Bedřich Feuerstein

---

In memoriam Bedřicha Feuersteina / J. E. Koula

Kdykoli jsem uvažoval o Bedřichu Feuersteinovi a jeho díle, nemohl jsem se zbavit dojmu latentního rozporu, jejž jsem nedovedl formulovat. Ale byl jsem si vědom toho, že tento rozpor je základním rysem genia Bedřicha Feuersteina, malíře a architekta, jasnovidného zvěstovatele věcí, které se teprve rodily, připravovatele nových  cest a melancholicky ironického pozorovatele.
Sen barev a tvarů, zachycený na jeho obrazech a ještě výstižněji v jeho scénických výpravách, skvělých zkratkách různých dob, jejich duchových napětí — Moliérovy doby: Zdravý nemocný, gotiky: Richard I I., daleké budoucnosti: RUR. Doplňujícím protikladem těchto snových ferií, kouzelných architektur, byla skutečná architektura, stavěná rovnováha hmot. Za jeho života jsem nedovedl pochopit, jak protikladně doplňující. Až po jeho smrti se mi to náhle stalo jasné: byla to architektura smrti. — S jedné strany život, promítaný jako sen — jeho obrazy a scénické básně barev a téměř nerealisovatelných tvarů, snových a neskutečných, s druhé strany život, reálná skutečnost architektury, promítaná jako obraz smrti. Nesoudím tak proto, že velmi mnoho námětů, zvláště jeho ranné tvorby architektonické, bylo posmrtných — náhrobek v 1. čísle I. roč. Stavby, pomník pro Jindřicha Fleischnera, krematorium v Nymburce — ale proto, že i vilu, projev spíše vitální radosti, službu života — vyřešil či byl s to vyřešit, třeba jen v náčrtku, jako nějaký přesmutný dům s přístavkem podobným spíše kapli či márnicí. I jeho první náčrtky na Zeměpisný ústav byly teskné. Dodnes nezapomínám na jejich smutek. Při realisaci, v zápase se stavebníkem málo pokrokovým, bylo všelicos zmalicherněno a zevšedněno, ale základní patetický rys celé koncepce zůstal.— Nová architektura se zračila v díle Feuersteinově, jako v celé tehdy se hlásící nové české architektuře, převážně formově, esteticky. Jeho purismus byl právě tak jako purismus Le Corbusierův problém výtvarný: hra objemů ve světle. U Feuersteina to byla hra patetického ladění, hra vyvážená, osamělá a melancholická. Proč nebylo možné, aby u nás v našem prostředí rozkvétal, proč odjíždíval do ciziny, aby mohl dýchat, aby se mohl nadýchat a tvořit? Paříží se spojoval s duchovým děním celé Evropy, celého světa. Tam jako Eldsten (švédský překlad jeho jména) pracuje se švédským baletem, aby pak v Praze se samozřejmou, neselhávající jistotou inscenoval Moliérovu hru. Tam poznává a vidí, co oči české architektury dosud nevidí, aby pak v Praze podnítil obrat v novém duchu. Dostává se se Šímou na španělsko-francouzské hranice: irun, Hendaye, San Juan de Luz.
Obrazy pruhovaných stanů na pláži a téměř scenická komposice Ramun či vlastně Ramuncho zachycují jen povrch. Ale on vidí více: volá ho tragický patos této země, do jejíhož nitra se sice cestovatelsky nedostal, ale jejíhož ducha, jemu tak blízkého, hluboce pochopil: La vida es sueňo, život je sen —jak nadpisuje své drama Calderon. El sueňo es el imagen de la muerte — a sen je obrazem smrti. Pak odjíždí do Japonska — bůhví proč, se říkalo. Uvažuji o vnitřní nutnosti této cesty, tohoto pobytu, abych si odpověděl proč: Není tak strašlivě daleko, duchovně daleko, myslím, ze Španělska do Japonska, alespoň pro něho nikoli. Patos dalekého východu je poněkud jiný než evropského západu. Ale přece cosi velmi základního spojuje patos hidalgů, donu Quijotů či donu Juanů, s pathosem samurajů, divadlo španělské s japonským. Touha po absolutnu? Není to krajina, tak různá v obou téměř protinožných zemích, ani to není jen kus východní duše španělské, nejméně evropské ze všech západoevropských a proto čímsi příbuzné duši japonského lidu. Byla to, myslím, především vznešenost a urozenost jednoho každého, něco tak blízkého jemné, tiché a přece hrdě urozené duši Bedřicha Feuersteina. Japonsko, zdá se mi, nejplněji realisovalo základní životní představy Feuersteinovy. Zde našel skutečný, živý, živoucí, životní standard, staletý, ba tisíciletý, absolutní standard neformalistický, nezásadní, nemodní a nemoderní, vyplývající přirozeně, nenásilně z životních způsobů, z života lidu a jeho hygienických tradic. Jaká zmatenost v Evropě proti tomu všemu. Jak nehygienické, nekonstruktivní a v podstatě stále formalistické — i t. zv. moderní architektura formalisticko-konstruktivistická!
Pochopil, že v Japonsku bylo vše měřeno životem, od rohoží standardních rozměrů, jimiž je dán půdorys domu, až po celé jeho prostorové vybudování. Disposiční a funkční poučení, které si z Japonska přinesl F. L. Wright, nebylo zbaveno určitého folkloru. Zůstalo přece jen kuriositou a ornamentem ve své podstatě. Feuersteinovo pochopení japonského obytného domu bylo stoprocentně funkční a konstruktivní — a poetické ve smyslu: absolutní standard rovná se absolutní poesii. Právě tak pochopil japonský oděv, jídlo, nábytek i celý japonský život sám. A lze právem věřit, že leta prožitá v Japonsku byla nejšťastnější dobou jeho života. Po svém návratu byl by mohl udělat více, než jen vykládati svým přátelům a uzavřenějšímu auditoriu své hluboké a jemné poznatky, zkušenosti a pozorování. Byl vším předurčen pro mnohem větší počet posluchačů. Mohl také být pověřen rozsáhlejší projekční prací, kdyby se byla „honosná zedničina" zatím neusměrnila konjunkturně prozíravě ve směru kvasi konstruktivisticko-funkcionalistickém a nevyzískala zatím pro sebe vše, co se dalo vyzískat z bojů avantgardy z kdysi.
Po Feuersteinově smrti hledal se pokrytecky viník, čtli jsme řečnické otázky: kdo je vinen, že nebylo využito jeho schopností a vědomostí, proč pro honosnou zedničinu nebylo kloudné práce pro skutečného architekta. Ale neuslyšeli jsme odpovědi, ač byla tak nasnadě. A ještě dlouho se budou ptát lidé, snad upřímně, snad pokrytecky, proč se neuplatňují nadějné talenty, lidé, kteří jako příklad jiným se sami zařizují v zedničině snad méně honosné, ale přece jen v zedničině bez ducha a bez kultury.
Feuerstein byl přesvědčen o úzkém vztahu architektova vzhledu a jeho stavebního díla. Věřím, že měl pravdu. — Tvůrce odešel, ale jeho dílo, třebaže teskné torso, bude nám ho stále připomínati mezi námi, jemného a ironického, s jemnými nervy, příliš jemnými, než aby byly mohly snésti rozpor života a snu, obrazu smrti.