Byt a krajina

"V čem spočívá přitažlivost osobnosti architekta Ladislava Žáka a proč bychom se měli jeho výtvarnými a literárními projevy zabývat ještě dnes?", ptá se autorka hned v úvodu. Můžeme odpovědět citátem samotného Žáka, který toto prohlásil o Adolfu Loosovi: "Jako osmadvacetiletý muž byl již osobností". Když Žák v sedmadvaceti letech dokončil studium architektury u Josefa Gočára, byl skutečně hotovým a sebevědomým architektem. Anebo nám může být odpovědí třeba jen velmi okoukané, ale zde skutečně signifikantní klišé, že Žákovy myšlenky mají dnes ještě naléhavější platnost.
Jak autorka píše v úvodu, studii předcházelo několikaleté bádání, na jehož konci vznikl podrobný Žákův životopis, soupis architektonického, nábytkářského a krajinářského díla, soupis textů a Žákův život v datech. Nejautentičtěji toto biografické dílo bezesporu vyzní a vyznívá v konfrontaci s původním Žákovým textem. Reedice autorce nepřišla vhodná, proto učinila zcela nový, nepůvodní výběr Žákových textů, které dosud byly jen ojediněle publikované, především ve Volných směrech nebo Architektuře. Stěžejní částí je pak rozsáhlejší text Zahrada, sad, krajina jako obytný postor, jež vyšel roku 1942 právě v Architektuře. Od obecné definice otevřeného prostoru přechází Žák ke konkrétním soudobým trendům zahradní architektury, které byly zcela v duchu funkcionalistického propojení interiérového a exteriérového stylu bydlení. Znovu zde Žák opakuje tezi, kterou čteme v různých kontextech v knize na mnoha místech: "I nezastavěný prostor je architektura", "mnohdy kvalitnější než další stavba". Tento text vznikl jako přednáška pro doprovodný program výstavy Za novou architekturu a je zároveň základem Obytné krajiny.
Ve velice pečlivě vybrané škále textů, záměrně zasazené do chronologického rámce, autorka sleduje hned několik rovin. Především chce, což je zcela zřejmé a právem na prvním místě, uchopit a podat filozofii Žákovy architektury. Žákovi nešlo o programový funkcionalismus, ani si pozdější tvorba neprotiřečí s ranou. Architekturu pojímá jako "organizaci prostředí pro životní procesy". A v této organizaci Žák odmítá prvky sestavovat, ale musí být vždy spojeny. Jak nové stavby, tak tradiční urbanistický kontext a zelené plochy (uměle upravované i přirozené) vnímá Žák jako ucelenou organickou jednotu, která kompaktně tvoří prostředí pro život. To je jediná idea, které se jak Žákovy honosné vilové realizace i sociální minimální byty podřizují. Prázdná plocha ("největším uměním architekta je nestavět na parcelu nic") je v moderním městě velmi důležitá, už ve 30. letech Žák varuje před nešvarem každý metr městské parcely investičně využít. Mnoho urbanistických ohnisek Prahy tak bylo zničeno: za vše jmenujme Náměstí republiky, nebo samotným Žákem zmiňované dnešní nám. Curieových a oblast Dvořákova nábřeží, kde v duchu Žákova urbanismu bylo "dílo zkázy dokonáno" hotely Internacional a President. Urbanistickým ideálem byla pro Žáka Paříž, proložená volnými plochami a širokými alejemi prostorných boulvardů.
Nutno podotknout, že přednáškou Zahrada, sad, krajina jako obytný prostor Žák položil základy české ekologii a krajinářské památkové péči. Žák nestavěl na žádných myšlenkách vzešlých z nálad a pocitů; velmi pečlivě dokumentoval urbanismus českého venkova a jeho propojení s přírodou, jež mu učarovalo. Vytvořil až absurdní katalog prvků českého venkova a zeleně (typy křižovatek polních cest, typy svahů, typy mezí apod.).
Hned v závěsu osvětlení Žákova pojetí krajiny a prostředí pro život prosakuje texty snaha vyrovnat se s architektovým politickým smýšlením. Jeho levicová orientace snad není tolik důležitá, Žák se nikde příliš neorganizoval (poutalo jej spíše neformální přátelství s Teigem a Herainem), určující bylo spíše sociální chápání bydlení jakožto součásti městského organismu, který bylo třeba účelně promyslet a domyslet. Neobyčejně důvtipně působí prostá úvaha, že netřeba budovat hromadné jídelny v dělnické ubytovně na Pankrácké pláni pro dělníky pracující v Libni.
Zajímavý aspekt, který můžeme napříč texty sledovat, je velice zajímavá reflexe zahraniční tvorby. Pro dnešní dobu, kdy se stále nemůžeme v roztříštěné tvorbě vyznat a pojmenovat ji, je až neuvěřitelné, jak přesně a dodnes téměř neměnně Žák pojmenoval charakteristiky tvorby Le Corbusiera a Loose a srovnal je. Zcela objektivně, nefascinován funkcionalistickou exkluzívní estetikou, popsal Loosův vztah k ornamentu. Nepoužil jeho výrok o zločinu jako manifest, ale citlivě mu specifický vztah k dekoru, založeném na vídeňsko-secesním tvarosloví, neupírá.
Zároveň se Žák nenechává rozdrtit dvěma mlýnskými kameny - Loosovou přísnou účelností a formě vyplývající z funkčnosti a pohodlnosti a Le Corbusierovou rovnocenností špičkové puristické estetiky a účelu.
Publikace velice reprezentatívně splácí nemalý dluh, který byl vůči složité osobnosti Ladislava Žáka po dobu jeho nepsaného zákazu učiněn. Mezi nesporné klady patří vedle původních soupisů a monografie díla také maximálně citlivě učiněný výběr Žákových textů, jež mezi řádky skrývá stejnou výpovědní hodnotu, jako informace nově zjištěné.