Teatro Olimpico
Teatro Olimpico je divadlo nacházející se v severoitalském městě Vicenza. Jde o poslední dílo renesančního architekta Andrea Palladia, jež je obecně považováno za první zastřešené divadlo moderního věku.
Projekt divadla byl Palladiovi zadán v roce 1579 institucí zvanou Accademia Olimpica, která jej objednala pro východní část města. V tomto roce byla zahájena také samotná stavba, jež byla slavnostně otevřena 3. března 1585 – po dokončení kulis Vicenza Scamozzi. Právě ty dnes představují vůbec jedinou ukázku renesanční scény; stejně jako Teatro Olimpico je nejstarším dochovaným renesančním divadlem.
Společně s dalšími Palladiovými vicenzskými stavbami je divadlo od roku 1994 zahrnuto do komplexu chráněných objektů světového kulturního dědictví UNESCO – a to jako soubor „Město Vicenza a Palladiovy vily oblasti Veneta“.
Teatro Olimpico je poslední Palladiovou prací a patří mezi jeho stěžejní díla. Vicenzský architekt se do svého rodného města vrátil v roce 1579 a přinesl s sebou obsáhlé záznamy o klasických divadlech zakládající se na Vituviově spise De architectura libri decem (Deset knih o architektuře) a dále na osobních poznatcích ze studia ruin římské architektury (především divadla Berga ve Vicenze).
Palladio, zakladatel Accademie Olimpica (vznikla 1555) navrhoval již dříve provizorní scénografické situace pro různé lokality města. V roce 1579 pak Akademie získala povolení ke stavbě stálého divadla ve staré středověké pevnosti Castello del Territorio, jež před tím, než definitivně ztratila využití, sloužila jako věznice a muniční sklad.
Palladio zemřel v roce 1580, pouhých šest měsíců po zahájení stavby. Práce, které poté vedl jeho syn Silla, mohly nicméně pokračovat na základě Palladiových skic a plánů. V roce 1584 bylo dokončeno hlediště s lodgií a jeviště. Palladio nezanechal žádný propracovaný návrh (pouze hrubou skicu) jevištních kulis, a tak byl k tomuto úkolu povolán další prominentní vicenzský architekt Vicenzo Scamozzi. Scamozzi je také autorem prostor divadelního sálu jako i původního vstupního portálu. S pomocí sedmi chodeb, jež jsou navrženy podobně jako ulice řeckých Théb, zavádí zdejší scéna do renesančního divadla myšlenku perspektivy. Ideou, jež se za sedmi chodbami skrývá, je nabídnout každému z diváků pohled alespoň do jedné z ulic. Falešná, iluzivní perspektiva skýtá na několika metrech skutečného prostoru optickou iluzi dlouhých ulic.
Divadlo bylo slavnostně otevřeno 3. března 1585 Sofoklovou hrou Král Oidipus. Po několika produkcích bylo nicméně prakticky opuštěno. Dřevěné kulisy se sádrovým štukem, jež byly vyrobeny pro Krále Oidipa a jež měly představovat ulice Théb, nebyly nikdy odstraněny; navzdory bombardování a dalším ranám osudu se téměř zázrakem dochovaly do dnešních dní. Původní osvětlení skleněnými olejovými lampami, jež k umocnění iluze prostoru navrhl Scamozzi, bylo v důsledku vysoké ceny a nebezpečí požáru použito jen několikrát. Stalo se tak nicméně opět v roce 1997, kdy se v divadle znovu inscenoval Král Oidipus.
Teatro Olimpico je dnes využíváno k divadelním a hudebním produkcím. Počet diváků je však z důvodů ochrany památky omezen na 400. Hraje se ve dvou sezonách: klasická představení na podzim a festival Il Suono dell'Olimpico na jaře. Do budovy není zavedeno topení ani klimatizace, jež by mohly poškodit dřevěnou konstrukci. Vždy v červnu slouží objekt k promočnímu ceremoniálu studentů Americké katedry obrany sídlící ve Vicenze.
Kateřina Lopatová
Projekt divadla byl Palladiovi zadán v roce 1579 institucí zvanou Accademia Olimpica, která jej objednala pro východní část města. V tomto roce byla zahájena také samotná stavba, jež byla slavnostně otevřena 3. března 1585 – po dokončení kulis Vicenza Scamozzi. Právě ty dnes představují vůbec jedinou ukázku renesanční scény; stejně jako Teatro Olimpico je nejstarším dochovaným renesančním divadlem.
Společně s dalšími Palladiovými vicenzskými stavbami je divadlo od roku 1994 zahrnuto do komplexu chráněných objektů světového kulturního dědictví UNESCO – a to jako soubor „Město Vicenza a Palladiovy vily oblasti Veneta“.
Teatro Olimpico je poslední Palladiovou prací a patří mezi jeho stěžejní díla. Vicenzský architekt se do svého rodného města vrátil v roce 1579 a přinesl s sebou obsáhlé záznamy o klasických divadlech zakládající se na Vituviově spise De architectura libri decem (Deset knih o architektuře) a dále na osobních poznatcích ze studia ruin římské architektury (především divadla Berga ve Vicenze).
Palladio, zakladatel Accademie Olimpica (vznikla 1555) navrhoval již dříve provizorní scénografické situace pro různé lokality města. V roce 1579 pak Akademie získala povolení ke stavbě stálého divadla ve staré středověké pevnosti Castello del Territorio, jež před tím, než definitivně ztratila využití, sloužila jako věznice a muniční sklad.
Palladio zemřel v roce 1580, pouhých šest měsíců po zahájení stavby. Práce, které poté vedl jeho syn Silla, mohly nicméně pokračovat na základě Palladiových skic a plánů. V roce 1584 bylo dokončeno hlediště s lodgií a jeviště. Palladio nezanechal žádný propracovaný návrh (pouze hrubou skicu) jevištních kulis, a tak byl k tomuto úkolu povolán další prominentní vicenzský architekt Vicenzo Scamozzi. Scamozzi je také autorem prostor divadelního sálu jako i původního vstupního portálu. S pomocí sedmi chodeb, jež jsou navrženy podobně jako ulice řeckých Théb, zavádí zdejší scéna do renesančního divadla myšlenku perspektivy. Ideou, jež se za sedmi chodbami skrývá, je nabídnout každému z diváků pohled alespoň do jedné z ulic. Falešná, iluzivní perspektiva skýtá na několika metrech skutečného prostoru optickou iluzi dlouhých ulic.
Divadlo bylo slavnostně otevřeno 3. března 1585 Sofoklovou hrou Král Oidipus. Po několika produkcích bylo nicméně prakticky opuštěno. Dřevěné kulisy se sádrovým štukem, jež byly vyrobeny pro Krále Oidipa a jež měly představovat ulice Théb, nebyly nikdy odstraněny; navzdory bombardování a dalším ranám osudu se téměř zázrakem dochovaly do dnešních dní. Původní osvětlení skleněnými olejovými lampami, jež k umocnění iluze prostoru navrhl Scamozzi, bylo v důsledku vysoké ceny a nebezpečí požáru použito jen několikrát. Stalo se tak nicméně opět v roce 1997, kdy se v divadle znovu inscenoval Král Oidipus.
Teatro Olimpico je dnes využíváno k divadelním a hudebním produkcím. Počet diváků je však z důvodů ochrany památky omezen na 400. Hraje se ve dvou sezonách: klasická představení na podzim a festival Il Suono dell'Olimpico na jaře. Do budovy není zavedeno topení ani klimatizace, jež by mohly poškodit dřevěnou konstrukci. Vždy v červnu slouží objekt k promočnímu ceremoniálu studentů Americké katedry obrany sídlící ve Vicenze.
Kateřina Lopatová
0 comments
add comment
