Rozhovor s Thomasem Burlonem
z berlínské kanceláře Brandlhuber+ Emde, Burlon
Po letní odmlce se Kruh vrací s přednáškovým cyklem Jiná perspektiva, v němž se do konce roku představí celkem šest architektonických praxí z celé Evropy. S blížící se říjnovou přednáškou ateliéru Brandlhuber+ Emde, Burlon jsme mohli položit několik otázek berlínskému architektovi Thomasi Burlonovi.
Vaše kancelář sídlí v Berlíně, které je nejvíce kosmopolitním městem v celém Německu. Architektura si však uchovává racionální a německou tvář. Vaše kancelář je pochopitelně výjimkou. Čím je tato konzistentnost způsobena? Město jsou možná tato svazující pravidla stejně prospěšná jako pro Manhattan a jeho uliční mřížka.
Po pádu Berlínské zdi nastala otázka, kde brát příklady při obnově města. NDR právě skončilo a modernismus se nacházel v krizi, takže se vláda - zejména v období stavebního senátora Hanse Stimmanna - zaměřila na Wilhelminské období, což představovalo tradiční bloky, přesně danou výšku okapu, preferování fasád z přírodního kamene atd.
Současná situace v Německu je taková, že máme obrovské množství regulujících standardů a požadavků na stavbu. Snažíme se hrát s těmito pravidly. Samozřejmě je stále obtížnější je interpretovat. Ale abych byl upřímný, myslím, že to takhle bylo vždycky.
Máte zkušenosti ze studií v Drážďanech a Cáchách. Pracoval jste v Kolíně nad Rýnem a Berlíně. Dalo by se říct, že v současnosti existuje nějaké společné téma pro německou architekturu?
Vzhledem k tomu, že naše práce vytváří velký zájem, myslím, že existují některá témata - nevím, jestli jsou společná - která se zdají být relevantní. Jak zjednodušit normy? Jak snížit náklady? (Tato otázka odpovídá na první otázku.) Zastavit praxi zbourat-a-postavit-nové! Musíme se vypořádat se stávajícími objekty, ať už jsou staré 100 nebo 10 let. Architektura není jednorázový produkt!
Váš berlínský ateliér se převážně zabývá rekonstrukcemi starých objektů (ani ne historických památek), k čemuž však přistupujete velmi netradičním způsobem. Nového využití stávajících objektů objevujete nečekaným způsobem. Je zde cílená snaha o kontroverzi?
Všechny projekty, o kterých hovoříte (Galerie a ateliér na Brunnenstrasse, Antivilla, Kostel St. Agnes, Rachel), vznikly na místech, která byla pro typické investory naprosto nezajímavá. Jedinou strategií pro ně bylo zbourat stávající a postavit nový projekt, pro což mají vždy dva argumenty: bylo by příliš nákladné je přestavět a je moc složité je adaptovat, aby se odpovídaly současným standardům. Myslím, že naše projekty dokazují, že oba tyto argumenty jsou irelevantní a je to možné stávající objekty zachovat.
Kromě rekonstrukcí domů se věnujete resuscitaci pověsti betonu a plastu. Jak to lidé obecně přijímají? Pozorujete zvětšující se okruh zájemců?
Rádi pracujeme s betonem, ale není to náš záměr. Beton je pro nás zajímavý, protože může mít všechny formy. Beton má také různé složení, barvu či povrch. Určitě nepracujeme na vylepšení pověsti betonu a už vůbec ne plastu. Náš zájem se více soustředí na prostor než materiál.
Beton si lidé často spojují s brutalismem 60. let nebo paneláky ze 70. a 80. let. Jednu ikonu brutalistické architektury jste v Berlíně rekonstruovali. Jak sami vnímáte tvorbu Wernera Düttmana a jak lidé dnes přijímají kostel St. Agnes po rekonstrukci?
Zatímco architektura 50. let minulého století se u většiny setkává s lepší pověstí, 60. léta a pozdější období už nikoli. V těchto souvislostech je Werner Düttmann velmi zajímavou osobností. Kromě toho, že měl vlastní praxi, byl také veřejným činitelem jako stavební senátor. V roce 2012 uspořádala OMA výstavu 'Public Works – Architecture by Civil Servants' (Veřejné páce – Architektura úředníků), kde bylo Düttmannovo dílo součástí expozice. V té době bylo lepší vzájemné porozumění (mezi veřejným a soukromým). Co se týče přeměny kostela St. Agnes (Sv. Anežky Římské), snažili jsme se udržet jeho veřejnou sféru, kterou měl kdysi. Zpětná vazba je velmi pozitivní už pro ten jednoduchý fakt, že je kostel znovu využíván.
Dalším Vaším tématem je levné stavění, kdy se člověk nemusí zadlužit na celý život, aby mohl žít v prostorném bytě nebo domě. Jen musí přistoupit na materiálové kompromisy.
Snažíme se snížit náklady na budovu. Když budova stojí vlastníka nebo uživatele méně peněz, tak jim nabídne finanční svobodu, aby mohli sami provozovat zajímavé projekty. Pokud musíte vydělávat peníze na nájem nebo splácení úvěru, pak jste vynucen vydělat peníze jen na to. Například galerijní prostor v Brunnenstrasse je pronajatý dvěma mladými galeristy - KOW-Berlin - což by pro ně nebylo možné, kdyby náklady na stavbu nebyly tak nízké.
Měl jsem možnost navštívit květnovou přednášku Arno Brandelhubera v Bratislavě, kde představil 35 minutový film od Uli Edel dokládající úlohu videa ve vnímání architektury. Díky médiím lze vytvořit hrdinu téměř z kohokoliv a čehokoliv. Jak se na toto médium díváte? I vy ho často využíváte.
Architektura je především o objektech. Naše kancelář také začíná s těmito objekty, jako například u Neandertálského muzea, které nevzniklo na základě kontextu nebo obsahu, ale pouze tu stojí. Film jako médium může tuto 'objektovost' překonat. Autor filmu vypráví příběhy, minulé i budoucí, a tak se stává více než jen 'pouhou' architekturou.
Aktuálně se zabýváte otázkou 'Legislativní architektury' zasahující také do politiky. Lze tuto Vaši snahu krátce vysvětlit.
Za myšlenkou 'Legislativní architektury' je snaha ukázat, že my jako architekti můžeme 'hrát' významnou roli při sestavování stavebních předpisů. Dobrými příklady jsou projekty '2,56m', 'Rachel' nebo 'Brunnenstrasse'. Vytvořením těchto případových studií můžeme ukázat, co všechno je možné, a tím máme možnost vstoupit do legislativního procesu a formovat zákony. Zasahujeme trochu do agendy 'státních úředníků'. Architekt může nebo měl by sloužit veřejnosti, i když provozuje soukromou praxi.
Děkujeme za Váše odpovědi a těším se na shledání při pražské přednášce.
Po pádu Berlínské zdi nastala otázka, kde brát příklady při obnově města. NDR právě skončilo a modernismus se nacházel v krizi, takže se vláda - zejména v období stavebního senátora Hanse Stimmanna - zaměřila na Wilhelminské období, což představovalo tradiční bloky, přesně danou výšku okapu, preferování fasád z přírodního kamene atd.
Současná situace v Německu je taková, že máme obrovské množství regulujících standardů a požadavků na stavbu. Snažíme se hrát s těmito pravidly. Samozřejmě je stále obtížnější je interpretovat. Ale abych byl upřímný, myslím, že to takhle bylo vždycky.
Máte zkušenosti ze studií v Drážďanech a Cáchách. Pracoval jste v Kolíně nad Rýnem a Berlíně. Dalo by se říct, že v současnosti existuje nějaké společné téma pro německou architekturu?
Vzhledem k tomu, že naše práce vytváří velký zájem, myslím, že existují některá témata - nevím, jestli jsou společná - která se zdají být relevantní. Jak zjednodušit normy? Jak snížit náklady? (Tato otázka odpovídá na první otázku.) Zastavit praxi zbourat-a-postavit-nové! Musíme se vypořádat se stávajícími objekty, ať už jsou staré 100 nebo 10 let. Architektura není jednorázový produkt!
Váš berlínský ateliér se převážně zabývá rekonstrukcemi starých objektů (ani ne historických památek), k čemuž však přistupujete velmi netradičním způsobem. Nového využití stávajících objektů objevujete nečekaným způsobem. Je zde cílená snaha o kontroverzi?
Všechny projekty, o kterých hovoříte (Galerie a ateliér na Brunnenstrasse, Antivilla, Kostel St. Agnes, Rachel), vznikly na místech, která byla pro typické investory naprosto nezajímavá. Jedinou strategií pro ně bylo zbourat stávající a postavit nový projekt, pro což mají vždy dva argumenty: bylo by příliš nákladné je přestavět a je moc složité je adaptovat, aby se odpovídaly současným standardům. Myslím, že naše projekty dokazují, že oba tyto argumenty jsou irelevantní a je to možné stávající objekty zachovat.
Kromě rekonstrukcí domů se věnujete resuscitaci pověsti betonu a plastu. Jak to lidé obecně přijímají? Pozorujete zvětšující se okruh zájemců?
Rádi pracujeme s betonem, ale není to náš záměr. Beton je pro nás zajímavý, protože může mít všechny formy. Beton má také různé složení, barvu či povrch. Určitě nepracujeme na vylepšení pověsti betonu a už vůbec ne plastu. Náš zájem se více soustředí na prostor než materiál.
Beton si lidé často spojují s brutalismem 60. let nebo paneláky ze 70. a 80. let. Jednu ikonu brutalistické architektury jste v Berlíně rekonstruovali. Jak sami vnímáte tvorbu Wernera Düttmana a jak lidé dnes přijímají kostel St. Agnes po rekonstrukci?
Zatímco architektura 50. let minulého století se u většiny setkává s lepší pověstí, 60. léta a pozdější období už nikoli. V těchto souvislostech je Werner Düttmann velmi zajímavou osobností. Kromě toho, že měl vlastní praxi, byl také veřejným činitelem jako stavební senátor. V roce 2012 uspořádala OMA výstavu 'Public Works – Architecture by Civil Servants' (Veřejné páce – Architektura úředníků), kde bylo Düttmannovo dílo součástí expozice. V té době bylo lepší vzájemné porozumění (mezi veřejným a soukromým). Co se týče přeměny kostela St. Agnes (Sv. Anežky Římské), snažili jsme se udržet jeho veřejnou sféru, kterou měl kdysi. Zpětná vazba je velmi pozitivní už pro ten jednoduchý fakt, že je kostel znovu využíván.
Dalším Vaším tématem je levné stavění, kdy se člověk nemusí zadlužit na celý život, aby mohl žít v prostorném bytě nebo domě. Jen musí přistoupit na materiálové kompromisy.
Snažíme se snížit náklady na budovu. Když budova stojí vlastníka nebo uživatele méně peněz, tak jim nabídne finanční svobodu, aby mohli sami provozovat zajímavé projekty. Pokud musíte vydělávat peníze na nájem nebo splácení úvěru, pak jste vynucen vydělat peníze jen na to. Například galerijní prostor v Brunnenstrasse je pronajatý dvěma mladými galeristy - KOW-Berlin - což by pro ně nebylo možné, kdyby náklady na stavbu nebyly tak nízké.
Měl jsem možnost navštívit květnovou přednášku Arno Brandelhubera v Bratislavě, kde představil 35 minutový film od Uli Edel dokládající úlohu videa ve vnímání architektury. Díky médiím lze vytvořit hrdinu téměř z kohokoliv a čehokoliv. Jak se na toto médium díváte? I vy ho často využíváte.
Architektura je především o objektech. Naše kancelář také začíná s těmito objekty, jako například u Neandertálského muzea, které nevzniklo na základě kontextu nebo obsahu, ale pouze tu stojí. Film jako médium může tuto 'objektovost' překonat. Autor filmu vypráví příběhy, minulé i budoucí, a tak se stává více než jen 'pouhou' architekturou.
Aktuálně se zabýváte otázkou 'Legislativní architektury' zasahující také do politiky. Lze tuto Vaši snahu krátce vysvětlit.
Za myšlenkou 'Legislativní architektury' je snaha ukázat, že my jako architekti můžeme 'hrát' významnou roli při sestavování stavebních předpisů. Dobrými příklady jsou projekty '2,56m', 'Rachel' nebo 'Brunnenstrasse'. Vytvořením těchto případových studií můžeme ukázat, co všechno je možné, a tím máme možnost vstoupit do legislativního procesu a formovat zákony. Zasahujeme trochu do agendy 'státních úředníků'. Architekt může nebo měl by sloužit veřejnosti, i když provozuje soukromou praxi.
Děkujeme za Váše odpovědi a těším se na shledání při pražské přednášce.
0 komentářů
přidat komentář
