Co vzešlo z krásného sídliště?

Dne 14. 5. 2009 se v Kotěrově centru – Trmalově vile uskutečnila diskuse s názvem Krásné sídliště?, která se snažila odpovědět na palčivé otázky estetiky, vývoje a budoucnosti normalizačních sídlišť. Diskuse se zúčastnili mladí teoretici a realizátoři pozoruhodných projektů, kteří se tímto tématem zabývají: Pavel Dvořák (prazskekasny.net), Markéta Žáčková (CCEA a Sculpture park Kraví hora), Pavel Karous (Vetrelcivolavky.cz) a Ladislav Zikmund-Lender (Kotěrovo centrum, Obrazar.com).

Jak se žije dvacet let po sametové revoluci na českých sídlištích? Reprezentují pro nás šedé, ale účelné sídlištní celky jen chmurnou dobu normalizace sedmdesátých a osmdesátých let, nebo se staly pro jejich obyvatele oblíbeným a praktickým domovem? Vnímáme architektonicky a urbanisticky kvalitativní rozdíly jednotlivých sídlišť a panelových staveb? A vnímáme normalizační umělecké prvky jako umění, nebo jako hořké dodatky nevkusu tohoto období? I to jsou otázky, na které se snažili v panelové diskusi najít v pražské Trmalově vile odpověď čtyři mladí lidé, historici umění.
Začátek debaty se věnoval osobním postojům diskutujících k sídlištím a aspektech života na nich. Všichni zúčastnění své zkušenosti ze sídlištního bydlení hodnotí spíše kladně. Často také zdůrazňovali nutnost hodnocení rozdílů kvalit jednotlivých sídlišť; mezi ty kvalitní můžeme podle nich zařadit například pražská sídliště Novodvorská, Ládví nebo také Jihozápadní město. „To vznikalo v několika etapách a je zajímavé sledovat, jak se postupně zkvalitňovalo s tím, jak se uvolňoval komunistický režim,“ řekl Pavel Dvořák, autor projektu Pražské kašny a fontány. „Osobně vnímám estetiku sídliště spíše v prvcích, které sídliště zkrášlují než přímo v samotné koncepci hromadného bydlení na kraji města,“ dodal Dvořák.
„Negativní vnímání sídlišť je spojeno nejenom s často defektní architekturou, ale především se vzpomínkovým pesimismem na tu dobu, na celý ten režim,“ řekl historik architektury Ladislav Zikmund-Lender. Markéta Žáčková dodala další možné hledisko posuzování kvality života na sídlištích: „Třeba socializace dětí je procesem, který se na sídlištích často odehrává, rozhodně dítě vypustíte spíše mezi paneláky než někam na Legerovu ulici.“
Pavel Karous, který se věnuje především normalizačním plastikám, také připomněl konkrétní problematiku nekoncepčního odstraňování normalizačních okrasných prvků na příkladu plastiky Dálky na sídlišti Novodvorská. „Je to první kinetická plastika u nás. Její autor měl ve své době politické problémy když vnikala a nyní jí chtějí úředníci z úřadu Městská části Prahy 4 zrušit,“ říká Pavel Karous. „To by mělo být přece naopak, tam by měla být nějaká informační tabule o významu tohoto objektu.“
Nejrozsáhlejší část panelové diskuse byla věnována otázce památkové ochrany sídlišť. Ladislav Zikmund-Lender se domnívá, že původní podoba sídlišť velmi rychle mizí. „Jsou to různé nástavby, sedlové střechy a věžičky, sám tomu říkám nanukové dorty kolem Prahy, které základní myšlenku té architektury likvidují.“ Zdůraznil také různé představy odborné i široké veřejnosti o památkové ochraně. „Takovou tu časovou hodnotu, jako má Karlštejn prostě sídliště nemají.“
Pavel Dvořák vyjádřil názor, že nemá smysl památkově chránit rozsáhlé sídlištní celky. „Spíše bychom se měli zajímat o jednotlivé zajímavé prvky sídlišť.“ S tím souhlasí i Ladislav Zikmund. „Měli bychom vybrat jedno sídliště, třeba Novodvorská a tam uplatnit nějakou širší formu památkové ochrany.“ V té situaci připomněl i výstavu Husákovo 3+1, která zobrazovala průměrný panelákový byt v galerijním prostoru.
V diskusní části promluvil také divák tohoto setkání – architekt Vlado Milunić. „Jsem názory čtyřech diskutujících překvapený: celý projekt sídlišť byl od začátku maligní, lidé se hromadně začali stěhovat z center, která tím chátrala.“ Základní problém ale Milunić vidí v totalitních představách o tvoření architektury a urbanismu: „Maligní je, že autorem těchto obrovských sídlištních celků byl jeden autor. Je to jako onanie: vše jednou rukou. Město musí být tvořeno mnoha lidmi.“ Vlado Milunić je také nespokojen s kvalitou bydlení na sídlištích, příklad chyby vidí v rychlém přechodu soukromí a veřejného prostoru. „Jdu ze soukromí svého bytu a střihem je veřejno. Normální je, když jdu z bytu do malé ulice přes malé náměstíčko a větší ulicí na nějaké hlavní náměstí.“
Smyslem čtvrtečního večera v Trmalově vile v pražských Strašnicích byla otázka budoucí možné diskuse nad problematikou památkové ochrany sídlišť a možných variant této historické architektonické péče. Diskuse a diskutující by rádi přispěli k rozpoutáním široké veřejné i odborné debaty nad dědictvím panelové výstavby sídlišť a možnostem zkvalitnění života na sídlištích pro jejich obyvatele.

-dk-