle vlastních návrhů. Současně zde však působili například Jaroslav Grunt, Josef Kranz a Bohuslav Fuchs, který zde realizuje v bezprostřední blízkosti tři domy mezi léty 1926 až 1929, zejména vlastní rodinný dům, který dnes patří k nejvýznamnějším památkám brněnské meziválečné tvorby.
Rodinný dům Vojtěcha Koplíka byl navržen Bohuslavem Fuchsem v roce 1928. Originální architektonická dokumentace objektu v několika variantách je uložena ve sbírkách Muzea města Brna jako součást umělecké pozůstalosti autora. Výkresy dokládají postup návrhu od první ryze účelové studie přes alternativy jednoduché dispozice a odlišné rozmístění okenních otvorů až k definitivní výrazově vytříbené puristické formě. Stavba byla kolaudována v srpnu roku 1929. Dvojdům je komponovaný ze dvou téměř identických hranolových, navzájem posunutých hmot na půdorysu písmene L. Druhý sousední dům investor později odprodal. V průběhu užívání byly provedeny některé úpravy, například přístavba garáže k východní fasádě domu, přesto je původní architektonické a dispoziční řešení stavby v podstatě intaktní.
Záměrem renovace bylo zachování původní atmosféry domu včetně konzervace většiny dochovaných originálních prvků a detailů. Technické vybavení domu bylo přizpůsobeno současným požadavkům s minimálními zásahy do konstrukcí a dispozic.
Dům byl navržen jako čtyřpodlažní nepodsklepená budova s plochou střechou. Čtvrté nadzemní podlaží výrazně ustupuje za fasádu objektu, čímž vytváří terasu, takzvanou sluneční lázeň s charakteristickým střešním pavilonem skeletové konstrukce. Severní průčelí je členěno výrazným hranolovým rizalitem, který obsahuje příslušenství domu s drobnými okny. Ustupující část fasády je akcentována typickými vertikálními sklobetonovými pásy vnitřního schodiště a předloženým venkovním schodištěm vedoucím do zahrady.
Fasády domu vycházejí z takzvané obvodové a diagonální kompozice, spočívající v maximálním uplatnění účinku plné hmoty stavby a prázdných ploch průčelí v kontrastu s okny, rozmístěnými po obvodu fasády blízko nároží. Rytmizované střídání proporcí a rozměrů okenních otvorů dramatizuje optické působení hmoty domu a umožňuje překvapivé rozdíly ve výtvarném účinku jednotlivých pohledů.
Barevné řešení exteriéru domu vychází z dochované autentické barevnosti a ze srovnání s jinými realizacemi Bohuslava Fuchse. Průzkum barevných vrstev na dřevěných a kovových oknech prokázal, že původní nátěr byl rubínově červené barvy. Tato barevnost rámů oken, mříží a vstupních dveří byla důsledně obnovena.
V interiéru zaujme především kontinuální obytný prostor přímo propojený se schodištěm a dělený prosklenou příčkou s posuvnými dveřmi. Původně byl dům vybaven vestavěným nábytkem v různém materiálovém a barevném provedení podle charakteru místnosti - obytném prostoru byla užita vysoce lesklá ebenová dýha, v ložnicích dýha dubová a v šatně bílý lak. Obklady stěn příslušenství byly provedeny z bílého opaxitového skla formátu 30 x 60 cm. Z originálního vybavení se však zachovaly pouze fragmenty. Okna jsou převážně dřevěná špaletová z modřínového dřeva - byla repasována a druhotně zasklena tepelně izolačními dvojskly. Jednoduchá ocelová okna byla vyměněna za okna dřevohliníková. Čtvrté nadzemní podlaží – střešní pavilon - je adaptováno jako ateliér. Původně byla místnost využívána pouze sezónně a nebyla vytápěna. Z ateliéru jsou přístupné dvě terasy, velká na jižní straně domu a malá na straně severozápadní.
Charakteristické vnitřní úpravy tvořily sádrové broušené omítky, pojednané barevnými nátěry. Kolorit interiéru odpovídal funkcionalistickému pojetí v duchu nizozemského neoplasticismu - hnutí De Stijl a německého Bauhausu. Základní barvy (červená xylolitová podlaha, žlutá a modrá výmalba) byly užity především na schodišti v kombinaci se světle šedou, zatímco v obytných místnostech se uplatňovala převážně světle zelená výmalba v souladu s dobovým názorem na psychofyzické působení barvy. Barevnost rovněž odrážela měnící se intenzitu osvětlení v jednotlivých prostorách v závislosti na světových stranách a proporci oken. Osluněné prostory byly vymalovány studenými odstíny, prostory orientované k severu pak výraznými teplými barvami. Toto řešení připomene například nedávno obnovené domy učitelů Bauhausu v Dessau od Waltera Gropia z let 1925-26.
Rozvoj území je úzce spjat s podnikatelskou činností projekční a stavební firmy Václava Dvořáka a Aloise Kuby, která zde realizovala celou řadu staveb podle vlastních návrhů. Současně zde však působili například Jaroslav Grunt, Josef Kranz a Bohuslav Fuchs, který zde realizuje v bezprostřední blízkosti tři domy mezi léty 1926 až 1929, zejména vlastní rodinný dům, který dnes patří k nejvýznamnějším památkám brněnské meziválečné tvorby.
Rodinný dům Vojtěcha Koplíka byl navržen Bohuslavem Fuchsem v roce 1928. Originální architektonická dokumentace objektu v několika variantách je uložena ve sbírkách Muzea města Brna jako součást umělecké pozůstalosti autora. Výkresy dokládají postup návrhu od první ryze účelové studie přes alternativy jednoduché dispozice a odlišné rozmístění okenních otvorů až k definitivní výrazově vytříbené puristické formě. Stavba byla kolaudována v srpnu roku 1929. Dvojdům je komponovaný ze dvou téměř identických hranolových, navzájem posunutých hmot na půdorysu písmene L. Druhý sousední dům investor později odprodal. V průběhu užívání byly provedeny některé úpravy, například přístavba garáže k východní fasádě domu, přesto je původní architektonické a dispoziční řešení stavby v podstatě intaktní.
Záměrem renovace bylo zachování původní atmosféry domu včetně konzervace většiny dochovaných originálních prvků a detailů. Technické vybavení domu bylo přizpůsobeno současným požadavkům s minimálními zásahy do konstrukcí a dispozic.
Dům byl navržen jako čtyřpodlažní nepodsklepená budova s plochou střechou. Čtvrté nadzemní podlaží výrazně ustupuje za fasádu objektu, čímž vytváří terasu, takzvanou sluneční lázeň s charakteristickým střešním pavilonem skeletové konstrukce. Severní průčelí je členěno výrazným hranolovým rizalitem, který obsahuje příslušenství domu s drobnými okny. Ustupující část fasády je akcentována typickými vertikálními sklobetonovými pásy vnitřního schodiště a předloženým venkovním schodištěm vedoucím do zahrady.
Fasády domu vycházejí z takzvané obvodové a diagonální kompozice, spočívající v maximálním uplatnění účinku plné hmoty stavby a prázdných ploch průčelí v kontrastu s okny, rozmístěnými po obvodu fasády blízko nároží. Rytmizované střídání proporcí a rozměrů okenních otvorů dramatizuje optické působení hmoty domu a umožňuje překvapivé rozdíly ve výtvarném účinku jednotlivých pohledů.
Barevné řešení exteriéru domu vychází z dochované autentické barevnosti a ze srovnání s jinými realizacemi Bohuslava Fuchse. Průzkum barevných vrstev na dřevěných a kovových oknech prokázal, že původní nátěr byl rubínově červené barvy. Tato barevnost rámů oken, mříží a vstupních dveří byla důsledně obnovena.
V interiéru zaujme především kontinuální obytný prostor přímo propojený se schodištěm a dělený prosklenou příčkou s posuvnými dveřmi. Původně byl dům vybaven vestavěným nábytkem v různém materiálovém a barevném provedení podle charakteru místnosti - obytném prostoru byla užita vysoce lesklá ebenová dýha, v ložnicích dýha dubová a v šatně bílý lak. Obklady stěn příslušenství byly provedeny z bílého opaxitového skla formátu 30 x 60 cm. Z originálního vybavení se však zachovaly pouze fragmenty. Okna jsou převážně dřevěná špaletová z modřínového dřeva - byla repasována a druhotně zasklena tepelně izolačními dvojskly. Jednoduchá ocelová okna byla vyměněna za okna dřevohliníková. Čtvrté nadzemní podlaží – střešní pavilon - je adaptováno jako ateliér. Původně byla místnost využívána pouze sezónně a nebyla vytápěna. Z ateliéru jsou přístupné dvě terasy, velká na jižní straně domu a malá na straně severozápadní.
Charakteristické vnitřní úpravy tvořily sádrové broušené omítky, pojednané barevnými nátěry. Kolorit interiéru odpovídal funkcionalistickému pojetí v duchu nizozemského neoplasticismu - hnutí De Stijl a německého Bauhausu. Základní barvy (červená xylolitová podlaha, žlutá a modrá výmalba) byly užity především na schodišti v kombinaci se světle šedou, zatímco v obytných místnostech se uplatňovala převážně světle zelená výmalba v souladu s dobovým názorem na psychofyzické působení barvy. Barevnost rovněž odrážela měnící se intenzitu osvětlení v jednotlivých prostorách v závislosti na světových stranách a proporci oken. Osluněné prostory byly vymalovány studenými odstíny, prostory orientované k severu pak výraznými teplými barvami. Toto řešení připomene například nedávno obnovené domy učitelů Bauhausu v Dessau od Waltera Gropia z let 1925-26.
0 comments
add comment
