Za von Meissem
 |
| foto: Jiří Horský |
Nedávno přinesl Archiweb zprávu o skonu prof. Pierra von Meisse (7. 1. 1938, Curych – 7. 8. 2020, Lausanne), švýcarského architekta, vynikajícího teoretika a pedagoga, autora legendární knihy Od formy k místu a o tektonice (s předmluvou od Kennetha Framptona), kterou do češtiny přeložila doc. Michaela Brožová, pedagožka Fakulty architektury ČVUT v Praze.
Na fakultě se doc. Brožová dlouhodobě věnuje výuce Základů architektonického navrhování a s prof. von Meissem, špičkovým znalcem této odborné specializace, měla možnost spolupracovat, když na pražské fakultě jako hostující profesor před třemi lety působil.
Ke knize, skvělému průvodci architektonickým myšlením, se Archiweb vrací rozhovorem s autorkou překladu, který před časem publikoval fakultní bulletin Alfa.
Jak se řekne česky De la forme au lieu + de la tectonique?
Hovoříme s doc. Michaelou Brožovou, autorkou překladu knihy Pierra von Meisse |
M. Brožová: Knihu jsem nejprve četla, aniž bych tušila, že ji budu překládat. Nadchla mě svou komplexností, šíří a výběrem témat, kterými se zabývá. Líbilo se mně, že poskytuje solidní teoretickou bázi pro navrhování a učí, jak o architektuře přemýšlet, není prvoplánově návodná a podněcuje čtenáře k vlastním úvahám. Druhá věc, pro kterou knihu pokládám za mimořádnou, je koncepce paralelního uspořádání textu a obrazové části, které umožňuje čtenáři další způsob čtení. V knize najde čtenář 374 obrázků s popisky složenými z přibližně 680 samostatných obrázků. Autor také exemplárním příkladem pracuje s referenčními stavbami, jejichž prostřednictvím uvádí čtenáře do svého soukromého imaginárního muzea: nevybírá je podle toho, jaký mají image nebo publicitu, ale jak se konkrétně dotýkají prostoru, světla, koncepce fasády apod. Nejsem profesionální překladatel, ale prof. von Meiss si přál, aby knihu překládal architekt, a protože se známe dlouho a navíc některé jeho pedagogické postupy i textové materiály uplatňujeme při výuce, knihu mně svěřil. Zpětně se sama sobě divím, že jsem se k překladu tak obsáhlého a nesnadného textu zavázala, neměla jsem tehdy představu, kolik času nakonec zabere. Překladatelské čtení je úplně jiného druhu, nestačí rámcově pochopit smysl sdělení, ale vyžaduje zabývat se každým slovem, každou částicí a jejich postavením ve větě. Na překladu jsem pracovala s větší či menší intenzitou čtyři roky, a to na nejrůznějších místech, takže těch chvil u překladu, na které se ptáte, bylo požehnaně, vybavuji si jak trápení a únavu, když jsem určitým věcem nemohla přijít na kloub, tak radost a potěšení, když se podařilo problém vyřešit. Překlad byl svým způsobem každodenní meditací o architektuře. Velkou podporou pro mě byla paní Mgr. Zuzana Krýzlová, která můj překlad četla a poznámkovala; měla jsem tak zpětnou vazbu čtenáře a jazykového odborníka, o různých místech jsme vedly diskuse a porovnávaly alternativní překlady. Kniha se mně opět zjevila jako souvislý celek až po dokončení českého překladu.
 |
Již před lety, po přečtení prvního vydání, jsem si uvědomila, že se u nás systematicky nevyučuje teorie projektu a že je nutné zprostředkovávat určité informace odděleně formou malých přednášek nebo společných zastavení nad určitým tématem, které jsme do výuky ZAN zavedli. Zdá se mně to nezbytné zvláště pro začínající studenty, a pokud se tak neděje, nedostatky se objeví později. Obávám se také, že pokud se v ZANu neproberou některá související témata např. z tvarové psychologie a jejich význam pro navrhování, student se o nich v jiných předmětech nedozví. Kniha obsahuje základy potřebné k tvorbě a navrhování, a jak píše von Meiss, aby je student mohl zpochybnit nebo překročit, musí se je nejprve naučit ovládat. Na fakultě kniha neovlivnila jenom výuku architektury: její první vydání nezávisle objevila kolegyně Krýzlová v Paříži a texty dodnes používá při výuce francouzštiny.
Měla na vás vliv co do pedagogické metodiky?
Ve Švýcarech jsem studovala i nějaký čas pracovala a s kolegou Jiřím Hůrkou, který kdysi u prof. von Meisse absolvoval již jako hotový architekt několikatýdenní letní dílnu. Mimochodem – podíleli se na ní i Snozzi, Botta, Vacchini a Galfetti apod. Hodně nás ovlivnil způsob výuky na EPFL v Lausanne, kde byl prof. von Meiss dlouhodobě odpovědný za ateliérovou výuku. Založil a vedl zde také Experimentální laboratoř architektury LEA, která sloužila nejenom k výzkumu, ale i k sebevzdělávání studentů manuální prací, neboť umožňovala pomocí modelů v měřítku 1 : 1 simulaci až dvou- úrovňových prostorových skladeb a jejich osvětlení. Jeho učební texty, ateliérová zadání i konečná hodnocení studentů se vyznačovaly velkou metodickou propracovaností. Ani jako hostující profesor na naší škole v letním semestru 2014-2015 neponechal nic náhodě, celý program měl pečlivě připravený. Po pedagogické stránce pro nás zůstává velkým vzorem. V souladu s členěním knihy i s jejím názvem – od formy k místu – jsme v ZANu přejali postup, který vychází od návrhu prostorové kompozice a formy stavby k jejímu přizpůsobení prostředí a vytvoření místa. S tímto postupem měli mnozí kolegové při působení prof. von Meisse na fakultě problémy, protože hotový architekt většinou z místa vychází a je pro něj klíčové při tvarování hmoty. Ale nakonec většina z nich uznala tento postup od abstraktního ke konkrétnímu pro začínající studenty jako oprávněný.
Objevila jste nějaká nová témata?
Je otázkou, z jakého pohledu novost témat hodnotit, jde spíš o určitou novost pohledu na témata tradičně s architekturou spojená. Například kapitola Světlo a stín nevychází z obvyklých, spíše technicistních postupů návrhu osvětlení, jak jsme navyklí, ale z Arnheimova předpokladu, který přisuzuje osvětleným objektům funkci světelných zdrojů. Na architektonickou kompozici pak nahlíží jako na umění rozmísťovat a dávkovat primární a sekundární, chcete-li odražené zdroje světla v prostoru a na kontrolu světla jako na jeden z nejdůležitějších prostředků vytváření a oživení prostoru. Von Meiss se snaží, aniž by zmenšoval důležitost znalosti technických parametrů, nově formulovat hlavní zásady návrhu osvětlení z architektonického pohledu. Také upozorňuje na skutečnost, že při zpracování projektu se světlo stává jedním z nejméně kontrolovatelných fenoménů a následkem toho i v ateliérech nejméně vyučovaným.
Které pasáže byly pověstným překladatelským oříškem?
Pominu-li úskalí přesného překladu velkého množství odborných výrazů, francouzština je sama o sobě jazyk, který se nerad vyjadřuje stručně a lapidárně. Je plný zákrutů, smyček a nepřeberného množství drobných slovíček, která čile přeskočíte při globálním čtení, ale můžete přes ně nebezpečně zakopnout při překladu, kdy navíc nabývají přímo filozofického významu... O některé formulace jsme s prof. von Meisem vedli diskuse, začínající mojí otázkou, proč to nelze říci jednodušeji? Skutečným oříškem bylo např. slovo modenatura (fr. modénature, z it. modanature, původem z 16. stol. – pozn. red.). V češtině se toto slovo nevyskytuje a váhala jsem, zda je převzít, nebo opisovat, což mi přišlo složité a dlouhé. Jde o geometrické uspořádání povrchu stěny – proporce, reliéf, profily – do větších celků. Vzhledem k tomu, že von Meiss slovo používá opakovaně, rozhodla jsem se pro první variantu. Mimochodem v současné české odborné literatuře počeštěné slovo modenatura použil snad jen Pavel Halík při překladu Le Corbusierova spisu Za novou architekturu. Nutno také zmínit překladatelsky náročný text, se kterým se skvěle vypořádala Zuzana Krýzlová ve dvou filozoficky laděných přílohách od Sébastiena Marotta a Bernarda Hueta v závěru knihy.
 |
| foto: Jiří Horský |
V kapitole Místa, ve spojení s von Meissovým textem o místě, jeho potřebě časové stability a rozpozna- telných fyzických kvalit, vyvolávajících konkrétní sociokulturní zkušenosti, mám ráda citaci Alda van Eycka: Místa, na která vzpomínáme, a místa, která předjímáme, se prolínají v přítomnosti. Paměť a anticipace ve skutečnosti představují reálnou perspektivu prostoru a dávají mu hloubku. Citace doplňuje von Meissovu úvahu o dvojí roli architektonického prostoru, který je svědkem minulosti a současně příležitostí pro budoucnost. Vyzývá zde k znovuobjevení významu místa a jeho historie v procesu transformace a vytváření nových míst, hledání vztahu mezi formou, místem a historií.
Dá se říci, která pasáž vás nejvíce oslovila?
Oblíbených pasáží mám určitě víc, například v kapitole Tělo a plášť je to komentovaná prohlídka interiéru kostela starobylého kláštera v Hosios Loukas, vybudovaného v 11. století nedaleko Delft, kde mne svým způsobem fascinuje téměř detektivní schopnost von Meissova čtení poučené kombinace modenatury obkladových desek a souvislého opláštění. Anebo, v kapitole Estetika zemské přitažlivosti reflexe o technologii a modernosti, odvážných i nelogických formách včetně úvahy o spolupráci architekta a statika, konkrétně v případě knihovny od Toyo Ita v japonském Sendai.
Děkuji za rozhovor.
Jiří Horský
0 komentářů
přidat komentář
