Vila Schwob

Stavební náklady brzy překročily předpokládanou cenu. Čerstvě třicetiletý Le Corbusier poté, co jej investor zažaloval, odjel do Paříže a dokončený dům poprvé spatřil až v roce 1919. Soudní řízení mezi architektem a investorem skončilo v červnu 1920 dohodou, že obě strany uznaly určitou míru zodpovědnosti. V 60. letech prošel interiér rekonstrukcí milánským architektem Angelo Mangiarottim, který však zachoval Jeanneretova ducha. V roce 1986 vilu zakoupila hodinářská firma Ebel a po nákladné rekonstrukci ji dnes využívá ke společenským a obchodním akcím stejně jako obytné prostory nabízí svým vybraným zaměstnancům a významným hostům.

Le Corbusier-Saugnier: Villa z r. 1916

Zajímavé jsou praktické rady v „Manuel de l’habitation“: *) „Navrhněte velký sál místo všech salonů! Nesvlíkejte se v ložnici! Navrhněte šatnu! Kuchyň umístěte tak, abyste zabránili zápachu! Užívejte praktický nábytek, ne dekorativní! Skříně ve zdech získají místa. Dávejte na zdi jen málo obrazů, ale dobrých ! Své kolekce dejte do skříní (jako cenné předměty). Učte své děti, že dům jest obyvatelný jen tenkráte, má-li hojnost světla, čisté, holé zdi i parkety! Abyste udrželi čistotu, vyhoďte své orientálské koberce a čalouny! Myslete na ekonomii svých gest, řádů, myšlenek! Chvalte mnohem menší pokoje, než v jakých Vás ubytovali Vaši rodičové! atd.
I v oboru výstavby měst propaguje Le Corbusier-Saugnier své názory. Ve článku**) obrací se proti křivkám ulic, které glorifikoval Camillo Sitte a které mají původ ve středověku. Tak bylo spojeno pitoreskně malebné s pravidly života města. Německo na této estetice (protože nebylo jiné otázky než estetika), založilo celé čtvrti. V době automobilů je to paradoxní. Moderní město žije ze zákonů; praktické předpisy kanalisace, chodníků, jízdní dráhy, vozby atd. Každá cirkulace si žádá zákona. Ten jest zdravý i duši města. Křivka jest ruinující, nesnadná, paralysuje. Nutno míti odvahu s obdivem pozorovati města přímých ulic v Americe. Přímá ulice jest morální a vznešená. Jako příklady uvádí půdorysy Antwerp ze XVII. stol., Paříže, Minneapolis, Washingtonu.
Z děl Le Corbusiera-Saugniera třeba se zmíniti o jeho ***) návrzích kolonií domků, návrhu jatek, několika vili, o čtvrti řadových domů s terasovými zahrádkami a návrhu milionového města. Všechny návrhy využívají do krajnosti konstruktivních možností železového betonu. Mají rovné neb srpové střechy, vysunuté krakorcové terasy, vynikající moderní půdorys. Budovy mají holé stěny jen otvory rozevřené; jednoduché geometrické tvary; naprosté zavržení všeho dekoru a krásný poměr hmot. Z jeho provedených děl byla reprodukována villa z r. 1916. Její hlavní myšlenka jest opět konstruktivní; půdorys sdružuje (po anglickém způsobu) všechny místnosti kol síně na způsob velkých arkýřů. Budova nemá středních zdí; všechny konstrukce jsou neseny jen několika slabými pilířky. Zajímavý jest článek Juliena

*) L’esprit nouveau No. 6.
**) L’esprit nouveau No. 17: Le cheinin des ánes, le chemin des hommea.
***) L’esprit nouveau No. 6: Wasmuth’* Monatahefte roč. VII., čís. 3-4.

Carona, vyobrazení provázející. Vyjímám z něho jen ukázkou: Utvoření tvarů v prostoru může se stati jen konstrukcí. Výpočet musí uváděti do velké architektury; prostředky finanční, konstruktivní, technické dnes dávají větší možnosti než v dřívějších dobách.
Bez plného ovládání kvalit konstruktéra, inženýra, umělec architekt nemůže plně využitkovati svou tvůrčí schopnost. Duch pravdy i duch citu, zušlechtění, jsou u něho spjaty a musí pracovati současně již od samé volby místa. Umělec se nesmí spokojiti úlohou býti jen oprávcem inženýra. Umělec a vědec v jediném člověku musí tvořiti současně, ale toto spojení tak různorodých nadání tvoří hlavní příčiny nesmírné nesnadnosti architektury. Takové mozky jsou vzácné; obyčejně jest člověk buď inženýrem, neb, citem puzen, jen dekoratérem; žádný z nich ale není architektem. Architektonická koncepce má přirozenost všech tvárných koncepcí: potřebuje nezbytně pravdu (řád, konstrukci) a pak cit (jistou lyričnost); v architektuře, kde nutnosti potřeby jsou vyhnány do krajnosti, se problém ještě komplikuje.
Současná architektura bloudí, což jest osudný následek roztržky mezi názory vyplývajícími jednak z vlastního původu architektury, tedy všeho, co vychází z účelu, z konstrukce, odvozené na ukázněné hmotě, z vývoje společnosti, jednak z velkých konstant tvárných hodnot, které jsou věčné, protože závisejí vždy a výlučně na světlu a na proporci. Jako příklad uvádí okno, které musí míti jisté vzdálenosti a rozměry pro plastický souzvuk s druhými okny, s celkem průčelí; ale jeho proporce i místo musí souhlasiti i s užitkovými podmínkami, tak cizími plastice. Ono musí vyplniti determinovanou funkci. Stvořiti organismus vysokých hodnot i plastických, i praktických jest problémem nejen inženýra, ale i architekta. Díla architektury jsou jako hudební; působí přímo a větší silou než díla na př. malířská (působí fysickými reakcemi, které způsobí). To je hlavním účinkem obsahu, druhé se připojí: osvětlení, barvy, dekoru, který jest poslední. Nynější architektura jest prý ale jen v dekoru; půdorys jest jen nudným přívěskem. Železový beton přinesl velkou svobodu; ale jako každá svoboda přináší i přísná pravidla, vyžaduje disciplinu; dovolí-li použiti velké prostory, vnucuje přesný výpočet.
Ze spolupracovníků Le Corbusier-Saugnierových buď uveden Tony Garnier. Jeho projekt zahradního města ve společné velké zahradě, domů holé, přísné architektury, byl reprodukován v L’esprit nouveau.
V Art et Décoration*) vyšel r. 1919 článek H. M. Magneho s četnými, zajímavými vyobrazeními smělých železobetonových konstrukcí průmyslových podniků, vyrostlých ve Francii za války. Přísné, strohé jejich zjevy, smělost jejich pojetí z nich činí vlastně prvé velké uskutečnění, aspoň do jisté míry; díla nové estetiky. H. M. Magne v článku píše: „Jako naše válka byla válkou pravdy, humanity, osvobození, tak naše umění musí býti racionelní. Jest třeba, aby naše domy, továrny, veřejné budovy byly hygienické, pohodlné; protože jest humánní dáti každému maximum blahobytu. Chceme, aby vše, co nás obklopuje, súčastnilo se na umění, protože kult krásy jest nejlepší osvobození intelektu." „Rodí se nové umění, které se bude moci měřiti se starým, protože dává do služeb ideálu všechny prameny pravdy.“ Reprodukována jest řada továren a inženýrských prací, mezi nimi: most v Noisiel z železového betonu (Saulnier, Moisant, Muller), elektrárna v Saint-Ouen (z r. 1919) zajímavého zjevu, železobetonové konstrukce, elektrolytická továrna v Asnières (z r. 1918), ateliery arsenálu v Roanne (z r. 1917, Boussiron), nové doky v Havru (z r. 1918, Andaud, Grandury, Grieu), fotografován jen interieur grandiosních rozměrů i dojmu, továrny v Caen (z r. 1918, Freyssinet a Limourin) a konečně i pokus o betonovou architekturu obchodu (architekt M. Agache), která však není zjevem rovnocenná dříve jmenovaným. Jest tam i vyobrazení betonového „sériového domu“ (Ch. H. Besnard, André Godard), typu, vyráběného továrně.
Ještě o jednom díle chtěl bych učiniti zmínku: o návrhu pomníku padlým (Le monument de le tranchée des baïonnettes) od André Ventre, díle moderním. Paul Vitry píše v provázejícím článku: „V hmotě a jejich proporcích jest účinek této architektury. Dovedl nalézti výraz monumentální, který spontánně tvoři hmota a myšlenka.14 Dílo při nejprostších výtvarných prostředcích, prosto všeho dekoru, působí mocně.
Jest vhodné, aspoň částečně uvésti i názor, který pronesl o moderní francouzské architektuře Paul Westheim.**) Uvádíme jen nejpodstatnější z něho. Poznamenává, že všeobecný dojem z architektury francouzské, pokud kratší návštěvou se dá získati, jest, že není ve Francii až do nynějška hnutí obdobného tak zvanému novoněmeckému, i když se organisují menší skupiny, jakou nedávno organisoval

*) Ročník 1914 —19 „L'architecture et les materieaux nouveaux."
**) Wasmuths Monatshefte fur Baukunst. Roč. VII., čís. 3—4. „Architektur in Frankreich".

Dervaux, Léon Bayard a jim (z van a „Quelques Archnecies“) *). To se dá vysvětlili tím, £e všechno stavební tvoření ve Francii silně jest zakořeněno v tradici. Nedojde k sensačnímu vzruchu, jehož výsledkem přece jen na konec je novoněmecké hnutí. To ochránilo francouzskou architekturu od mnohého. Nepropadla tak zcela individualismu, který v Německu ještě byl stupňován parvenuovskym smyšlením oficielních i neoficíelních stavebníku. Někdo nevidí v tom nic nesnesitelného, nechati svůj dům tak pos stavit i, jak ho má soused na právo i na levo, i jak i dříve bylo stavěno. Se smyslem pro takt a odstup, který se ve Francií nikdy neztratil, řadí se všichni v uliční čáře. Jednolité průčelí bloku, které u nás (v Německu) Walter Curt Behrendt hlásal jako reformní nutnost, bylo nejen programem pro třídu Rivoli, ale, zdá se, že trvale celý obraz Paříže určuje. Pani jest dosud nejvelkolepejším příkladem výstavby měst. Tak nedošlo ve Francii k zmatku a zdivočení, a os 'rtu také ne k hnutí, které v Německu proti oné zdivočilosti povstalo.
Zdá se, že ve Francii jest dosaženo bodu, kdy konvenčnost jest jenom konvenčností, kde jeji životní síly nepřirůstá a jest ve stále větším rozporu t potřebami a základy bytí doby. Tím, zdá se, že odpoutaly se pro tišily, jichž representantem jest Le Corbusier-Saugnier. Nemůže ho (P. W.) označit i VÚdcem hnutí, ač má ve zcela neobyčejné míře vlastnosti vůdce, ale dosud není, aspoň ve Francii, hnutí.
Také Le Corbusier-Saugnier neměl příležitost ve vétiia rozsahu své ideje prakticky uskutečnili. To ovlem souvisí s tím, že dnes ve Francii jest méně příležitosti k stavbě, než v Německu. ()bchody jsou Spatné, jest hospodářská krise, které stále přibývá, která i ceny obrazů katastrofálně stlačuje. Vše, co Le Cork Hisier-Saugnier vytvořil (ai na jednu villu), jsou návrhy; jiti touto cestou, jest proti francouzské tradici, kdežto k německé patři. Z názorů, které vysvětlují i hnutí purismu, uvádí Paul Westheim mimo jiné ze stati Jeanneretových a André Lhotě: „Posledním stadiem dokonalé neměnitelné formy předmětu jest „Standard-Ding". Stupňováni dalo vytvořili člověku předměty nadlidské sily (motory). Všech no inženýrské tvoření jest vědomě a zásadně řiieno racionelním myšlením, jasností cíle, přesností a úsporností. „Standard** jest nejvyšším cílem inženýra. Architektonické vytvářeni jest ale zpátečnické, zatížené přešlými představami, prosycené přežitými, dekorativními prvky. Dochází ke glorifikaci technického myšlení a tvorby. Dnes jest doba konstrukce. Pise, že v Německu krása inženýrské formy není žádným objevem.
Van de Velde před dvaceti roky již poukázal na krásu inženýrské formy Připomíná i Loose a cituje Rusa Mesnila: „Fanatický obdiv stroje jest veskrze futuristický a vychází z přeindustrialisované civilisace, kterou přinesl kapitalismus v poslední fázi svého vývoje a jeho následek, materialismus v nefilosofickém smyslu. Italští futuristé jsou logičtější Tatlina, když se slučuji s nacionalistickým imperialismem a válku pro válku miluji. Pyrotechnické básně Marinettiho jsou v úplném souznění s quintessencí Tatlinových strojů.**
Jako odpovědí na názory Le Corbusier-Saugniera cituje i výroky Pölzigovy.**) Le Corbusier-Saugnier prý ví, jak v rozhovoru řekl, že ideje, které hlásá, nebyly v Německu neznámy, ale Němci je prý ihned zvodnati; jistá část architektů, t. zv. umělecko-průmysloví — došli k planým útvarům. Theoreticky radikálně, ale v praksi naopak Zdůrazňuje, že Le Corbusier-Saugnier nezůstává jen v nížinách čisté užitkové formy. Nechce se spokojili jen tím. co inženýr jako technickou nutnost vytvořil. Chce více. Chce vytvářeti. Vytvářeti jako umělec. Inženýr vytvoří Standard, když pro určitý účel nejpHléhavéjší, nejupotřebitelnějši, ekonomické řešeni najde. Le Corbusier-Saugnier chce architekturu, chce výtvarný zjev, chce, co chtějí i kubističtí malíři, kteří se opírají o ducha, logiku, matematickou zákonovost: chce harmonii základních tvarových hodnot.
Podnětem tohoto článku byly nedávné projevy představitelů moderních snah v architektuře holandské, německé a francouzské. Jeho cílem nebylo podávati úplný historický přehled vývoje moderní architektury u těchto národů, ale naznačiti vývoj názorů od prvních programů až po zminěné projevy, naznačiti cesty, kterými se bral, a jaké zásady ho určovaly a určuji. Při tom byly zmíněny i názory Američana Frank Lloyd Wrighta pro jejich příbuznost s oněmi a pro velký jejich vliv na Evropu.
Patnáct, dvacet let zmíněného vývoje jest úsilím o zduchovněni programů z počátku příliš rado* nalistických a úsilím o vyhledáni souběžných cest s moderním malířstvím i sochařstvím. Cesty k tomu se dosud značně rozbíhaly. Cítěni dnešní doby, zdá se, navrací se k principům, které založily moderní

 *) Podle soukromých správ organisuje Temporal: „Guilde du bâtiment“. Též franko-americká společnost pro výstavbu měst.
 **) Viz č. 7 „Stavby*; Názory na moderní architektura I.

architekturu, ale v přeneseném, vyšším, duchovém smyslu. V době velikého kvasu i zmatku v naší architektuře jest jistě cítěna potřeba nahlédnouti do velkého, světového dějiště, přehlédnouti tam vykonané dráhy, aby mohl býti vytušen i náš vztah k evropskému cítění.
Ze snah jiných národů, které měly značný vliv na počátky moderního hnutí v podstatě jednotného u zmíněných tří národů, nejvýznačnější pozornosti zasluhovaly by snahy anglické. Nejenom již dříve zmíněné hnutí „Arts and Crafts“, jako buditelské, ale i způsoby uplatňování tradice v moderní anglické architektuře i jistý romantismus celého tohoto hnutí vykonaly na Evropu veliký vliv, snad z části kladný naznačováním možností, ale z části i záporný. Velkého významu pro celý vývoj moderní architektury jsou anglické práce o problému stavby měst, jejich řešení zahradních měst a vůbec všechny jejich reformní bytové snahy. To vše by vyžadovalo zvláštní studie. Známy jsou i snahy, třeba jen kusé, u Finů, Dánů, Švédů, Italů i některých následovníků Wrightových v Americe. A jistě vděčnou studií by bylo i vypsání obrozovacích snah v architektuře, třeba dosud slabých u Jihoslovanů, Poláků a Rusů.
Dnešní snahy v moderní architektuře ku př. holandské neb francouzské nejsou zajisté reakcí, návratem do dob H. P. Berlageho, ale prohlubováním tehdejších názorů a zásad a jejich uskutečňováním ve shodě s tvarovým citem doby. Jest zřejmo, že to, co charakterisuje moderní architekturu cizích národů, není možno nám jen tak zhola přijímati, ač třeba mnoho podmínek dnešního života jest i u nás shodných; přece ale odchylné poměry a způsoby života, jiné podnebí a materiál, třebas i jiný stupeň uměleckého citu, vyžadují jiného vytváření i pro zásady třeba stejné. Jako příklad možno uvésti jen rovné střechy obytných budov neb otázku: režné či omítané zdi.
Vývojová čára české moderní architektury není přímá; na její úchylky působí historismus i romantismus, lidové umění i cizí vlivy tohoto smyslu. Zdá se, že tato vývojová čára nejen v cizině, ale i u nás se opět narovnává. Utišuje se poválečný romantismus. Nové velké úkoly sociální jsou to především, které zaujímají srdce i mozek architektů. Všechno dosavadní úsilí u nás bralo se většinou jen za individuelní formou, jejím zmnožením, vztahy i rytmem; ale základní principy moderní architektury zůstaly vedle. Jest snad obohacením tvárných možností budoucnosti i jejich vývinu tato doba vývoje a snad se jí muselo projíti; ale jest nutno vytknouti si velký cíl a jiti k němu velkou přímou linií. A k tomu povzbuzením i prvním krokem musí býti i pohled do světa a studium vývoje moderní architektury v něm. A nemusí se česká architektura obávati, že pozbude vlastního charakteru, bude-li chtíti se vyrovnati s cizinou; bude-li míti silné osobnosti, i národní charakter jejich díla se nenuceně projeví.
Když před rokem listu „Stavba" bylo dáváno pojmenování, bylo současně myšleno i jako její program. „Stavba" netoliko jako hotové dílo, ale i jako vytváření. Konstruktivní, nikoliv dekorativní umění, souběžné se světovým cítěním doby, opírající se o moderní vědu, moderní konstrukci a tvárný cit moderního člověka bylo obsahem tohoto programu; umění živé, skutečného života a pro život; umění nikoliv nalepené na stará schémata, ale tvořící v novém duchu směle, odvážně, jak smělá a odvážná jest dnešní technika, díla nové doby a pro nové lidi.