Silodam

V obytném silu v Amsterdamu je uspořádáno 157 bytů k prodeji nebo k pronajmutí, kanceláře a společné veřejné prostory do těsného zkomprimovaného desetipodlažního kvádru o hloubce 20 metrů. Budova se nachází v sousedství existujícího obilného sila, které bylo rovněž recyklováno pro potřeby bydlení. Poloha na přístavní hrázi je zvýrazněna posazením domu na piloty - symbolu přístaviště.
V souvislosti s kompenzací účinků větru bylo molo na konci vtaženo dovnitř domu a ústí až na veřejně přístupném balkonu. Pod balkonem jsou umístěny kancelářské plochy s velkolepým výhledem na řeku.
Požadavek na bohatou rozmanitost bytů vedl k navržení co možná nejflexibilnější prostorové skladby domu. Aby došlo k vyvážení vzrůstající individuality klientů byly byty umístěny do tzv. "minisousedství". Tyto skupiny 4-8 bytů/domů stejného charakteru jsou rozeznatelné i na fasádě, poněvadž jsou materiálově a barevně od sebe odlišeny.
Byty se kromě fasády liší rozmanitými dispozicemi, šířkou (5-15 metrů), hloubkou (9-20 metrů), počtem podlaží (1-2-3), konstrukčními prvky (stěny, sloupy, průvlaky), vnějšími prostory (balkóny, patia, terasy), světlými výškami (2,7 - 3,6 m), přístupem (chodby, galerie, mosty, schody), počtem pokojů (1 až 5), různými typy oken. Struktura domu umožňuje rozmanité zacházení s dispozicí bytů, což vedlo k provedení mnoha úprav na základě požadavků a přání nájemníků.
Balkon umístěný na západní straně sila je navržen jako rozlehlý kolektivní prostor pro všechny nájemníky. Obyvatelé se mohou rovněž skrz silo volně procházet a využívat vnitřní haly nebo přístavu. Přístav v suterénu nabízí možnost kotvení vlastních člunů, lodí...
Stavba demonstruje striktní urbánní, konstrukční a stavební regulace, omezení ze strany politiků, klientů, města, nájemců a designérů. Během návrhu a samotné realizace obytného sila bylo vstřebáno a zakomponováno mnoho přání a požadavků ze strany zúčastněných subjektů. Stavba tak odráží vzájemnou interakci mezi omezením a inovací.

---

Vyjednávání v obytném silu
MVRDV, 1995

V době ekonomické nejistoty se stavební výroba stále více dělí na etapy. Vyúsťuje to do malých budov, které musejí být "multifunkční" a proto i obecné ve svém konceptu. Postavit kondominium s kritickou velikostí a specifickým účelem, to v takové době představuje citlivý úkol, který můžete splnit snad jen tak, že dáte dohromady různé klienty a vystavíte je podmínkám stlačeným natolik, aby se tak napomohlo vzájemným vztahům mezi nimi.
Smíšený program 160 bytů, kanceláří, dílen, obchodů a veřejných prostorů se tu natlačil do těsného urbánního obalu. Všechny tyto prvky pokryli čtyři různí klienti: developer zaměřený na bytovou výstavbu, bytové družstvo, developer stavící dílny a město Amsterodam. Mimořádná rozmanitost různých přání se obrátila k tomu, aby se v rámci programu našla "společná velikost": řady "minisousedství", které se v reakci na vzrůstající individualismus pokoušejí vytvořit sociálnější a bezpečnější životní prostředí.
Každé sousedství dostává svůj vlastní kolektivní princip přístupu podle svých nároků: hala, vysoká chodba, velký balkón, alej, zahrada, patio - z toho všeho se rodí specifický typ bydlení, konstrukce a fasády.
Když je nakupíme k sobě a na sebe, vznikne tak systém veřejných cest procházejících budovou. A když je smixujeme s dílnami a otevřenými zónami, vyplyne z toho sousedství vertikální, takové, které se pokouší bytům vynahradit pocit domu se zahradou.
U hlavního vchodu se část budovy vysouvá nad vodu ve formě veřejného balkónu s restaurací, která poskytuje panoramatický výhled přes vodní kanál směrem ke starému centru. Obnoví se tak ztracený ráz mola: dvousetsedmdesátistupňová perspektiva.
Na mnoha setkáních jsme kvality, velikosti a umístění každého sousedství představili všem zúčastněným. Možné touhy jednoho z nich po monokultuře se ihned chopil někdo druhý, možné přání po separaci se hned střetlo s paradigmatem jiných účastníků. Zdá se nemyslitelné, aby vyšší podlaží v Amsterodamu obsadily jen dražší byty, takže "bohatí sedí na hlavách chudých"!
A zdá se stejně neobhajitelné představit si, že méně zámožné sociální typy by se měly oddělovat od bohatých tak, že je nastěhujeme do utajených věžáků na způsob apartheidu!
Protentokrát architekturu zachránily staré sociálně demokratické ideály, které účastníky zavázaly pracovat společně na mixu, jako by šlo o odraz oslavovaných vlastností amsterodamské společnosti.
Abychom tento proces uchránili před ekonomickým nátlakem, stanovili jsme optimální rozdělení bytových rozměrů podle "Gaussovy křivky", takže se při řadě našich setkání mohl potenciální nesoulad svázat s ekonomickými úvahami. Na budovu se tak můžeme dívat jako na "zmrazený" výsledek vyjednávání a tedy jako na zrcadlo politické a ekonomické situace v Amsterodamu na konci dvacátého století.