Nádech zmaru byl vlastně fascinující, říká architekt Marek Jan Štěpán o kostele Nalezení svatého Kříže
Na moment, kdy před sedmi lety poprvé vstoupil do chrámu Nalezení svatého kříže v Litomyšli, vzpomíná brněnský architekt Marek Jan Štěpán dodnes. „Byl to velmi silný zážitek. Devastace a to všechno, čím si kostel prošel, bylo z prostoru hodně cítit. Ten nádech zmaru byl vlastně fascinující,“ říká.
Snímek Ota Nepilý
Jak na vás tehdy kostel působil? Opravdu silně. Na mnoha místech byly stopy po zatékání, někde byly opadané omítky, v některých místech bylo dvacet centimetrů mrtvých holubů, bylo vidět, že tam kdysi rostly i břízky. Vybavení kostela bylo zčásti poničeno, rozebráno, část zůstala v depozitáři, ale nikdo neměl úplně přehled o tom, kde co vlastně je.
Věděl jste hned, co s prostorem budete chtít udělat? Vůbec. Byl to dlouhý proces, během kterého jsme studovali historii piaristů i dějiny samotného místa, konzultovali s historiky, ale také hledali nové významy pro kostel v dnešní době. Práce architekta nespočívala v tomto případě v nějakých velkých zásazích, ale v myšlence, co s tak velkým a unikátním prostorem udělat.
Proč jste se nakonec rozhodli udělat z kostela multifunkční prostor? Aby tento kostel v budoucnu fungoval a už neměl sklony chátrat, bylo zapotřebí, aby se stal prostorem otevřeným kultu i kultuře. Jedině tak si může udržet svou životaschopnost. Jde do značné míry o obnovenou funkci sakrální, k ní jsou ale přidány další. Jejich vrstevnatost pak vlévá do stavby život. Piaristé, kteří zde do roku 1950 působili, jsou školský řád, jejichž posláním byla péče o mládež a její vzdělání. V kostele se tedy v minulosti hrálo divadlo, produkovala hudba a svým způsobem i učilo. Duchovní náboj z kostela ale ani přes dlouhou dobu mlčení nevyprchal, kostel bude mít i nadále převážně sakrální charakter.
Máte spoustu zkušeností s výstavbou i rekonstrukcí řady sakrálních budov. Jak se lišila práce na kostele Nalezení svatého Kříže od vašich dalších realizací? Jak jste celý projekt vnímal, byla to pro vás výzva? Projekt se lišil od ostatních svým procesem – jednak to je jediný kostel, na kterém jsem pracoval a je ve vlastnictví státu a svěřené péči Národního památkového ústavu, a jednak byl financován z evropských dotací. Obě tyto věci měly velký vliv na celý průběh, především z hlediska času. Ten opravdu nebyl krátký. Pak je značný rozdíl mezi prací na novém kostele a rekonstrukcí starého. V současné době pracujeme např. na novém kostele v Brně - Lesné, kde jsem vyhrál dvakrát architektonickou soutěž. Tam daleko více mohu řešit téma současné liturgie. Právě ona má velký vliv na podobu a uspořádání prostoru kostela. To je u rekonstrukcí omezené.